Památka bude brzy na odstřel
Schubertova vila v pražské Liboci chátrá návštěvníkům obory Hvězda doslova před očima od počátku 90. let, kdy ji od Socialistického svazu mládeže zakoupil ruský podnikatel. Oprava vily je nad jeho síly a pražský magistrát i památkáři k chátrání vily v podstatě léta jen přihlížejí, i když objekt je od roku 1958 památkově chráněný.
Z části zničené a vegetací zaroostlé zahrady je dnes parkoviště pro blízkou restauraci, vila má poškozenou střechu a zatéká do ní, interiéry jsou zdevastované, okna i dveře jsou zazděná. Zkáza neobydleného objektu samozřejmě pokračuje rychle a nemilosrdně. Vilu postavil v roce 1871 architekt Zdenko Schubert pro svého bratra Edmunda významného pražského právníka. Je projektovaná v neorenesančním stylu a inspiruje se toskánskými stavbami: má věž, fasádu se sgrafity a zdobí ji otevřené lodžie. Majitel Edmund Schubert brzy po dokončení stavby zemřel a dům rychle střídal majitele, kteří do údržby a oprav příliš neinvestovali. Přesto byla vila až do osmdesátých let 20. století v zachovalém stavu a podle pamětníků v ní žily dvě staré ženy, které pečovali o zahradu i o její interiér. Po jejich smrti dům získal již zmíněný Socialistický svaz mládeže a zkáza započala. Původní zařízení rychle zmizelo a dům se přestal
udržovat. V 90. letech 20. století SSM vilu porodalo a nový majitel, cizinec se zpočátku snažil o opravy. Nakonec se rozhodl dům přestavět, ale naštěstí zasáhli památkáři. Trvali na tom, že vila musí zůstat ve své historické podobě. Majitel se tedy započal rekonstrukcí věže, ale jak stavební práce začaly, tak také skončily. Je zjevné, že investice, které by si obnova historizující vily vyžádala, byly nad majitelovy možnosti a rozhodl se, že bude jednodušší ponechat dům jeho osudu. Jsou tu sice relativně nové okapy, ale ty na zdevastovaném objektu působily skoro komicky.
Majitel je dle katastru nemovitostí stále stejný a zdá, se že nikdo na něj nemá páky. Stavba je v katalogu Památkového úřadu označená za havarijní, ale tím věc zřejmě končí Pokuty za nedostatečnou péči o kulturní nemovitou památku bývají nízké a stejně na přístupu majitele nic nemění. Chybí potřebná legislativa, která by mohla účinně takové jednání postihovat. Případů podobného typu má Praha dost, často v nich figurují cizinci, kteří v devadesátých letech zakoupili nemovitosti za účelem pozdější spekulace a nechávají je chátrat. Je to i případ Paláce Svět v Libni, dvacet let sliboval jeho italský majitel rekonstrukci a budova se mezitím rovněž dostala do havarijního stavu. Podle posledních zpráv opravy snad konečně začaly, ale jisté není nic.