Když byznys ovládne intelektuály…
Debata sociologa Slavoje Žižeka a psychologa Jordana Petersona nebyla intelektuálním uměním. Ale kapitalisticky vydělali
Nikdo nevěděl, co čekat, ale mělo to být velkolepé. „Souboj titánů“– veřejná debata dvou významných světových intelektuálů na téma Štěstí: kapitalismus vs. marxismus. V torontském Sony centru diskutovali 19. dubna kanadský psycholog Jordan Peterson a slovinský marxista Slavoj Žižek. Vyprodáno, ač ceny vstupenek byly horentní.
Téma velkopáteční debaty dvou z nejvýraznějších současných světových intelektuálů, kanadského psychologa Jordana Petersona a slovinského sociologa Slavoje Žižeka, znělo Štěstí: kapitalismus vs. marxismus. Očekávání byla vysoká. Hovořilo se o „souboji titánů“a „debatě století“.
Největší divadelní prostor v Kanadě, torontské Sony centrum pro zhruba tři tisíce diváků, byl vyprodaný za několik hodin. Ceny vstupenek dosahovaly až 1500 dolarů a sledování živého přenosu debaty na internetu přišlo na 14,95 dolaru, což tisíce lidí po celém světě zaplatily. Podle komentářů a reakcí publika bylo mnoho z nich skalními příznivci marxismu, což bylo poněkud ironické vzhledem k ceně vstupenek a výdělečné koncepci akce.
Jaká byla očekávání? Bude zásadně zpochybněn systém založený na tržním hospodářství a mezinárodním obchodu? Dostane marxismus 30 let po studené válce poslední hřebík do rakve? Když se na pódiu objevil moderátor Stephen Blackwood, aby oba debatéry uvedl, zmínil, že se dnes více než jindy potřebujeme zamyslet nad těžkými otázkami bez předsudků a spekulací a s pomocí argumentů a důkazů. Všichni jásali a tleskali.
O to větší bylo rozčarování o necelé tři hodiny později, kdy místo vhledu a ukázky intelektuálního umění nezbývalo než se zeptat: Co se stalo? Peterson a Žižek se totiž na mnohém shodli, přátelsky si pohovořili, ale nedostali se k žádným zásadním sporům, a tedy ani k oněm těžkým otázkám. To překvapilo, neboť debata vznikla jako reakce na vzájemnou nevraživost obou akademiků.
Spor o moudrost
Marxista Žižek má rád paradoxy a protimluvy a je známý provokacemi a skandálními tvrzeními, u nichž nelze poznat, zda žertuje, nebo je myslí vážně. V minulosti, ještě před debatou, například prohlásil, že „problémem s Hitlerem bylo, že nebyl dostatečně násilný“a že „Gándhí byl násilnější než Hitler“. Na kritiku odvětil, že pojmem „násilí“měl na mysli schopnost uskutečňovat změnu. Žižekův projev je poutavý a zábavný, a proto byl nazván „Elvisem kritické teorie“a „nejnebezpečnějším filozofem na Západě“.
Není však vždy je jasné, co má na mysli a o čem mluví. V listopadu 2018 se na Cambridgeské univerzitě Petersonovi vysmíval a prohlásil, že kanadský psycholog je jeho nepřítelem, protože pronáší pseudovědecké teze a konspirační teorie o neomarxismu. A zaútočil na Petersonovu nejnovější knihu 12 pravidel pro život: „Peterson chce být moudrý a dávat lidem rady. Na to reaguji jako Goebbels a hned vytáhnu svou zbraň, nevěřím žádné formě moudrosti, pro mě je moudrost již z definice hloupost.“
Peterson apeluje na moudrost a jeho styl je na rozdíl od Žižekova vážný, až mravokárný – nabádá lidi k větší odpovědnosti a aby mluvili pravdu a přesně se vyjadřovali. V uplynulých letech se proslavil kritikou moderního feminismu a levicového aktivismu. A je známý i opozicí vůči mladým radikálům, kteří protestují proti blíže nespecifikovanému systému a požadují revoluci: „Když si ani nezvládnete uklidit pokoj, kdo sakra jste, abyste radili celému světu? Jestli chcete změnit svět, začněte u sebe.“ Tematické míjení
Peterson kritizuje politiku identity populární na amerických univerzitách, v níž se skupiny vytvořené podle pohlaví, etnicity a sexuální orientace rozdělují na základě množství moci, podle kterého jsou pak morálně hodnoceny – podle této teorie mají například běloši kolektivně více moci než černoši, a proto jsou považováni za vykořisťovatele, zatímco černoši jsou kolektivně vykořisťované oběti.
Peterson takové dělení odmítá a akcentuje jednotlivce. Proto ho studentští aktivisté, kteří se často prohlašují za marxisty a jež Peterson tak vnímá, nesnášejí. Když se dozvěděl o Žižekových cambridgeských výrocích na svou adresu, vyzval ho k duelu ve formě veřejné debaty. „Kdykoli, kdekoli, pane Žižeku,“napsal Peterson na Twitteru. Vše nasvědčovalo tomu, že střet bude nemilosrdný.
Tím se vracíme k jejich debatě na Velký pátek. Její největší problém byl v tématu – Štěstí: kapitalismus vs. marxismus zní zajímavě, ale jde o natolik vágní a širokou tezi, že lze hovořit o lecčem. Dalo by se čekat, že si Peterson a Žižek předem vyjasní, o čem budou diskutovat a co pojmy míní. To však neudělali, a proto se od začátku tematicky míjeli. Dalším problémem bylo, že k nápravě nedorozumění a k dohodě, o čem budou mluvit, dospěli až po více než hodině. Každý totiž dostal 30 minut, aby vyložil svá výchozí tvrzení.
Jako průměrný maturant
První přišel k řečnickému pultu Peterson, přičemž překvapilo, že na rozdíl od obvyklého suverénního vystupování působil nesměle a zahloubaně. A na úvod přiznal, že neměl čas se detailně seznámit s Žižekovým dílem – od 80. let publikuje průměrně dvě až tři knihy ročně –, proto se místo na Žižeka zaměří na argumenty z Komunistického manifestu Marxe a Engelse z roku 1848, ale předloží standardní důvody, proč komunismus nefunguje.
Peterson připomněl, že velkým tématem komunismu je lidská hierarchie, přičemž hierarchická struktura není doménou kapitalistického systému, ale lidské povahy a neodráží jen umění chopit se moci, nýbrž i kompetenci a schopnosti. Proto komunistické perzekuce kulaků měly tragický dopad na zemědělství – spolu s vykořisťovateli se revolucionáři zbavili nejschopnějších hospodářů. Podle Petersona nelze rozdělovat lidi na „vykořisťované“a „vykořisťovatele“a zdůraznil, že moc korumpuje i ty, kdo pod ní v minulosti strádali.
Peterson dále poukázal na centralizaci a plánování v komunistických režimech – neexistuje žádná komise, která by dokázala dohlédnout stejně daleko, aby její rozhodování uspokojilo lidské potřeby a touhy jako svobodná lidská sebeorganizace a tržní mechanismus. A tvrdě kritizoval Marxe, neboť ho zřejmě nikdy nenapadlo se zeptat, jak by se to mohlo zvrtnout, i za to, že si neuvědomil, že jeho utopická vize dříve či později povede k násilí.
Na závěr Peterson prohlásil, že kapitalismus má sice mnoho vad a vede k ekonomické nerovnosti, ale vytváří i bohatství, a nejen pro bohaté, nýbrž pro všechny – například lidí žijících v extrémní chudobě je dnes dvakrát méně než v roce 1990. Petersonova argumentace byla jasná, ale nijak světoborná, zůstala v obecné rovině a nešla do detailů. Podobně by dokázal argumentovat průměrný maturant. Petersonova půlhodina však skončila a na řadu se dostal Žižek.
Chrlení tvrzení
Žižek se k tomu, co řekl Peterson, vůbec nevyjádřil a přečetl z papíru předem připravenou řeč. V úvodu prohlásil, že nemíní obhajovat politickou korektnost a že on sám se podobně jako Peterson cítí obětí levicových liberálů, kteří na něho začali útočit poté, co si dovolil kritizovat ideologii LGBT+: „Kdybyste se vůdčích liberálů zeptali, zda jsem ten, kdo by je měl obhajovat, obraceli by se v hrobě, přestože jsou stále naživu.“
Poté přešel k tématu debaty a chrlil jedno tvrzení za druhým. Těžko však říct, co bylo jádrem jeho sdělení. Vyjadřoval se rychle a dynamicky, skákal z tématu na téma, a když už měl člověk pocit, že ví, co se snaží říct, změnil směr a začal mluvit o něčem jiném. Nejprve zmínil Čínu, neboť spojuje štěstí, kapitalismus a komunismus, a uznal, že v uplynulých letech se miliony Číňanů vymanily z chudoby a žijí středostavovsky. „Jsou ale šťastnější?“zeptal se Žižek, ale na otázku neodpověděl.
K Číně se už nevrátil, místo toho prohlásil, že štěstí není dobrým životním cílem. Krátce zmínil dalajlamu a poté se pustil do psychoanalýzy: „V každodenním životě předstíráme, že toužíme po tom, po čem doopravdy netoužíme, takže to nejhorší, co se nám může stát, je, že získáme to, po čem oficiálně toužíme.“Následně promluvil o odpovědnosti a tíze svobody a o nemožnosti vrátit se k jednou odmítnutým autoritám.
Pak Žižek prohlásil, že Donald Trump je postmoderní prezident a americký socialista Bernie Sanders staromódní moralista. V tu chvíli bylo možné předpokládat, že se bude věnovat politice USA, ale znovu uhnul a začal rozebírat náboženství, Dostojevského Bratry Karamazovy a teroristické útoky z 11. září.
Od náboženských fundamentalistů se dostal ke stalinismu a k ideologiím, které však jen zmínil, a vrátil se k psychoanalýze, aby promluvil o lásce k utrpení, sklonu bílých liberálů potápět vlastní kulturu, patologické žárlivosti, nacistickém antisemitismu, vzestupu populismu v Evropě a o masové migraci. A to uplynulo necelých prvních deset z třiceti minut, jež měl na výklad svých výchozích tvrzení.
Přátelská atmosféra
Podobně chaoticky Žižek pokračoval zbylých 20 minut, přičemž nebylo jasné, jak všechna témata souvisí s tezí debaty. Je však třeba dodat, že jeho projev byl natolik důmyslně proložen anekdotami, paradoxy a provokacemi, že se divák nenudil a měl pocit, jako by se dozvídal něco zásadního, ač nemohl přesně říct, co to je.
Žižek je tímto stylem známý, ale Petersona zaskočil. A když se snažil dopátrat, v čem se neshodnou, zjistil, že v zásadních věcech spolu souhlasí. Žižek odsoudil komunistická zvěrstva 20. století a řekl, že pod pojmem „komunismus“měl na mysli, že se kapitalismus neobejde bez nějaké míry regulací (neřekl však, jak velké), v čemž s Petersonem opět souhlasil. „Jste zvláštní marxista,“povzdechl si Peterson, ale to už bylo zřejmé, že nechce kazit přátelskou atmosféru, a proto nejde do přímého střetu.
Nebylo však jasné, s čím by se měl konfrontovat. Žižek totiž pohaněl a zesměšnil téměř vše, aniž by nabídl alternativu. Peterson na to několikrát poukázal, ale pokaždé to zamluvil nějakou historkou nebo bonmotem. Jakákoli pozitivní skutečnost o pokroku či naděje do budoucna byla zošklivena Žižekovou dekonstrukcí a výsměchem. Navíc se vychloubal svým pesimismem: „Když se mě někdo snaží přesvědčit, že navzdory všem problémům je na konci tunelu světlo, odpovím mu: ,Ano, je to vlak, který se na nás řítí.‘“
Jednoduchá sdělení
Žižek působil mazácky, ale vyzníval spíše cynicky. Peterson na to však již neupozorňoval a zbytek debaty se nesl v srdečném duchu. A debata to příliš nebyla. „Souboj titánů“skončil smírnou konverzací dvou intelektuálů bez velkých sporů a vyhrocených výměn. Snad i to o něčem vypovídá.
Když se na závěr moderátor Stephen Blackwood Žižeka a Peterson zeptal, co by chtěli, aby si diváci z debaty odnesli, Peterson odpověděl, aby si uvědomili sílu komunikace lidí s odlišnými názory založenou na dobré vůli. Žižek pak, aby přemýšleli o odlišném úhlu pohledu a druhého hned nenazvali fašistou, s čímž zásadně nesouhlasí: „Nemusíte být politicky korektní. Nebojte se myslet.“
V době, kdy se mluví o ohrožení svobody projevu a nebezpečí cenzury, stojí možná i tato jednoduchá sdělení za to. Večer skončil, lidé zatleskali, oba intelektuálové si potřásli pravicí a s úsměvem se podívali do hlediště. Dnes si už vydělali.
Autor několik let působil jako badatel v oblasti neurovědy na University College London, nyní žije v Praze