Stačí jeden
pocházení, všude jsem narážel na popuzené obličeje, poslouchal, jak je to metro narvaný, sedmnáctka nejezdí, Karlovkou se už vůbec nedá projít, a pak jsem po obědě oklikami doputoval ke kilometru 32 a narazil na zátaras, který nevypadal, že by se dal někde obejít. Pokusil jsem se ho překonat, policajt na druhé straně na mě výhružně zavrtěl hlavou. Vypadal taky naštvaně. Zřejmě, že kvůli běžcům musí na neběžce vrtět hlavou.
Kilometr 32 byl divácky nezajímavý, zátaras nelemoval žádný špalír čumilů, jen pár zaražených turistů s foťáky, kteří stejně jako já přemýšleli, kterým směrem je policajt posílá, když vrtí hlavou. Takže když se zpod podloubí vynořil první běžec, přivítaly ho vlažné pohledy, další člověk, který si dělá něco pro sebe a obtěžuje ostatní, nechápe, že jeho svoboda pohybu končí tam, kde začíná naše. Mohlo mu být tak k šedesáti, sportovně tedy rozhodně nevypadal, svěšená ramena, levné hadry z Decathlonu, dopředu se už jen vlekl silou vůle, na vršíček, kde jsem stál, se prakticky doplazil, každý krok vypadal, že bude jeho poslední, a to jich měl ještě před sebou, co já vím, patnáct tisíc? Říkám si, proč to děláš? Proč svou sílu nevyužiješ na něco užitečnějšího? Jenže pak mě napadlo, že kdyby neběhal, možná by už žádnou neměl. A že člověk, který zvládne tohle, jistě zvládne v životě i mnoho užitečnějších věcí. Které jsou taky vysilující, taky na dlouhou trať. A taky prochází místy, kde vaše úsilí nikdo neuvidí a neocení.
A tak jsem začal tleskat. Sám. Podíval se na mě a já se na něj zašklebil, jako že je borec, a on vyplázl jazyk, jako že už nemůže, a já zvedl palec, že to dá, a on kejvnul, že ví, a nohy ho zas najednou začaly poslouchat, tak zase začnu tleskat a turisti se přidají (policajt ne, to je vám jasné, ne?) a on se rozbíhá, zezadu ho dostihuje nějaká skupinka právě takovým tempem, aby se k ní zvládl přidat, a najednou z něj vidím jen záda se svěšenýma ramenama, už se zas chytil, sebral a pokračuje dál s někým blízkým a já tam stojím a říkám si, že někdy vám nestačí ani milion lidí na náměstí, abyste s někým pohli... Ale jindy zas stačí jen jeden. TOMÁŠ BALDÝNSKÝ