Hrozí nám postliberální diktatura
Naše kultura nahradila kolektivní zlo jeho opakem – zlem absolutního individualismu, říká polský filozof Dariusz Karłowicz
Mainstreamová evropská média neustále varují před nástupem pravicových diktatur. Demokracii však ohrožuje něco jiného než maďarský premiér Viktor Orbán či šéfka francouzského Národního sdružení Marine Le Penová – totiž současný liberální establishment. Podle polského filozofa a publicisty Dariusze Karłowicze jsme vystaveni hrozbě postliberální diktatury.
LN V roce 2000 jste uspořádal výstavu Hrdinové naší svobody a v kampani, jež ji doprovázela, jste se ptal obyvatel Varšavy, zda jsou připraveni obětovat svůj život za vlast. Jak byste na takovou otázku odpověděl vy sám? Jste připraven obětovat život za vlast?
Především bych se nikdy nechtěl ocitnout v situaci, kdy by odpověď na takovou otázku nebyla jen teoretická. Efektivní stát mám od toho, abych se této otázce pokud možno zcela vyhnul.
LN Proč jste ji tedy kladl Varšavanům?
Protože jsem chtěl zjistit, co pro ně v dnešním světě znamená vlastenectví. Znamená pro ně ještě vůbec něco, nebo už je to jen stará veteš?
LN A co jste zjistil?
Že vlastenectví je především jistou formou solidarity. Dva naši velcí teologové – Jan Pavel II. a Józef Tischner – solidaritu definovali v návaznosti na slova svatého Pavla jako připravenost či ochotu nést cizí břemena, což předpokládá oběť – bez břemene, které není mé, ale jež jsem na sebe přesto vzal, by se mi přece šlo mnohem lépe. Byl bych lehčí.
Solidární oběť se v různých dobách projevuje různě. V míru platím daně a jako angažovaný občan se podílím na životě svého politického společenství. Ve válce, jež mé politické společenství ohrožuje, může solidární oběť znamenat v nejkrajnějším případě i smrt. Nerad bych před takovou volbou stál, ale lidé, kteří před ní stáli a život za vlast v hodině nejtěžší obětovali, považuji za vzory vlastenectví. Jak byste na takovou otázku odpověděl? Obětoval byste život za vlast?
LN Já té otázce nerozumím. Abych pochopil, na co se mě ptáte, potřeboval bych znát kontext. Jenže ten v otázce není. Nejprve byste mi musel vysvětlit, za jakou vlast mám být připraven se obětovat, protože vlast pro mě není absolutní hodnota. Je nesmysl bránit nějaké společenství v každé situaci jen proto, že jsem se do něj narodil.
Je nesmírně zajímavé, do jak velkých potíží se liberálové, tedy lidé, kteří mluví podobně jako vy, dostávají, mají-li zformulovat racionální odpověď na tak podstatnou otázku. Důvod jejich potíží spočívá – jsem o tom hluboce přesvědčen – v tom, že dnešní liberalismus se dokáže vyjadřovat takřka výlučně v kategoriích individuálního dobra. Jako by jej společenství absolutně nezajímalo. Žádná obec, nic. Vše se točí kolem jedince a jeho mínění; to je absolutně svaté.
V liberálním myšlení lze sice oběť také odůvodnit, ale jen jako oběť přechodnou – teď něco obětuji, avšak jen proto, že se mi v budoucnu taková oběť vyplatí a získám za ni nějaké větší dobro. Obětovat život za vlast, to už je jiná! To se liberálovi do jeho koncepce opožděného zisku nehodí. Smrt se totiž nevyplácí.
Je to smutné, protože my Poláci i vy Češi žijeme v části Evropy, kde nemít jasnou odpověď na tak základní otázku představuje obrovský problém. Podíváte-li se do ne tak dávné minulosti, zjistíte, že jsme byli opakovaně konfrontováni se situacemi, za nichž absence odpovědi na takovou otázku ohrožovala dokonce existenci našich politických společenství.
LN Představme si, že nějaký Polák bude radikálně nesouhlasit s tím, že se Polsko stává výrazně neliberálním státem…
… že se z jeho pohledu stává výrazně neliberálním státem.
LN Ano, z jeho pohledu. A tento Polák nebude schopný odpovědět na vaši otázku kladně. Možná že se bude poohlížet po jiné – druhé – vlasti, pokud nastane krize, protože společenství, do kterého se narodil, ho začne odpuzovat hodnotami, jež vyznává.
Vždy existuje hranice, za níž je už jedinec osvobozen od povinnosti cítit se součástí nějakého politického společenství, a je-li tato hranice překročena, pak tomuto politickému společenství už sloužit nemusí. Například zcela rozumím tomu, že se mnozí němečtí intelektuálové rozhodli emigrovat z nacistického Německa.
Rád bych se však vyhnul tomu, abychom přemýšleli o takových věcech ve dvou krajních kategoriích – na jedné straně odmítněme absolutní individualismus, který necítí žádnou povinnost vůči celku, což je stále větší problém moderního liberalismu uvězněného v požitkářství a prchajícího od obce, a na druhé absolutní kolektivismus, který popírá existenci individua jako racionální a svobodné lidské bytosti.
Obě krajní polohy vedou do stejného pekla, a navíc popírají bytostnou tragičnost našich životů, jež jsou individuální i společenské. Je v nich jedno i druhé! Politické společenství k životu potřebujeme, bez něho to nejde. Smiřme se s tím.
LN Navzdory tomu je pro mě bezpodmínečná láska k vlasti starou veteší, o níž jste mluvil. Bezpodmínečně mohu mít rád maximálně několik dobrých přátel, s nimiž sdílím víc než jen prostor.
LN Vytrhnout se z politického společenství, do nějž jsme se narodili, je spojeno s bolestnou ztrátou?
Máme statistickou zkušenost emigrantů a exulantů, a i když jsou výjimky – třeba máme Andreje Varholu, z nějž se stal Andy Warhol –, mluví statistika jasně: vytržení z jednoho politického společenství a vržení do jiného je spojeno s velkým utrpením. Diktátoři všech dob dobře věděli, že vyhnanství je jedním z nejhorších trestů. Vytržení je v jistém smyslu amputací. Část lidského potenciálu vytržením ze společenství přijde vniveč.
Dnešní liberalismus se vyjadřuje téměř výlučně v kategoriích individuálního dobra. Jako by jej společenství nezajímalo. Žádná obec, nic. Vše se točí kolem jedince a jeho mínění; to je zcela svaté.
LN Vytržení ale znamená osvobození. Například Židé odcházeli v 19. století z východoevropských štetlů, z ghett, ve kterých museli žít. To, že migrovali, nebylo vykořeněním, ale emancipací.
Může se zdát, že utíkám od otázky, ale vrátím se k ní. Bude to znít možná trochu divně, ale v tom, jak přemýšlím o věcech, mě velmi ovlivnil kontakt s lidmi, kteří pracovali a pracují v hospicích.
Z toho, co mi říkali, jsem totiž pochopil, že naše kultura nechává lidi o samotě dokonce i ve vůbec nejkrizovějším okamžiku jejich života – v okamžiku smrti. Naše kultura – a zdůrazňuji, že mám na mysli naši liberální kulturu – se smrti děsí, snaží se ji zamést pod koberec, vytlačit ji do nemocnic. A obzvlášť to platí, pokud umírá dítě.
Před několika lety jsem četl vzpomínky dítěte, které si v době, kdy už vědělo, že umírá, vedlo deník. Psalo v něm o svém setkávání s rodiči, kteří se jeho smrti báli mnohem víc než toto dítě. Proto se je snažilo přesvědčit, že se uzdravuje, hrálo před nimi komedii, aby se cítili lépe. V tu chvíli jsem začal hodně přemýšlet o fenoménu samoty. Ta je totiž obrovský problém. Nevím, jestli to víte, ale třeba ve Velké Británii už byl dokonce zřízen speciální úřad, který má rizika spojená se samotou řešit. Žijeme sami, pracujeme sami, umíráme sami.
Naše kultura vyvodila z vražedných kolektivismů 20. století nejhloupější možný důsledek, když se minulé kolektivní zlo rozhodla nahradit jeho opakem – zlem absolutního individualismu. Jen se podívejme, kam jsme to dopracovali. Vrcholem našeho emancipačního procesu, o kterém jste mluvil jako o osvobozujícím vytržení, je, že jsme lidem dali v podstatě jen to, co v předchozích stoletích bylo – nepočítáme-li smrt – nejhorším trestem. Uvrhli jsme je do absolutní izolace. Je to jako samotka ve vězení, jež je, jak známo, horší, než sdílíte-li celu s jinými vězni.
Emancipační proces měl lidi osvobodit z pout předsudečných společenství, můj dojem však je, že lidé, kteří dnes nejsnáz podléhají formálním či neformálním mechanismům moci, jsou nakonec právě ti, kdo se takto osvobodili a osvobozují.
LN Zdá se, že mluvíte skoro až o liberální hrůzovládě.
Mluvím o postliberální diktatuře.
LN Co si pod tím představit?
Všimněte si, jak mainstreamová evropská média dennodenně varují před hrozbou pravicových diktatur. Pořád řeší, co strašného udělal Viktor Orbán, Matteo Salvini, Marine Le Penová nebo třeba Alternativa pro Německo. Přitom ta samá evropská média opomíjejí, že ten, kdo uskutečňuje věci, jichž bychom se měli opravdu děsit, je úplně někdo jiný než Orbán či Le Penová.
LN Koho se máme děsit?
Současného liberálního establishmentu.
LN Proč se jej máme bát?
Protože se například pokouší omezit svobodu slova na internetu. Nebo se podívejme, co se v současnosti děje ve Francii. V podstatě je v ní petrifikován výjimečný stav. Bezpečnostní opatření, která byla přijímána původně pouze přechodně – v souvislosti s atentáty –, byla inkorporována do zákonů. Z výjimky se stalo pravidlo. Například současné pravomoci francouzské policie jsou natolik široké, že si je možné oprávněně klást otázku, zda se ve Francii ještě můžeme setkat s tím, co bychom označili za liberální demokracii.
Vraťme se ale k internetu. Neustále teď hovoříme o fake news a manipulacích, které se v tomto prostředí dějí. Proč však necháváme stranou, že majitelé největších internetových platforem, jako je Facebook nebo Google, se přímo a bez jakékoliv demokratické kontroly setkávají s vládou a domlouvají se, jaké názory jsou špatné – a je třeba je potlačovat – a jaké dobré – a je třeba je podporovat? Řečeno jinak, pokud se zaposloucháte do debat bruselského liberálního establishmentu, musíte dospět k závěru, že pokušení omezit demokracii je mnohem silnější v takzvaně liberálně demokratickém prostředí než v zemích, jež někteří nazývají téměř neliberálními polodiktaturami se sklony k úplným diktaturám. Je smutné, že o tom tradiční média, která mimochodem rychle upadají, nechtějí mluvit, přičemž důvod je prostý: jsou stále víc provázaná se světem politiky, s mocí a s vládami.
LN S mocí jsou provázána různá média, nejen ta, která označujete za liberálně demokratická.
Může být, ale chci upozornit, že udělat diktaturu ve jménu svobody není nemožné. Stačí se porozhlédnout po minulosti. Příkladů v ní najdeme víc než dost.
LN Na začátku dubna se v českých médiích objevila zpráva, že v Gdaňsku před kostelem byly páleny závadné knihy. Byl tam kněz, ministranti, věřící. Mluvíte o potlačování názorů, které se nelíbí evropskému liberálnímu establishmentu. Proč nemluvíte o pálení knih některými polskými katolíky? Není to viditelnější příklad umlčování názorů?
Ta kauza je smutná a je třeba říct, že moudrost i hloupost jsou v každém společenství distribuovány zcela demokraticky. V každém společenství jsou lidé chytří i úplní blbci. Víte však, co se stalo s knězem, který gdaňské pálení vedl? LN Nevím.
Hned následujícího dne šel na kobereček. Svým nadřízeným tvrdil, že ho nenapadla analogie s nacistickým Německem a Křišťálovou nocí. Tím jen dokázal, že je to nejen blbec, ale navíc nevzdělaný blbec. Chci tím pouze říci, že znáte-li Polsko a reakce, jež jeho čin vyvolal, pak víte, že to, co se stalo v Gdaňsku, není žádnou hrozbou. Je to jen hloupý, byť politováníhodný exces.
Na Facebooku se však každý den setkávám se zprávami, kdo byl za to, co napsal, vymazán. A nejde o to, že by tento konkrétní vymazaný nahrál na síť pornografii nebo něco podobného, ale o to, že za nevhodné jsou v současnosti považovány například symboly polského protinacistického odboje. Ve Francii, kde se – pokud si dobře pamatuji – nachází cenzorské centrum polského internetu, se zřejmě kdosi rozhodl, že symbol protinacistického odboje je závadný. Budiž, co se dá dělat…
Je to jen další příklad, který dokládá moji tezi o postliberální diktatuře. Určité procesy se opravdu naprosto vymkly demokratické kontrole. Vzniká a neustále se upevňuje neformální struktura, která rozhoduje, co smí, či nesmí být součástí veřejné debaty, aniž by nějak komunikovala s politickým společenstvím a měla jakékoliv oprávnění o něčem takovém rozhodovat.
Vím-li, a já to vím, že tatáž neformální mocenská struktura se snadno a k oboustrannému prospěchu domluví na soužití s čínským totalitárním režimem, pak se mi zdá, že srovnávat toto obrovské riziko s jedním idiotem, který zapálil knihy v Gdaňsku, je totéž jako srovnání tanku s mravencem.
LN Měla by se na internetu regulovat pornografie?
Několik věcí je jasných a jednou z nich je, že pornografie má zničující vliv na psychiku a omezuje potenciál člověka budovat normální partnerské vztahy. To je potvrzeno. O tom není třeba víc diskutovat. Před pornografií musíme chránit naše děti. Stejně jasné je i to, že jakákoliv omezení, která by kladl stát, aby se k pornografii na internetu dostávali jen dospělí, by byla kontraproduktivní.
Nedovedu si smysluplnou regulaci pornografie představit. Hlavní zlo s ní spojené se mimochodem netýká sexu, který prezentuje, ale spíše toho, že následkem sledování porna špatně chápeme vztah k druhému člověku, kterého začínáme vnímat jako nástroj uspokojení našich potřeb, a nikoliv jako svébytnou osobu.
Pokušení omezit demokracii je mnohem silnější v liberálně demokratickém prostředí než v zemích, jež někteří nazývají téměř neliberálními napůl diktaturami se sklony k plným diktaturám Vzniká neformální struktura, která rozhoduje, co smí, či nesmí být součástí veřejné debaty, aniž by komunikovala s politickým společenstvím a měla oprávnění o něčem takovém rozhodovat
LN Proč se tak bráníte regulaci internetu? Regulujeme naše jednání na ulicích – proč by virtuální jednání mělo být z regulace vyňato? I přes internet může být člověk nebezpečný a zničit jiným lidem život.
Nejprve si řekněme, že absolutní svoboda, absolutní neregulovanost v jakémkoliv prostředí, i v tom internetovém, je pouhou fikcí. Hned druhý den poté, co jednu regulaci zlikvidujete, se objeví jiné neformální mocenské struktury, které se budou stále víc formalizovat, až jste za chvíli tam, kde jste byl, byť to třeba bude na první pohled vypadat jinak.
To, že jsem proti regulaci internetu, ještě neznamená, že nechci tajné služby, které budou toto prostředí hlídat a upozorňovat občany například na to, že se nějaká cizí mocnost snaží manipulovat veřejnou debatu internetovými trolly. Stejně tomu je v případě odstranění regulace v oblasti morálky – to, že to učiníme, ještě neznamená, že se ze všech stanou hipíci, kteří budou poslouchat Lennonovu Imagine a čichat ke kytičkám.
LN Nemáte rád Lennonovu píseň?
Ani trochu. Jsem přesvědčen, že zmizí-li hranice a státy, nezačne být na světě krásně. Začne něco, s čím John Lennon asi nepočítal – urputná a krvavá válka všech proti všem. Nebo přesněji: ani ne tak válka všech proti všem jako válka takzvaně velkých ryb, obrovských žraloků, proti malým rybkám, které se ve světě bez hranic nebudou mít o co opřít a k čemu se odvolat.
Malé rybky může dnes ochránit jedině národní stát. Tak to je. Ten je jejich záchranou, nadějí. Na to bychom neměli zapomínat. Jenže o tom liberálové, kteří se o takové „nesmysly“, jako je stát nebo společenství, přestali zajímat, nechtějí nic slyšet. Raději společenství osočují z nedospělosti, ne-li tuposti, z toho, že podléhá fake news.
LN Co rozumíte pod pojmem fake news?
Fake news jsou lži, které produkuje politická pravice. (smích)
LN Fake news jsou lži, pokud se mám držet slova lež, jež produkuje kdokoli.
Buďme upřímní – fake news produkuje Donald Trump, ale nikoli Hillary Clintonová.
LN Co produkuje Hillary Clintonová? Poctivé lži. (smích)
LN Lži s lidskou tváří?
Něco takového. Přiznejme si konečně, že všechny ty bojové tance a povyk okolo fake news nejsou nic jiného než skrytý způsob, jímž se jedna část politického spektra pokouší získat nadvládu nad tím, co je produkováno na internetu. Nic jiného v tom není. Je to docela prosté.
LN Zdá se, jako byste svým bojem proti regulacím chránil starý dobrý liberalismus. Bráníte jej před těmi, kdo se jím jen zaklínají, ale ve skutečnosti překrucují a potají regulují. Nejste nakonec liberál?
To by v jistém smyslu mohla být pravda, ale není.
LN Proč?
Zní to asi smutně, ale ten skoro až nihilistický závěr liberální epochy, který právě prožíváme, byl vepsán už do čehosi, co bych nazval genetickým kódem liberalismu. Dostal svůj pád do vínku. Byl k němu odsouzen, protože vznikl jako ideologie klubu džentlmenů, kteří si spokojeně žili někde v osvíceném Londýně. Členové tohoto klubu bohužel předpokládali, že také zbytek světa je složen z podobných džentlmenů, jenže se škaredě mýlili.
Nedovedli si představit, co všechno ti, u kterých předpokládali džentlmenství, budou schopni provádět, až budou moci. Nenapadlo je, že tito džentlmeni budou na internet umísťovat například pedofilní pornografii. Nejsmutnější na tom je, že onen osvícený londýnský klub džentlmenů vycházel z etického kapitálu, který zdědil od předchozích epoch a který nebyl zas tak špatný. S tímto zděděným etickým kapitálem však nenaložil dobře a není jej schopný reprodukovat. Liberalismus hezky vypadá – a v jistém smyslu i hezký je –, jenže je odsouzen k pádu. Má to v genech.