Lidé nevěděli, co evropské volby obnášejí.
Řikonín patří k nejmenším moravským obcím. Když tu ale před šesti lety ve volbách do Evropského parlamentu nepřišel nikdo z místních volit, zajistil si nechtěnou slávu, s níž se potýká dodnes.
Tehdejší rekordní neúčast totiž zvedla vlnu mediálního zájmu, která už tradičně ožívá s každými volbami. „První dva měsíce po eurovolbách moc příjemné nebyly. Když teď nad tím člověk uvažuje, říká si, jestli nebylo lepší tam nějaký hlas hodit. Letos určitě nulová účast nebude,“je přesvědčen starosta Petr Bytešník.
Svůj úděl zde už ale berou s humorem. Paradoxní přitom je, že u komunálních či senátních voleb tu účast přesahuje i 90 procent.
Žádný obchod ani hospoda Údolím se rozléhá kohoutí kokrhání. Vesnice se šesti rodinami a pár domky, posazená mezi kopci, jako by vypadla z obrazu Josefa Lady. Kaplička svatého Jiljí uprostřed návsi tvoří spolu s dětskými prolézačkami se špetkou fantazie malé náměstí. Za humny nad vsí stojí kaplička Panny Marie, na druhé straně železniční trať, dole u řeky Libochovky barokní Bachův mlýn. Žádná hospoda, žádný obchod.
Krátce po desáté dopolední ale začíná být rušno. Přijíždí dodávka a shlukují se u ní místní, kteří zrovna nejsou v práci – tedy důchodci a maminky s dětmi.
„Začali nám tu zavážet pečivo, dnes máme premiéru. Budou jezdit třikrát týdně,“vysvětluje jedna z nich, Hana Hladíková, zatímco se snaží usměrnit své pobíhající ratolesti. Kolem dodávky krouží předškolák v dětském traktoru, své malé kumpány má naložené ve vlečce.
Jak se ukáže, jde při pondělním dopoledni o vzácnou chvíli. Za pár desítek minut totiž ve vsi nadlouho nastává „mrtvo“. „To je důvod, proč to tady mám ráda, je tu krásný klid,“dodává Hladíková, jejíž manžel je jedním ze zastupitelů a má v obci firmu.
Většina místních, kterých tu teď žije na padesát, se podle ní živí jako živnostníci nebo díky dobré dostupnosti dojíždějí do zaměstnání v okolních městech – Brně či Tišnově. Zemědělství se tu už nevěnuje nikdo.
Jediná volební výjimka
Když se mluví o Řikoníně, většinou se připomíná tragická vlaková nehoda z roku 1970, při níž zemřelo na třicet lidí. Druhým zápisem do dějin je právě rekordní nezájem o eurovolby v roce 2014.
„Myslím si, že se o to tehdy lidé příliš nezajímali, protože tomu nerozuměli, nevěděli, koho volit. Bylo to něco vzdáleného. Je ale samozřejmě potřeba se o Evropskou unii zajímat, už kvůli tomu, že mám malé děti. Teď k volbám zřejmě půjdu,“říká Hladíková.
Podobného názoru je i třiatřicetiletý starosta Petr Bytešník. „Lidé nevěděli, co tyto volby obnášejí. Teď už se o Evropské unii mluví mnohem více, uběhlo už šest let, slyší o ní každý den v televizi,“ říká. Na otázku, proč on sám tehdy nevolil, odpovídá, že byl členem volební komise. Ani žádný z jejích členů ale hlas do urny nevhodil. „Už by to ničemu nepomohlo, když nikdo z vesnice nepřišel. Jde ale o jedinou volební výjimku, jinak se tu k volbám chodí. Nemůžu mluvit za lidi, ale myslím si, že teď už k eurovolbám půjdou.“Svědčí o tom i dva týdny dopředu připravená volební místnost na zdejším obecním úřadě.
K volbám? No jistě!
Vedle jednoho z domů na zahrádce okopává salát devadesátiletá paní Hladíková, nejstarší obyvatelka Řikonína. Přestože je rodačka z hanáckého Tovačova, přišla v roce 1962 za svým mužem a od té doby tu žije. Zdraví jí už prý neslouží tolik jako dříve, přesto s motykou v ruce působí čilým dojmem. „Příští rok to bude dvacet let, co manžel zemřel. Brali jsme se 29. dubna a přesně po padesáti letech 29. dubna odešel. Tak jsem sama pro sebe, mezi těmi mladými. Ti mi dělají radost. Mám šest vnoučat a deset pravnoučat,“usmívá se.
Jako mladá chtěla být zdravotní sestrou, ale nebyly k tomu podmínky. Poté, co přišla do Řikonína, pracovala v kravíně. „Na dědině je tvrdý chlebíček, člověk si musel zvyknout. Zkraje tu byli jenom dospělí, teď je tu i více dětí,“říká. Na otázku, zda chodí volit, reaguje zvoláním: „No jistě!“