Takhle nějak si představuju peklo

S irským spisovatelem Johnem Banvillem o kouzlu Prahy, soli ve vlasech, síle Henryho Jamese i o tom, proč raději nemluví o katolické církvi

bych klidně žít u vás, v Kanadě nebo v Kazachstánu a na mojí tvorbě by se nezměnilo vůbec nic. V žádném případě nejsem nacionalista – a vlastenec pouze v tom smyslu, že miluju Irsko a irské klima, a stížnosti na irské podnebí a zejména častý déšť vážně nechápu. Podle mě je prostě dokonalé, bez extrémů. A kdykoli prší, je to pro mě malý zázrak: z nebe padá voda, díky níž rostou květiny.

K moři mě však opravdu něco poutá. Na pobřeží jsem se narodil a u moře žiju celý život, a vzpomínám si, že když jsem kdysi trávil několik měsíců na Iowské univerzitě, nemohl jsem se s tamním vnitrozemím vypořádat: během tří dnů se mi úplně změnily vlasy, už v nich nevězela sůl, a když jsem jednoho dne zpozoroval mořského racka, patrně zatoulaného od Velkých jezer, málem jsem se rozplakal. Moře je pro mě hodně tajemné: je úplně ploché, a přece vábí náš zrak, snad proto, že jsme v něm byli všichni zrozeni. Když jsem byl malý, hrával jsem si v jeho vlnách na pobřeží – a jak stárnu, spíše se upínám k horizontu.

LN Napsal jste mimo jiné pokračování slavného románu Henryho Jamese Portrét dámy. Považujete jeho autora a sebe samého za feministy?

Já jsem byl vždycky feminista, a přičítám to vlivu své matky. Byla to neuvěřitelně silná žena: sice nijak skvěle vzdělaná, ale přirozeně chytrá a inteligentní, a nesmírně ambiciózní, co se vlastních dětí týče. Tlačila na nás v dobrém: vštěpovala nám, že v životě můžeme dokázat cokoli, jenom si za tím musíme jít. A feminista byl i Henry James: ženy byly jeho přítelkyně i důvěrnice, a z jeho próz je zřejmé, jak je obdivoval a miloval v podobném slova smyslu jako já.

Pamatuju si třeba, že jsem nedávno měl na univerzitě v Lyonu autorské čtení, po kterém mě pozvali na oběd, na němž bylo 13 mužů – úplně jako poslední večeře Páně. A já si pomyslel, takhle nějak si představuju peklo: výlučně mužská společnost až na věčnost. Muka testosteronem nadupaného hovoru, ve kterém se všichni vychloubají a přitom se všichni všech bojí. Změnit atmosféru by přitom dokázala jediná žena.

Na tomhle místě si neodpustím dodat, že Portrét dámy je podle mě prvním velkým feministickým románem vůbec a Henry James největší světový autor všech dob. Přímo zbožňuju všechny ty nuance, které dokáže zachytit ve svých pozdních románech s využitím toho, co jeho bratr William nazval proudem vědomí. A také mnohoznačnosti vyplývající třeba z jeho rafinované práce s osobními zájmeny typu ona–ona, kdy si po několik stránek nemůžete být jistí, která ona je ta pravá.

LN Patrně nejobletovanější ženou Velké Británie je momentálně vévodkyně Meghan. O čem to podle vás svědčí? A kdybyste měl volit výrazné ženské osobnosti dneška vy, kdo by mezi ně patřil?

Svědčí to pouze o tom, jakou moc mají populární média. Pracoval jsem pětatřicet let jako novinář, a proto často všechny okolo varuju, aby si tisk nepředstavovali jako službu veřejnosti či zdroj informací, ale jako byznys, jehož cílem je vydělávat. Kdybych to neříkal, jen bych si lhal do vlastní kapsy. Samotná Meghan Marklová

LN Jak tedy hodnotíte dnes tolik módní kurzy tvůrčího psaní?

Něco základního se v nich snad naučíte, i když teď se v nich bohužel bifluje spíše gramatika a pravopis, protože to se už ze škol jaksi vytratilo. Povzdechem typu „naše generace byla vzdělanější“ale jenom potvrzuju, jak jsem starý, a tak bych s trochou nadsázky radši řekl, že jsou stejně jako Meghan Marklová neškodné. Až na to, že hodně jejich absolventů pak končí v nakladatelstvích a stávají se z nich ambiciózní redaktoři, kteří po autorech chtějí, aby napsali knihu, jakou by si přáli napsat oni sami, kdyby toho byli schopni...

LN Dovolte mi na závěr také jednu politickou otázku. Co si jako Ir myslíte o brexitu?

Je to jednoznačně katastrofa. Ať k němu dojde, nebo ne, stačil už napáchat nenapravitelné škody hlavně v Anglii. Strašlivým způsobem ji rozdělil a my jsme přitom anglickou liberální demokracii vždycky tolik obdivovali: jako tolerantní společnost, která dovolila, aby v ní žil Marx i další revolucionáři, protože se zkrátka cítila dost silná, aby ten či onen tlak vydržela. To je teď pryč. A pro Irsko by samozřejmě nové zavedení hranice bylo doslova tragické – naznačovalo by to, že se potenciálně může vrátit i válka.

Autorka, amerikanistka, působí na FF UK