Znějící mystérium lidské mysli
Začalo Pražské jaro, hudební svátek národa, který kdysi proslul jako muzikantský... Své oblíbené písně a nápěvy mají všechny známé kultury světa, jak dokládají historické a etnografické záznamy. Dnešní díl seriálu Antro plus zahajuje přehled sedmi zbývajících univerzálií, na něž vědci omylem zapomínali.
Bum, bum, bum, duní táborový buben, neuměle zpracovávaný dětskou rukou. Nějaký capart začíná zábavu. Je to Maduali. Sedí na bobku vedle ohromného bubnu a tluče do něj klacíkem. Ostatní děti se k němu ženou s velkým pokřikem a kolik se jich vejde k bubnu, tolik jich buší hůlkami a pěstičkami. Hluk je ohlušující. Abiti, zručný bubeník Bafvagudů, blíží se volným krokem ke hloučku dětí; otírá si mastné ruce několikrát o stehna, pak se chápe bubnu a zpracovává jej vesele až do večera. Jaké k tomu dělá posunky! Všude a vždycky jsem pozoroval, že trpaslíci provázejí hru a tanec mimikou obličeje... Je-li pak tanec ještě provázen zpěvem, dociluje se správného souzvuku mezi bubeníkem a tanečníky, píše Pavel Šebesta v knize Mezi nejmenšími lidmi světa (1959).
Tento etnograf proslul výzkumy maličkých středoafrických Pygmejů. Ti byli už od starověku známi láskou k tanci, takže o nich staří Egypťané mluvili jako o „tanečnících bohů“. Bez hudby by to ale nešlo. K lomozu Pygmejové též pějí. Jejich pralesní hudbu si lze představit jako „originální souhru hlasů, šepotů, pískání
a houpavých rytmů, jež dovolují každému účastníkovi vyjadřování pocitů a všeobecnou improvizaci,“popisuje český sborník Pygmejové (2015).
Své taneční reje provázeli Pygmejové zvuky bubnu (enzeko), drnkací harfičky
(geedale-bagongo), hudebního luku o jedné struně (mbela) i spojených píšťal z rákosu. Hudba – zvláštní typ komunikace – jim sloužila rovněž k rozmlouvání s mocným pralesem, jemuž vysloveně zpívali. Čarovně jej probouzeli a oslavovali nápěvy a polyfonními zpěvy („Prales je dobrý“, „Prales dává stravu“).
Probouzení pralesa se pojilo s rituálem
molimo. Nejprve však museli muži na skrytém místě vyzvednout magické trumpety (též molimo), napojit je namočením do vody, schovat ženy a děti do chýší a pak každý večer – klidně i po dobu dvou měsíců – na ně u ohňů hrát, zpívat a imitovat řev pralesa: leopardů či slonů.
Zvuky reprezentovaly, zároveň, síly života i smrti. Mladíci seděli u ohně s trubačem, dospělými i starci a společně pěli, píše Colin Turnbull v klasické etnografii The Mbuti Pygmies (1983). Obřadů bylo více druhů (včetně velikého molimo mangbo při úmrtí osob), stejně tak existovaly i písně lovecké či sběračské v době sběru medu. Zkrátka: bez hudby nemohli žít lovci-sběrači ani pokrokoví umělci, kteří se před sto lety hojně inspirovali Afrikou – bratři Čapkové sbírali desky etnické hudby a E. F. Burian vydal i knížečku Černošské tance (1929).
Indiány vyzpívávaný poplach
Co je hudba? Jeden z britských antropologických slovníků ji definuje jako „smysluplně tříbený zvuk, který je odlišitelný od jazyka, byť jsou si blízké“. Už Aristoteles líčil, že zachytit povahu hudby slovy není snadné. Zakladatel moderní vědy o kultuře E. B. Tylor řadil hudbu mezi „umění příjemná k žití“a vyvozoval, že zpívání vyvinulo se z mluvení. Stává-li se řeč slavnostní aneb vášnivou, přechází víc a více v přirozený zpěv, a při shromážděních bohoslužebných možno slyšeti, kterak téměř přechází v určitý nápěv,“uvádí Tylor ve svém Úvodu do studia člověka a civilisace (česky 1897).
Četné společnosti spojují hudbu s rituály, se slavnostností. Muzika patří k výchově dětí, iniciacím do věkových stupňů. Léčí se s ní i nemoci a neduhy, třeba Navahové měli pro medicinmany a zpěváky magických písní stejné slovo – hatli. Pradávný řecký pojem musiké zahrnoval ctnostná umění – tedy poezii, akustiku, etiku i matematiku –, takže sám o sobě pěkně ukazuje, jak zavádějící může být roubování našich konceptů na zvuky jiných národů. Pro někoho libé zvuky řehtaček, chřestidel a kvílení mohou jiným znít jako naprostý zvukový chaos, čirá kakofonie.
Variabilnímu pojetí hudby a hudeb se věnuje vědní obor etnomuzikologie. Nás může těšit, že jedním z jeho klasiků je pražský rodák Bruno Nettl, dnes 89letý, jenž napsal bezpočet studií o významu hudby indiánských Černonožců, u indických populací či v perské tradici. „Každá společnost má svůj hudební systém,“píše Nettl, přičemž jejich srovnáváním usiluje o odhalení obecných zákonitostí (hudebních univerzálií), proč si lidé všech dob a koutů světa rádi zpívají a „zvučí“.
A to zvuky krajně odlišnými. K jejich vytváření slouží nástroje, které Erich von Hornbostel s Curtem Sachsem rozdělili do čtyř skupin podle toho, jak se v nich tóny rodí. Ať už tedy mluvíme o asmatských bubnech, etiopských lyrách (bagana), indiánských klapačkách či tibetských trubkách (ragdung), lze je zařadit do čtyř kategorií. Na membranofony (které vydávají zvuk chvěním membrány – především jde o bubny), na chordofony
(strunné instrumenty, jako citery a loutny), na nejčastější idiofony (jejichž těla lze rozeznít jako chřestidla z želvího krunýře, xylofony, gongy nebo zvony) a dechové aerofony (flétny či trubky).
Za doprovodu nástrojů, k nimž patří již od pravěku známé řvouny a hučáky roztáčené na šňůře, se děly rozličné věci. Austrálci měli při slavnostech koroborí
i hlavní předzpěváky, songmany, k nimž se postupně přidávali muži i ženy. Nativní muzika byla spíše kolektivní; neoddělovala tolik tvůrce a posluchače. Alan Merriam, jehož přelomová kniha The Anthropology of Music vyšla roku 1964, upozorňoval na stěžejní roli hudby v lidských kulturách. Sám zkoumal konžské Basongye a indiány v Montaně. Tito Ploskohlavci (Flatheads, skupina Sališů) mívali nejen válečné skladby a tance, ale i zvláštní píseň, kterou zazpíval zvěd, když se vrátil do ležení s varovnou zprávou o nepřátelích! Clark Wissler zase uváděl, že „u většiny běžných indiánů Severní Ameriky se předpokládalo vlastnictví jedné či více osobních písní“.
Ohromně se liší melodie a rytmy. Kdo umně zachází s hudbou, mívá i nevšední moc – ať už jde o bubnující sibiřské šamany v transu, dvorní hudebníky, nebo dnešní zpívající celebrity. Hudba je jediný výrazový prostředek, který spojuje protichůdné znaky: být zároveň srozumitelný a nepřeložitelný, který dělá z tvůrce bytost podobnou bohům a z hudby samotné nejvyšší mystérium lidských věd, napsal etnolog Claude Lévi-Strauss.
Rytmy z hlubin pravěkých jeskyní Kde a kdy se hudba v lidech vzala, je záhadou. Ale jistě si do rytmů pískali už někdy před 40 tisíci lety, jak naznačují objevy kostěných flétniček s otvory z německého Hohle Felsu a jeskyně Geissenklösterle. Experimenty archeologů, o nichž už jsme psali v díle o umění, zase naznačily, že nástěnné malby se v paleolitických jeskyních objevovaly hlavně v místech s nejlepší akustikou. Síních? Svatyních? Před pár lety časopis Nature upozornil na bádání Ruperta Tilla, jenž prosazuje obor archeoakustiky, zvukové archeologie, přičemž s kolegy v jeskyních s řehtačkami a flétnami imituje prahudbu, která vedla k rozvoji lidské mysli.
A muzikologové již oživují také antickou hudbu, o které si prozatím jen četli v zápisech filozofů. Abychom nešustili jen papírem, zadejte si do vyhledavačů anebo přímo na serveru YouTube dotaz „Rediscovering Ancient Greek Music“či jméno Armanda D’Angoura. Profesor klasických studií z Oxfordu se věnuje rekonstrukci zvuků, jež nikdo neslyšel přes 2400 let! A hudba je to, věru, divná...
Nicméně je to zřídlo evropské hudební tradice. „Skoro všechna pojmenování základních prvků hudebního umění totiž pocházejí z antiky a antických jazyků – tón, melodie, rytmus, interval, konsonance, tempo, agogika, dynamika,“píše Miroslav K. Černý v úvodu díla Hudba antických kultur (2006). Pro Řeky bývala muzika součástí výchovy; umravňovala.
Známe ji však jen z teorie (a pár útržků delfských hymnů). Na řecké autority se odvolával v 5. století Boëthius, jenž pojednal o funkcích hudby, matematických výpočtech intervalů (!), definoval i hudebníka (musicus). Kolem roku 1330 provedl Jakub z Lutychu ve spise Speculum musicae rozdělení hudebníků na hudební učence, výkonné hudebníky a jejich tvůrčí kolegy (musicus perfectior), jimž se bude jednou říkat skladatelé (compositor). Teorie i styly se v čase i prostoru mění, ale intenzivní zážitky v lidech zůstávají. Jak pravil muzikolog Hans H. Eggebrecht: „Hudba, znějící výraz života, chce a může být taková, jací jsme my.“
Kde a kdy se hudba v lidech vzala? Dodnes nevíme. Pravdou je, že nástěnné malby se v paleolitických jeskyních objevovaly v místech s tou nejlepší akustikou.
Autor je etnolog a historik kultury