Bratři architekty studené války
Před šedesáti lety, 24. května 1959 zemřel ve Washingtonu John Foster Dulles, který měsíc před tím ze zdravotních důvodů rezignoval na post amerického ministra zahraničí. Spolu se svým bratrem Allen Dullesem, ředitelem CIA, výrazně ovlivnil americkou strategii v boji s komunismem.
Poslední poctu přišly Dullesovi do Národní katedrály ve Washingtonu vzdát tisíce lidí. Pohřeb živě přenášela televize a navštívili jej západoněmecký kancléř Konrad Adenauer i generál Čankajšek. Prezident Dwight Eisenhower ve své smuteční řeči označil svého ministra za jednoho z opravdu velkých mužů epochy. Svoji vděčnost vyjádřil i oznámením, že po Dullesovi bude pojmenováno i nové letiště ve virginském Chantilly. Podle historika Stephena Kinzera, autora knihy The Brothers: John Foster Dulles, Allen Dulles, and Their Secret World War, která vyšla v roce 2016 v nakladatelství Rybka Publishers i v českém překladu, se projevovaný smutek dal srovnat jen s ceremoniemi spojenými s úmrtím prezidenta Franklina D. Roosevelta v roce 1945.
John spolu se svým bratrem a šéfem CIA Allenem W. Dullesem (1893–1969, ve funkci 1953–1961) tvořil výjimečnou bratrskou dvojici, ovládající několik let klíčová centra americké zahraniční politiky. Jak podotýká Kinzer, ve srovnání s jinou mocenskou bratrskou dvojicí, která bratry Dullesovy v šedesátých letech vystřídala, Johnem Fitzgeraldem a Robertem Kennedyovými, John rychle zmizel z kolektivní paměti, možná i pro svůj mediálně „chudý a nudný“život. Dullesové však zanechali v americké zahraniční politice trvalou stopu, na níž State Department i White House dodnes staví.
„Volá Lenin…“
Jejich působení je spjato především s padesátými lety 20. století, ale ani jejich stopa v americké diplomacii před rokem 1953 není zanedbatelná. Podle Kinzera je ale hlavně důležitá pro pochopení toho, jak je přímá zkušenost s versaillským mírovým systémem, nástupem nacismu a vypuknutím druhé světové války hodnotově, ideologicky i profesionálně zformovala.
Politiku měli oba bratři v rodině. Jejich dědeček z matčiny strany John Watson Foster (1836–1917) byl v letech 1892–1893 ministrem zahraničí za prezidenta Benjamina Harrisona (1833–1901). John, jenž z manželčiny strany navíc „vyženil“jejího strýce, ministra zahraničí v letech 1915–1920 Roberta Lansinga, studoval s vynikajícím prospěchem na Princetonu i Sorbonně. Od roku 1911 působil jako odborník na mezinárodní právo v newyorské právní firmě Sullivan & Cromwell, do jejíhož čela se o šestnáct let později propracoval. Jeho snem sice bylo věnovat se diplomacii, ale soukromou praxi neopustil, stejně jako řada jiných amerických diplomatů.
John chtěl během první světové války vstoupit do armády, ale pro špatný zrak byl odmítnut. V roce 1918 byl jmenován právním poradcem americké delegace na mírové konferenci ve Versailles. Jako partner právní firmy se podílel na konstrukci tzv. Dawesova plánu (1924–1929), jenž měl umožnit americkým firmám půjčovat peníze Německu. Tyto půjčky měly nastartovat německou ekonomiku a zisky měly být jako reparace posílány do Velké Británie a Francie, jež je zase měly použít na splácení vlastních válečných půjček USA.
V tomto, a nejen tomto období se cesty obou bratrů často protínaly. Mladší Allen vystudoval v roce 1916 Princeton a učinil první diplomatickou zkušenost ve Vídni, odkud se po vypuknutí války přesunul do Bernu. Podle svých vlastních slov mu tam na americké zastoupení v dubnu 1917 zavolal jistý ruský emigrant a žádal ho o setkání. Až později se Allen dozvěděl, že to byl sám Vladimir Iljič Lenin, jenž den poté opustil Švýcarsko v Němci kontrolovaném vlaku, aby v Rusku rozpoutal bolševickou revoluci. V roce 1926 Allen dokončil studium práv a zamířil za svým bratrem do stejné právní firmy. Pracoval také jako poradce při odzbrojovacích jednáních v Haagu a v tomto prostředí měl možnost se setkat s klíčovými politiky té doby. Se znepokojením sledoval nástup nacismu a perzekuci Židů v Německu. Dostal se kvůli tomu dokonce do sporu se svým bratrem ohledně toho, zda by jejich právní kancelář měla i nadále v Německu působit – nakonec Sullivan & Cromwell svoje podnikání v Německu ukončili.
Ač měli oba bratři k sobě blízko, před válkou se rozcházeli například v pohledu na budoucí směřování zahraniční politiky. Allen byl pro intervencionismus, John se klonil spíše k tradičnímu republikánskému izolacionismu, jenž ale v 50. letech opustil. Druhá světová válka oba bratry profesně „rozdělila“– zatímco John zůstal v diplomacii a v roce 1945 se jako hlavní poradce senátora Arthura H. Vandenberga podílel na založení OSN v San Francisku a přípravě její Charty, Allena „zverboval“plukovník William J. Donovan pro službu v americké „proto-rozvědce“Office of Strategic Services (OSS). Od října 1942 do května 1945 vedl Allen její operace v pro něj již známém Bernu a shromažďoval informace od uprchlíků a emigrantů.
Na hraně jaderné války
Oba bratři po válce spolupracovali jako poradci pro zahraničně-politické otázky s newyorským guvernérem Thomasem E. Deweyem, v letech 1944 a 1948 republikánským kandidátem na prezidenta. Allen byl po válce jmenován předsedou výboru, jenž měl revidovat americký výzvědný systém, což mu v lednu 1951 vyneslo pozici náměstka ředitele pro krycí operace v roce 1947 založené CIA. O dva roky jej americký prezident, republikán Dwight Eisenhower, jmenoval jejím prvním civilním ředitelem.
Nový prezident přinesl zlom i do Johnovy kariéry – zkušený diplomat a právník se stal ministrem a pro Eisenhowera takřka nepostradatelným tvůrcem zahraniční politiky. Patřil mezi ty ministry, kteří politiku koncipují, organizují a řídí, ne jen vykonávají. Dullesův hlavní protivník, první tajemník ÚV KSSS Nikita Chruščov, ve svých pamětech se směsí pohrdání i obdivu vzpomínal na vrcholná setkání s Eisenhowerem v Ženevě v červenci 1955, kde si nemohl nevšimnout energického Dullese, jenž podle Chruščova vždy něco napsal do bloku, vytrhl stránku a položil ji před Eisenhowera, který z jeho informací ihned čerpal.
Dulles se netajil svým antikomunismem, ale svého protivníka nepodceňoval. Údajně u sebe nosil Stalinovy Problémy leninismu, aby podle svých slov lépe poznal nepřítele. Neváhal jít při jednáních se Sověty až na hranu konfrontace. Dával také najevo, že pro zastavení a zatlačení sovětské expanze nebude váhat vyhrotit situaci až na pokraj jaderné války. Chruščov u Dullese, jenž mu byl v řadě aspektů podobný, na druhou stranu oceňoval i to, že uměl balancovat na hraně, aniž by ji ovšem překročil – což sám Dulles považoval za nedílnou součást celé americké jaderné strategie. Možná proto nepřekvapí, že se Chruščovovi podle jeho vlastních slov s konzervativním věřícím republikánem a antikomunistou jednalo lépe než s pro něj nečitelným J. F. Kennedym.
Podle historika Odd Arne Westada se Spojené státy během 50. let v obavě ze sovětské expanze vydaly na cestu aktivního globálního intervencionismu. V něm bylo místo jen pro „my versus oni“– pro ty, kteří plně přijali americké spojenectví a společensko-ekonomický model, a ty ostatní, bez ohledu na to, zda byli otevřeně prokomunističtí, nebo jen neutrální. Tento přístup mohl a také měl pro konkrétní státy a společnosti destruktivní důsledky. Jak dodává Westad, pro americkou administrativu té doby bylo často důležitější zmařit u nově nezávislých států i potenciálně úspěšnou levicovou alternativu než zavést svůj vlastní funkční rozvojový model. V souladu s touto aktivistickou politikou hrála Allenova CIA nepostradatelnou roli nejen v tradiční špionáži, ale i tajných operacích, jejichž cílem bylo měnit režimy i bojovat s guerillami. Mezi první akce dullesovského dua patřilo například svržení íránského předsedy vlády Mohameda Mossadeka v roce 1953 či levicového prezidenta Jacoba Árbenze v Guatemale v roce 1954.
Intervence vyvažoval Dulles „paktománií“. S pomocí smluv, jako byly Central Treaty Organization (CENTO, 1955–1979) mezi Velkou Británií, Tureckem, Irákem, Íránem a Pákistánem či Southeast Asia Treaty Organization (SEATO, 1955–1977) mezi USA, Velkou Británií, Francií, Novým Zélandem, Pákistánem, Filipínami a Thajskem, nebo ANZUS (1952) mezi USA, Austrálií a Novým Zélandem, „obepnul“v 50. letech svět často nesourodými spojenectvími ve snaze zadržet a zatlačit komunistickou expanzi. V Evropě se poté, co Francouzi v roce 1954 odmítli koncept Evropského obranného společenství, jakési společné evropské armády, stala pro Dullese pilířem americké přítomnosti na starém kontinentu od roku 1955 v NATO pevně ukotvená a znovuvyzbrojená Spolková republika Německo.
Jak podotýká někdy snad až příliš kriticky naladěný Kinzer, ve svém binárním světě dobra a zla Dullesové formovali studenou válku; ta ale zároveň formovala i je. V duchu nábožensko-konzervativní tradice reprezentovali určitý typ amerického vidění okolního světa. Věřili v Ameriku jako nástroj Prozřetelnosti, předurčenou vzhledem ke své moci a bohatství vést svět, a z této víry čerpali svoji sebedůvěru. Při vědomí americké výjimečnosti i vyvolenosti byli podle Kinzera přesvědčeni, že vědí nejlépe, co je pro Američany i svět dobré, a mají proto i právo chovat se jinak než ostatní. Domnívali se, že mají přímo povinnost „převracet“ostatní na svou víru v americký ideál svobody.
V dullesovském světě plném „zlosynů“se musel někdo postavit a potrestat je. A tím někým měl být americký globální šerif. V tomto schématu hrál podle Kinzera důležitou roli i typicky velmocenský egoismus a neschopnost pochopit, že menší státy mohou odlišně vnímat své potřeby i svůj vztah k USA, aniž by nutně musely být k Washingtonu nepřátelské. Neutrální nezávislost na USA byla pro Dullese nepochopitelná – buď jste s námi, nebo proti nám. V tom si byli se svými sovětskými protivníky až nebezpečně podobní. Nedílnou součástí této velmocenské arogance byla podle Kinzera i netrpělivost a přesvědčení, že ne oni realitě, ale realita by se měla přizpůsobovat jim. Typickým příkladem bylo nesprávné vyhodnocení situace v Indočíně po porážce Francie v roce 1954 a rozhodnutí i nadále bojovat se severovietnamským režimem.
Přesvědčení o tom, že USA jsou obecně lepší a morálnější než ostatní však nebylo pro bratry Dullesovy jen povinným cvičením v protisovětské propagandě. Oni o tom byli podle Kinzera bytostně přesvědčeni a proměnili tuto víru v organzační princip své domácí i zahraniční politiky. V taktické rovině jej propojovali s určitým konspiračním viděním světa, v němž se měl komunismus postupně zmocňovat vlády nad USA a světem. Jak uvádí historik Robert J. McMahon, pár týdnů po Stalinově smrti, osmého května 1953, Dulles zapochyboval, že by čas byl na „americké straně“, a varoval, že komunisté mají ve světě momentálně lepší pozici.
Strach byl podle Kinzera Dullesův nezbytný mobilizační komponent pro konečné vítězství ve studené válce. Podporoval proto celonárodní projekty od budování krytů a cvičení pro případ atomové války až po televizní přenosy testů jaderných bomb. Používání násilí či ne zrovna legálních metod při zahraničních operacích bylo v konečném důsledku ospravedlňováno tím, že Americe připraví lepší pozici pro klíčový střet dobra a zla.
Neutrální nezávislost na USA byla pro Dullese nepochopitelná – buď jste s námi, nebo proti nám. V tom si byli se svými sovětskými protivníky podobní.
Dulles versus Kennedy
Dullesovských „duchů“nebylo jednoduché se zbavit. Když se vlády nad Bílým domem v roce 1961 ujali bratři Kennedyové, se značnou nevolí se prozatím pragmaticky rozhodli respektovat Allenovu stále silnou pozici a ponechali jej v čele CIA. „Odměnou“jim byl ponižující neúspěch CIA vedené operace proti castrovské Kubě v Zátoce vepřů v dubnu 1961.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě 28. listopadu 1961 prezident Kennedy Allena Dullese vyznamenal v centrále CIA v Langley Medailí za národní bezpečnost, aby o den později oznámil jeho rezignaci. Kennedy se s dullesovským dědictvím střetl ještě o rok později, když se příliš neměl k tomu, aby splnil Eisenhowerův pohřební slib. Jak dodává Kinzer, Kennedymu se příliš nechtělo pojmenovat nové, moderní americké letiště po údajně studenoválečnickém „dinosaurovi“. Johnův bratr musel vyvinout značné úsilí a zmobilizovat svůj vliv, aby Kennedy změnil názor a v listopadu 1962 ocenil zásluhy Johna Fostera Dullesa o americkou zahraniční politiku v projevu při slavnostním otevření Dulles International Airport.
Osud zkřížil kennedyovce a dullesovce ještě jednou – 29. listopadu 1963 prezident Lyndon Johnson jmenoval Allena Dullese jedním z členů Warrenovy komise, jež měla vyšetřit Kennedyho smrt. Bývalý šéf CIA měl údajně dohlédnout na to, aby se žádné ze „státo-bezpečnostních“tajemství z Kennedyho éry nedostalo na veřejnost.