Tak pravil Alí z Teplic
vstoupili do veřejného prostoru. Čeští muslimové jsou podle zjištění sociologa Topinky „neviditelní“, protože se většinou nesdružují a neorganizují. A když už, pak spíše na bázi krajanských sítí, nikoliv náboženských komunit kolem mešit a modliteben. Především se však velkým obloukem vyhýbají médiím a z veřejné sféry se stahují.
Omezují se pak na jednorázové „výkřiky“vypovídající nejspíš o jejich frustracích, jak dokládá výzkum arabistky Veroniky Kramárekové a jejích kolegyň, publikovaný v již citované knize Sondy do studia (o) islámu v období „migrační krize“. Příkladem budiž třicátník Alí z Teplic, jenž se přiznal: „Jednou jsem i Okamurovi na Facebook napsal, že je čůrák, a to jsem byl překvapený, že mě až tak nezdrbali.“Nebo se nechávají z veřejného prostoru vytlačit, jak přibližuje dvacátnice Sára s českým občanstvím: „Nemám potřebu ostatním něco dokazovat ani snahu měnit jejich názory. Dříve jsem se ozývala na Facebooku, zejména kolem roku 2014, ale už jsem s tím přestala, protože některé útoky proti mně pak byly hodně osobní.“
Je logické, že debatu pak ovládají islamofobní názory, kterým nikdo neoponuje. Muslimové jsou potom těmi, kdo ve „sporu o islám“tahají za výrazně kratší konec provazu. Což se například v Německu, Francii nebo Spojeném království s daleko početnějšími, lépe organizovanými a aktivnějšími muslimskými komunitami nemůže stát tak lehce.
Nechte nás zkazit
Moc ve společnosti má zpravidla ten, kdo dokáže ostatním vnucovat témata, o nichž budou přemýšlet a diskutovat. Případně také způsob, jakým se taková debata povede (typicky tematizace uprchlíků jako bezpečnostní hrozby, nikoliv jako potřebných lidí v nouzi). Islamofobům v čele s prezidentem a iniciativou Islám v ČR nechceme se přitom podařilo dostat strach z islámu a nenávist k muslimům z naprostého okraje do samého centra veřejné debaty, z níž vytlačuje na okraj témata ostatní.
Zatímco například podle každoročních zpráv tajných služeb pro nás představuje hlavní bezpečnostní hrozbu Rusko, Čína a důsledky klimatických změn, lidé se ve veřejném prostoru třesou strachem z muslimů. A byť je téměř každý desátý Čech starší patnácti let v exekuci, přičemž i v čase ekonomické konjunktury je každou hodinu zahájeno 75 nových exekucí, Češi do úmoru debatují o tom, zda by přijetí několika desítek či stovek uprchlíků příliš nezatížilo náš sociální systém.
Jakkoliv z opakovaných šetření víme, že dlouhodobě klesá úroveň znalostí a kompetencí žáků českých škol a finančně podhodnocení učitelé houfně opouštějí profesi, veřejné debatě mezitím dominuje kampaň za vyloučení české studentky jemenského původu Eman Ghalebové z teplického gymnázia, protože nosí šátek, čímž prý „kazí“spolužáky. Dlužno dodat, že ti se za ni spolu s ředitelem školy a ombudsmankou Annou Šabatovou postavili a kampaň přespolních antiislámských aktivistů z Prahy odmítli.
Zatímco Česko stále patří ke zkorumpovaným evropským zemím a zdejší nefunkční státní instituce nedokážou zajistit ani to, aby se nově postavené dálnice na slunci ihned nezvlnily, do obchodů se nedostal pančovaný alkohol, soudní spory se roky nevlekly, mobilní operátoři nepředražovali své služby a čerstvě otevřená stanice metra nebyla neznámo proč bez eskalátorů, Češi mezitím mohutně debatují o tom, zda v Německu neselhala politika multikulturalismu.
Zhysterizovaná „debata“o nebezpečí ze strany muslimů tak odvádí pozornost od témat podstatnějších. Vytváří nepropustnou kouřovou clonu, jež brání efektivnímu veřejnému dohledu nad správou věcí veřejných, protože zraky občanů fixuje stranou. Taková situace je výhodná zejména pro ty, kdo jsou momentálně u moci. Jestliže je totiž českým specifikem mimořádně silný odpor k přijímání uprchlíků, je jím také mimořádně vysoká nedůvěra v instituce a jejich představitele. Zatímco jsou občané frustrovaní nefunkčním státem a chabému výkonu těch, kdo ho spravují, nahromaděné frustrace se vybíjejí na zástupném cíli v podobě muslimů. Což se mocným hodí.
Takový nový sport
Kritickou debatu by si přitom zasloužil i sám pojem islamofobie. Dejme ještě jednou slovo arabistovi Ostřanskému: „Kritizovat muslimy ještě neznamená být islamofob – stejně jako kritizování islamofobie samo o sobě neznamená zastávat se muslimů.“Taková nuancovanější debata však není ve vyhrocené atmosféře možná. Převládá polarizace, kdy ten, kdo se hrdě nehlásí k „islamobijcům“, musí být automaticky proti nám, tedy „vítač“, „sluníčkář“a „zrádce národa“. Zastávat nečernobílé středové pozice je stále obtížnější.
Není přesto jasné, proč by mělo být akademiky či lidskoprávními aktivisty za fobii označováno něco, čemu se na internetu či v restauracích zcela dobrovolně, se zaujetím a s potěšením oddávají statisíce českých haterů. Vždyť se spíš jedná o nový národní sport či volnočasové vyžití. Nešťastný je i samotný pojem. Není například jasné, proč mluvíme medicínským jazykem o fobii, když zcela zřejmě nejde o nemoc ani psychiatrickou diagnózu.
Stejně tak není jasné, proč se odkazuje na strach z islámu, když se často jedná spíš o obavy z muslimů, imigrantů nebo některých etnických skupin (Arabů). A konečně není jasné, jak odlišit oprávněnou a věcnou kritiku chování některých muslimů (Islámský stát, ženská obřízka) či některých problematických aspektů islámského náboženství (druhotný status žen, mrzačící tresty formálně zakotvené v islámském právu) od prvoplánového zesměšňování, urážení, štvaní, diskriminace a podněcování k nenávisti. Paušální odmítání veškeré kritiky s odkazy na nepřípustnost islamofobie a na nutnost respektovat náboženské cítění muslimů pak přinejmenším potenciálně omezuje svobodu slova a názorovou pluralitu.
Pan prezident teď opakuje to samé, co já jsem říkal již před lety. Pokud se tedy takto cítí být extremistou a neonacistou, tak vítejme na stejné lodi. Tomáš Vandas
Čtení na zlou noc
Zcela zásadní věc, na niž se v českých polemikách o islámu a muslimech zapomíná, je hlas samotných muslimů. Jak se vyjádřil zmiňovaný Alí z Teplic: „Za poslední roky se přístup změnil. Předtím tu žádné útoky na Araby nebyly.“
Můžeme přitom uvažovat o třech scénářích budoucího vývoje.
Zaprvé, dosud velmi dobře integrovaní, či dokonce asimilovaní čeští muslimové omezí nebo zcela zpřetrhají své četné kontakty s Čechy z majoritní společnosti. Nadále nebudou ochotni snášet stupňující se verbální výpady od příbuzných a na pracovišti ani fyzické útoky ve veřejném prostoru a stáhnou se do separovaných komunit složených jen ze souvěrců či krajanů. Případně se z důvodů zpřetrhaných kontaktů a kvůli rostoucí diskriminaci ve školách, na trhu práce či při hledání bydlení propadnou do bídy marginalizace.
Druhý scénář se týká nově příchozích, jimž se na rozdíl od těch, kteří k nám přicházeli od 50. do 90. let 20. století, nepodaří úspěšně integrovat, či dokonce asimilovat. Na rozdíl od svých „předskokanů“budou od samého začátku intenzivně pociťovat, že nejsou vítáni. Především ale nepochopí, jaké jsou hodnoty a normy české společnosti, které by měli přijmout a respektovat. Vždyť ve stále rozdělenější a rozhádanější společnosti už ani rodilí Češi jakoby nepoznávají svou vlastní zemi a přestávají se orientovat v tom, co je ještě přípustné a co je již za hranou.
Třetí scénář je scénářem radikalizace. Jak předvedl novopečený a kontroverzní představitel pražské muslimské obce Leonid Kušnarenko, mohou se vyznavači proroka Mohameda začít vyzbrojovat – a aby odstrašili případné agresory, začnou o tom hovořit i do médií. Což samozřejmě přileje olej do ohně. Islamofobní aktivisté by v reakci na to mohli začít vytvářet domobrany, a pokud by policie situaci nezvládla, dočkali bychom se v dosud v klidném a bezpečném Česku prvních střetů. Bude-li prolita první krev, nebude již cesty zpět.
Další možností je, že stejně jako Australan Brenton Tarrant zaútočil na muslimy na Novém Zélandu poté, co byl udiven množstvím přistěhovalců při svých cestách po Evropě, může se nějaký džihádista z opačného koutu země cítit povinován „chránit utlačované“české muslimy před vzedmutou vlnou tuzemské islamofobie. O té ostatně čas od času informuje i televize Al-Džazíra a v řadě muslimských zemí se o ní s údivem hovoří na konferencích.
Veselý scénář zatím není na skladě. Najde se někdo ochotný začít jej psát?