Buď jako Karel! Nebo Pavel?

Říká se, že voják musí být pevný, rozhodný a že musí, je-li to třeba, umět zmáčknout spoušť. Ano, to Chlívek nerozporuje. Ale dovolí si připomenout: jednou z nejdůležitějších dovedností vojáka je vědět, kdy spoušť nestisknout. Ať ho prsty svrbí sebevíc.

Karel Řehka je profesionál. Kdysi letecký návodčí, voják se západním vzděláním, absolvent těžkých misí v Kosovu i Afghánistánu, posléze velitel 601. skupiny speciálních sil v Prostějově. Řehka dostal jako velmi mladý generálské frčky a zařadil se mezi vojenskou elitu. Tu elitu, jíž si začala společnost všímat a na niž po letech začíná být zase opatrně hrdá.

Všimli jste si, jak se začínají vojáci objevovat na stránkách časopisů s drahou reklamou? A jak se o státních svátcích objevují vlajky i na domech, na nichž se nikdy dříve neobjevovaly? Po letech, kdy všechny státní oslavy byly zanesené totalitním humusem, pomalu objevujeme hrdost vlastní státnosti.

Ve vztahu k armádě prožíváme ještě hlubší a rychlejší proměnu. Po letech, kdy byla synonymem buzerace a kdy generalitu tvořily tukem přetékající kádrové rezervy, jsme se přesunuli do časů, kdy začínáme být na naše barvy a uniformy hrdí.

Ukázkovým případem je generál Petr Pavel, který ve vojenských strukturách dosáhl všeho, čeho mohl: byl náčelníkem generálního štábu české armády a dokonce, jako první Východoevropan, byl tři roky předsedou vojenského výboru NATO, tedy nejvyšší vojenské funkce v celé Alianci. Dnes je z něj zasloužená celebrita a politické partaje se předhánějí, která ho získá na svou stranu.

Čtyřiačtyřicetiletý generál Řehka dnes ztělesňuje to, co dříve generál Pavel: profesionál, voják nové doby, muž, na něhož je národ hrdý. Nejvíce se Karel Řehka však proslavil, když neudržel nervy na uzdě a na Twitteru emotivně vyčinil bývalému ministru zahraničí, jenž necitlivě a v krajně nevhodnou chvíli mluvil o stažení vojsk z Afghánistánu. Generál se neudržel a z polského Elblagu, kde coby voják NATO momentálně slouží, napsal: „Stydím se, stydím se, stydím se. Je mi smutno, chce se mi brečet, je mi zle, chce se mi zvracet a mám vztek. Taková nuznost, ubohost, nízkost... To se nedá rozdýchat.“

Ne že by člověk neměl pro pocity pana generála plné pochopení. Ale naše současné společenské zřízení stojí na tom, že rozhodují politici, vojáci plní rozkazy. A tak když Karel Řehka dostal Cenu Arnošta Lustiga až poté, co se dostal do křížku s politikou, je to Chlívku vlastně líto. Jako by jeden emotivní výkřik skrze mobilní telefon znamenal víc než celá jeho dosavadní úctyhodná kariéra.

Cenu Arnošta Lustiga uděluje respektovaná česko-izraelská obchodní komora – jenže asi zapomíná, že situace v Izraeli je úplně jiná než u nás. Vojáci se mnohem více míchají do veřejné debaty, protože obrana má v zemi úplně jinou prioritu. Ostatně v armádě slouží povinně takřka celá populace, kluci celé tři roky, holky dokonce dvaadvacet měsíců.

Přejme Karlu Řehkovi každý metál. A zejména: ať mu ta sláva nestoupne do hlavy. I náš nejslavnější voják Petr Pavel se držel velmi zkrátka, dokud nesložil uniformu.

A napříště bude dobré, když čest našich vojáků budou hájit ostatní občané a politici. Vojáci, ačkoli je bude huba či prsty svrbět sebevíc, musí vědět, kdy je lepší nestřílet – a kdy nepsat na Twitter.

Všimli jste si vojáků na stránkách lesklých časopisů? Všimli jste si o svátcích vlajek na domech, na nichž se nikdy dříve neobjevovaly?