Tajemství katedrály
Ač u nás stojí celkem devět katolických katedrál a několik dalších staveb katedrálního typu, začne-li dnes někdo mluvit o „katedrále“, myšlenky všech se automaticky stáčejí k jediné stavbě – chrámu svatého Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na III. nádvoří Pražského hradu. Od jeho dokončení letos uplyne devadesát let.
Vjejich průběhu o jedné z nejdůležitějších památek země samozřejmě vyšla řada reprezentativních publikací. A jak už to o kulatých výročích zpravidla bývá, objevila se nyní na knihkupeckých pultech další. Ze všech dosud vydaných lze právě ji označit
za jednoznačně nejkomplexnější: ve dvou svazcích čítá bezmála tisíc stran. Pod názvem Katedrála viditelná a neviditelná ji pro sdružení Hilbertinum a Archeologický ústav Akademie věd připravil vědecký tým, jehož editorkou byla archeoložka a historička Jana Maříková-Kubková.
Impozantní stavba, budovaná od roku 1344, jejíž silueta se stala jedním ze symbolů naší země, vzbuzuje řadu otázek.
Nejen autora těchto řádek například zaujala představa, co by se stalo, kdyby nebyla dostavěna. Zůstal by tu sice jen fragment, ale zato autentický. Nedokončená katedrála by působila monumentálněji, při průchodu na III. nádvoří by ji od návštěvníka dělil větší odstup a zachovaly by se i cenné objekty při její západní partii.
Na druhé straně je odvaha celé dílo dokončit rovněž hodna obdivu. Podílela se na tom plejáda řemeslníků, výtvarníků, teoretiků a architektů, z nichž největší podíl měli Josef Ondřej Kranner, Josef Mocker a Kamil Hilbert. Krom jiného přitom debatovali i o ukončení hlavní věže katedrály. Bylo správné ponechat renesanční partii s barokním zastřešením? Nebo měla být tato část věže regotizována? Hilbertovou zásluhou nakonec zvítězilo rozhodnutí respektovat současný stav.
Pro toho, kdo tuší jen letmo, co všechno se v centru hradního areálu odehrávalo před výstavbou prvního mezi našimi chrámy, může být četba Katedrály viditelné a neviditelné značným překvapením. Pečlivější studenti si možná ještě budou pamatovat, že zde již v první polovině desátého století stávala protorománská rotunda svatého Víta se čtyřmi apsidami – jak ji zachycuje Hilbertův reliéf uvnitř katedrály. Podle současných badatelů ovšem měla apsidy jen tři, budované navíc postupně. Fragmenty této svatyně byly později inkorporovány do románské baziliky, která rotundu nahradila a její pozůstatky jsou tak dochovány pod Plečnikovým přístřeškem na III. nádvoří dodnes.
Pohleďte vstříc Poslednímu soudu Vývojem předchůdců svatovítského dómu i fragmentů jejich výzdoby se podrobně zabývá Jana Maříková-Kubková v první části knihy. Následuje oddíl, věnovaný vlastní katedrále, který připravili Petr Chotěbor, Marek Suchý a Milena Bartlová. Představují dílo Matyáše z Arrasu i jeho pokračovatele Petra Parléře ze všech úhlů. Zabývají se i nástroji a stavebními stroji, které používali tehdejší stavitelé, nebo jejich kamenickými značkami. Čtenáře možná překvapí, že bylo použito i železných prvků, zejména táhel, která se zachovala pod klenbou hlavní chrámové lodi.
Jeho pozornost pak autoři směřují k jedinečné sochařské výzdobě – chrličům, konzolám ve tvaru maskaronů nebo různých zvířat či příšer a samozřejmě také k proslulé portrétní galerii na vnitřním triforiu či sochám patronů na vnějším plášti. Upozorňují i na zcela mimořádnou uměleckou hodnotu mozaiky Posledního soudu na Zlaté bráně či výzdobu kaple patrona českých zemí sv. Václava. Muzikolog a hudebník David Eben pak přidává kapitolu o středověkém hudebním životě u svatého Víta.
Druhý svazek monumentálního díla představuje vývoj katedrály od šestnáctého století do současnosti. Štěpán Vácha přibližuje éru renesance a baroka, kdy byl chrám obohacen o řadu uměleckých děl, zůstal ovšem stále nedokončen. Do současné podoby byla tehdy dobudována pouze jeho hlavní věž a před západní zdí vznikla renesanční kaple sv. Vojtěcha. Dochovaly se ovšem studie možného dokončení chrámu od architekta Giovanniho Dominika Orsiho.
Stavební vývoj v devatenáctém a dvacátém století pak podrobně zpracovává Taťána Patrasová. Jak připomíná, byla v roce 1842 založena Jednota pro dostavění katedrály a v roce 1867 pak předložil Josef Ondřej Kranner první projekt na dostavbu západní čísti. Po jeho smrti v díle pokračoval Josef Mocker a nakonec jej završil až Kamil Hilbert v roce svatováclavského milénia (1929). Řada uměleckých prvků byla ale osazována později. Z mnoha jmen výtvarníků je třeba zmínit Štěpána Zálešáka, Vojtěcha Suchardu, Alfonse Muchu, Františka Kyselu, Cyrila Boudu, Maxe Švabinského, Jaroslava Horejce nebo Františka Bílka.
Důležité jsou i vstupy architektů Kamila Roškota, autora nového a, dodejme, odvážného designu hrobky českých králů, Jana Sokola, jenž navrhl úpravy Zlaté brány, sochařky Karly Vobišové, jejíž vítězný soutěžní návrh hrobky sv. Vojtěcha byl zhotoven až nyní, dále Stanislava Libenského nebo Jana Koblasy. I v druhém svazku najdeme samozřejmě informace o hudebním dění okolo katedrály a osobnostech spojených s její dostavbou i životem.
Pražská katedrála je ale organismem, jehož úpravy pokračují až do dnešních dnů. Lidé 21. století tak k jejímu budování právě přispívají v celonárodní sbírce na stavbu nových reprezentativních varhan, které zaplní k tomu určenou – a dosud prázdnou – kruchtu nad západními portály.