Mají zvířata (a lidé) duši?
Vyřešení prastaré otázky existence duše možná brání jen nedostatek naší představivosti. Ostatně i v materiálním světě existuje spousta neuvěřitelných věcí – třeba v biologii.
Ve škole nám soudružka učitelka říkala, že zvířata jsou jen jakési živé automaty, které se řídí vrozenými automatismy a instinkty. Tím se prý zásadně liší od lidí, kteří jednají vědomě. Něco podobného nám říkal při hodinách náboženství (ano, počátkem 60. let jsme ještě mohli chodit na tento nepovinný předmět!) i pan farář – lidé jsou prý na rozdíl od zvířat obdařeni nesmrtelnou duší.
Tyto názory mi připadaly celkem rozumné – vyrůstal jsem na venkově a slepice, králíci, prasata, ovce, ba ani psi u boudy mi nepřipadali jako příliš oduševnělí tvorové. Teprve později jsem změnil názor – jednak pod vlivem naší fenky (tibetský teriér) Kiry, (která nás po téměř šestnácti letech společného soužití před několika roky navždy opustila), ale také pod vlivem výsledků několika světových etologů dokumentujících překvapivé duševní schopnosti různých druhů zvířat. Nejimpozantnější jsou jistě výsledky řady primatologů dokazující, že se lidoopi, konkrétně gorily, mohou naučit docela dobře posunkové řeči hluchoněmých a vyjadřovat v ní i poměrně komplikované věci, a dokonce i některé abstraktní pojmy.
Hloupí lidé, ne stroje
Musím tedy velice souhlasit s výrokem kolegy Jana Zrzavého, že „zvířata jsou hloupí lidé, nikoliv stroje“. Každý, kdo nepředpojatě pozoruje chování například psů, musí uznat, že se většinou chovají skoro stejně jako malé děti nebo duševně zaostalí lidé – mají evidentně všechny lidské emoce a projevují je mnohem intenzivněji než většina lidí, ale chybí jim lidský intelekt. Projevují se tedy skutečně jako „hloupí lidé“. vágně říkáme „duše“– tedy projevy emocí a určitého vědomého jednání.
Pokud přijmeme názor, že „zvířata jsou obdobou hloupých lidí“, začneme asi mít trochu problém s tím, že tyto tvory pojídáme nebo je používáme k pokusným účelům.
Bojovat za přiznání stejných práv zvířatům jako „hloupým lidem“je ale přece jen asi trochu přemrštěné; přiměřené ale jistě je dbát o to více na to, abychom zvířatům pokud možno nezpůsobovali zbytečně utrpení.
Do duše nám nemluvte
Před časem jsem diskutoval s jedním všestranně vysoce vzdělaným katolickým intelektuálem. Skoro ve všem jsme si notovali, zvláště jsme se shodovali v pozitivním názoru na mého oblíbeného Pierra Teilharda de Chardin. Když jsem ale řekl cosi ve smyslu, že „zvířata jsou hloupí lidé a mají také duši“, velmi se rozčílil, řka: „To byste si ale o tom nejdřív měl něco přečíst, než něco takového řeknete.“Na moji chabou námitku, že to je přece běžný názor dnešních biologů, mi ostře odvětil, že to jsou věci, do kterých nemají biologové co mluvit.
Někteří jiní lidé, s nimiž jsem na toto téma zapředl hovor, mi klasicky namítali, že zvířata si nejsou vědoma své „osobní“existence (svého „já“). No – já tedy nevím, zda tohle můžeme tvrdit – spíš bych řekl, že i tady platí ta analogie s malými dětmi, kterým bych také neupíral schopnost sebeuvědomění.
Dalším klasickým argumentem je, že zásadní kvalitativní rozdíl mezi psychikou lidí a zvířat spočívá ve schopnosti uvědomovat si vlastní smrtelnost a vnímat „transcendentní“aspekty bytí (viz výrok klasika „Není známo, že by mravenci v nějakém mraveništi postavili sochu Velkému mravenci“). Ani tady bych si nebyl jist – myslím, že alespoň některá zvířata si asi uvědomují, co je smrt, a tuší, že je čeká. Onehdy jsem viděl jakýsi pořad BBC, ve kterém sloni, kteří narazili na kosterní pozůstatky svého druha, jevili jasné známky znepokojení a jakéhosi smutku.
A pokud jde o nějaké to prožívání „transcendentna“– vždyť prostě nemáme možnost se dozvědět cokoli o vnitřních pocitech a prožitcích těchto tvorů! Kdo ví, co cítí a na co myslí třeba kočky, když se sejdou ke svým hlučným seancím při úplňku, nebo kytovci při svých oceánských zpěvech. Na otázku z titulku článku bych tedy odpověděl určitě kladně a doplnil bych, že některá zvířata mají té „duše“víc a jiná méně; jediný „malý“problém zůstává v tom, co to vlastně je ta „duše“.
Produkt složitých interakcí
Tak tedy – co je to vlastně „duše“(psyché)? To je samozřejmě téma, o kterém byly napsány tisíce knih a článků a ke kterému asi sotva právě já nyní nějak podstatně přispěji. Encyklopedické definice duše jsou poněkud vágní. Ale asi všichni přibližně víme, co to je, když se řekne „psychika“, respektive duše. A samozřejmě víme, že existují i nejméně dva vědní obory, které se „duší“a duševními záležitostmi zabývají – psychologie a psychiatrie.
Na povahu oné záhadné entity existují dva principiálně odlišné názory. První, přírodovědecký, respektive „materialistický“předpokládá, že to, čemu říkáme „duše“, je produktem extrémně složitých molekulárních interakcí mezi neurony mozku „vyšších“živočichů, zvláště člověka, že je to jakýsi „emergentní jev“objevující se na určitém stupni organizovanosti nervového systému. Ano, je to jaksi příliš vágní „definice“, ale podstatou prostě je, že „duše“a psychické projevy jsou „pouze“plodem extrémně komplexně organizované hmoty. Tento model vede k předpovědi, že zcela lidský typ „umělé inteligence“, včetně veškerých „duchovních“projevů by mohl být vytvořen uměle, třeba i nebiologicky (něco jako onen palubní počítač Hal ve slavné Clarkově sci-fi „2001 – Vesmírná odysea“). Tento názor je v souladu s „monistickým“filozofickým názorem, že totiž svět je „autonomní“a má jednotný základní hmotný princip, ze kterého vyvěrá i to, čemu říkáme „duše“, a vše, co s tím souvisí.
Druhý, „dualistický“názor má za to, že svět je „heteronomní“, založený na dvou principech – hmotném a duchovním. Onen duchovní svět, respektive „duchovní bytosti“(Bůh, andělé, démoni), do hmotného světa různými způsoby vstupuje a ovlivňuje, respektive ovládá dění v něm. Tělo, přesněji řečeno mozek, je v tomto pojetí jen jakýmsi „nosičem“duše – v některých náboženstvích „nesmrtelné“, která je jakýmsi „výhonkem“duchovního světa do světa materiálního. Duše je v některých náboženských a filozofických systémech natolik nezávislá na onom materiálním nosiči, že jej po smrti může opustit a nějakým způsobem nadále „existovat“coby součást „duchovního světa“, případně vstupovat do jiného hmotného nosiče – těla, nebo čekat na budoucí vzkříšení původního těla, do kterého opět vstoupí a bude s ním na věky žít.
Někdy v pubertě mě uchvátila povídka Jacka Londona Tulák po hvězdách. Vypráví o vězni, který dokázal přečkávat neuvěřitelně dlouhou dobu spoután sadistickými dozorci tak, že se jeho duše uvolnila z těla a putovala časem a prostorem. Podobně si relativní nezávislost „duše“představují třeba příznivci experimentálního psychologa Stanislava Grofa, kteří tvrdí, že duši je možno „uvolnit“ve „změněných stavech vědomí“navozených třeba pomocí psychotropních látek. Jako důkazy o nezávislé existenci duše se také často uvádějí zážitky lidí, kteří prošli fází klinické smrti a byli navráceni do života.
Pokud by pokus opravdu prokázal fenomén „tuláka po hvězdách“, mělo by to zásadní a dalekosáhlé důsledky pro monistický přírodovědecký koncept světa Pokud přijmeme názor, že zvířata jsou obdobou hloupých lidí, začneme asi mít problém s tím, že tyto tvory pojídáme nebo je používáme k pokusným účelům
Mystické zážitky
Velmi účinným fyziologickým farmakologickým způsobem navození „změněného stavu vědomí“včetně mystických zážitků a pocitů „odpoutání duše od těla“je poměrně jednoduchá sloučenina, dimethyltryptamin, která je obsažena v některých halucinogenních rostlinách a v malém množství je produkovaná i v našem organismu.
Je tedy docela dobře možné, že některé mystické zážitky mohou být „materialisticky“vysvětleny nějakými výrony této fyziologicky aktivní látky v mozku, třeba při extrémní situaci klinické smrti. Alternativním „duchovním“vysvětlením by ovšem mohlo být, že některé chemikálie, dechová nebo jiná cvičení napomáhají oné separaci duše od těla.
Ačkoli by se zdálo, že například pro křesťany, ale i věřící většiny jiných náboženství je jedinou přijatelnou možností onen dualistický koncept „duše–tělo“, není tomu docela tak. Před několika lety mě velmi zaujala kniha Rogera Lenaerse Sen krále Nabukadnezara. Tento jezuita argumentuje, že pro moderního křesťana odkojeného vědeckou racionalitou je daleko spíše přijatelné a uspokojivé „monistické“(autonomní) pojetí světa, ve kterém je i to, čemu říkáme „Bůh“neoddělitelnou součástí a „prapodstatou“světa. Velice se mi líbí to, jak řeší vztah Boha-tvůrce a jeho díla (světa): v tradičním pojetí je tvůrce od díla jasně oddělen – asi jako malíř od svého obrazu.
V Lenaersově a vlastně už třeba Spinozově pojetí je lepším přirovnáním vztahu Tvůrce a jeho díla třeba vztah uměleckého tanečníka a jeho díla – tvůrce je v tomto případě neoddělitelný od díla – ale v tomto přirovnání je samozřejmě ten tvůrce i něčím mnohem víc – nerealizuje se jen svým uměleckým dílem, ale jeho existence má i mnoho jiných – a třeba i mnohem důležitějších – aspektů.
Existuje nějaký způsob, jak prokázat, že fenomén „tuláka po hvězdách“je reálný? Myslím, že by se to testovat dalo poměrně jednoduše. Nedávno jsem si někde všiml zprávy, že jakási anglická pacientka po procitnutí z narkózy tvrdila, že během operace její duše opustila tělo, pozorovala průběh operace a viděla i předměty kdesi v předsálí, jež z operačního stolu vidět prostě nemohla. V onom článku se říkalo, že angličtí badatelé plánují kontrolovaný pokus, ve kterém se bude objektivně zjišťovat, zda se takové věci opravdu dějí, zda někteří pacienti budou schopni prokazatelně identifikovat nějaké testovací předměty spolehlivě nepozorovatelné pacientem. Pokud by takový pokus opravdu prokázal fenomén „tuláka po hvězdách“, mělo by to samozřejmě zásadní a dalekosáhlé důsledky pro monistický přírodovědecký koncept světa.
Nemusím asi zdůrazňovat, že nevěřím, že se něco takového prokáže. Věřím naopak, že správný a vše dobře vysvětlující je onen monistický přírodovědecký světonázor, který se dá docela dobře skloubit i s „rozumným“náboženstvím Lenaersova typu. I mně se ale na druhé straně zdá, že jakoby „objektivně“existuje i jakýsi „nemateriální“svět, ze kterého například matematikové objevují podivuhodné abstraktní zákonitosti a vztahy evidentně nezávislé na materiálním světě. Dokonce se mi zdá, jako by i třeba hudební skladatelé netvořili svá geniální díla tak zcela „de novo“, ale spíše jako by „vytahovali“něco, co už předem nějak existovalo v jakémsi „světě idejí“.
Ale to bude asi jen nějaký klam – však i v tom materiálním světě existuje spousta neuvěřitelných věcí – třeba v biologii; jejich neuvěřitelnost svědčí nejspíše o naší nedostatečné představivosti.
Autor (1949) je profesor imunologie na Přírodovědecké fakultě UK a bývalý ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR.