Na zdejší rudé lágry zapomínáme
PRAHA Věž smrti. Tak říkali vězni třídírně a drtičce uranové rudy v táboře Vykmanov II, tedy v lágru s krycím označením L – „elko“.
Šlo o komunistický nápravně pracovní tábor na Jáchymovsku, který fungoval mezi lety 1951 a 1956. Patřil k těm nejhorším, takřka k likvidačním. Právě tam bylo vězněno pár set politických vězňů i řeholníků. Lágr vedli sadisté; a podmínky byly strašné.
„Ve věži byli nuceni třídit uranovou rudu bez jakýchkoliv pomůcek (jediným vybavením byly masky, které před radioaktivitou nechránily a nedalo se v nich pracovat) a řada z nich na následky této práce zemřela. Na pracovišti bylo tolik prachu z drcené uranové rudy, že nebylo vidět vlastní předpaženou ruku,“píše Jiří Padevět u příslušného hesla v kapitole Karlovarský kraj. Právě z desítek takových částí je složen obraz táborů nucených prací, nápravných, pracovních a internačních míst v jeho nové knize Komunistické lágry.
Proč má knížka tak sugestivní titul? „Název je naprosto jednoznačný: jsou to lágry z let 1948 až 1962. Byly jich čtyři druhy. Do táborů nucené práce jste se dostali bez soudu – jen se přikazovalo, když příslušná komise získala dojem o vašem možném protisocialistickém smýšlení,“řekl LN Padevět, jenž dnes knihu pokřtí v kavárně nakladatelství Academia na pražském Václavském náměstí. Kmotrem bude politický vězeň komunistického režimu Jiří Stránský a Vít Rakušan, předseda STAN.
Dříči v „ruském autobusu“Pilný autor, jenž za svého knižního Průvodce protektorátní Prahou (2013) obdržel cenu Magnesia Litera, postupuje osvědčenou metodou. Území ČR prochází po jednotlivých krajích a čtenáře drtí novými či zapomenutými fakty; kde jaký tábor stál, jaké míval určení, kdo jej vedl, kdo v něm trpěl a kdo zahynul. Političtí vězni, kněží, letci Royal Air Force (RAF) anebo zavržení hokejisté typu Augustina Bubníka... Jmen lidí, kteří nuceně fárali do dolů, pracovali v hutích a probírali se uranem, je spousta. Dle svědectví byli vězni též mučeni – páleni cigaretou i biti – či museli chodit do práce ve shluku a obtočení drátem jako „ruský autobus“.
Padevět pracoval na 312stránkové knize přes dva roky. Prošel archivy, na lokality vyjížděl. U každého lágru se snažil připomenout všechna úmrtí. Kolik jich bylo celkem? „Určitě jsou to stovky lidí. Ale musím podotknout, že jde většinou o úmrtí při pracovním úrazu, při závalu, na nemoci, ale ano, jsou tam i podivná úmrtí, například velmi zvláštní sebevraždy na samotkách. Bohužel před rokem 1989 byla řada písemných svědectví zničena,“říká publicista a také nakladatel. Zvláště vyzdvihuje dílo historika Františka Bártíka, který knihu recenzoval.
Povedly se mu i objevy. „Podařilo se mi definitivně ztotožnit, jak říkají policisté, velitele jáchymovského lágru Rovnost majora Františka Palečka, o němž se dlouho spekulovalo, jestli se tak vskutku jmenoval, či to byla přezdívka,“říká Padevět o nálezu pozdější výpovědi, v níž dotyčný násilnosti popíral.
Velitel byl evidentní sadista – liboval si v buzerování vězňů, nechával je stát na mrazu, mlátil je klíči do obličeje, típal o ně cigarety a dle některých vzpomínek nechal pár vězňů i zastřelit – údajně „na útěku“. V táboře si dal vězni postavit tzv. Palečkův hrad, bizarní model z cihel, a nad bránu lágru vyvěsil ceduli se slovy: „Pro reakční čeládku, máme místo ve chládku“.
Vraždy, útěky i přestřelky Nedávno vydal Padevět i knihu Za dráty (2018), v níž mapoval koncentrační a nápravné tábory z doby protektorátu. Vidí podobnosti?
„Vykonavatelé měli stejnou mentalitu. Lidí, kteří jsou ochotní komukoliv sloužit a nemají morální zábrany,“míní autor. Osobně jej zaujaly příběhy lidí, kteří se totalitě nepodvolili. Válečný veterán RAF Josef Bryks sice párkrát prchl nacistům, ale šikanující dozorce zvaný „Černá Máry“jej v Jáchymově roku 1957 buď přivedl k infarktu či nechal zavraždit. Ostatky pak nebyly ani vydány rodině.
Slavný je útěk tuctu vězňů z lágru Horní Slavkov XII v říjnu 1951. Prchli na noční směně z šachty, když smrtelně zranili strážného. Následné přestřelky, do nichž se zapojila i armáda, zatýkání a procesy přežila dvojice vězňů. Svědectví podal jen Karel Kukal, jenž byl v roce 1962 propuštěn na amnestii a šest let nato odešel do Švýcarska. Tragické okolnosti útěku připomíná na hřbitově v Horním Slavkově prostý kříž a náhrobek. „Jezdil jsem na ta místa. Je důležité vidět, jak dnes vypadají, což možná svědčí i o stavu naší společnosti. Míra připomínání je malá. Doufám, že moje kniha bude jednak mementem doby, kdy byli lidé zavíráni pro odlišný názor do lágrů, a zároveň bude konzervovat a oživovat naši paměť,“říká Padevět. Přál by si, aby věž smrti ve Vykmanově, kolem níž dnes roste průmyslový areál, zůstala stát i nadále. Jako varovně vztyčený ukazovák.
„V komunistických lágrech zahynuly stovky lidi, při práci, závalech, ale také za podivných okolností,“říká spisovatel Jiří Padevět, jenž nyní vydává průvodce „nápravnými“tábory z let 1948 až 1962.