Dva vrcholy ve dvou dnech
Na Pražském jaru bylo možné v pátek a v sobotu zažít dva naprosto mimořádné koncerty. A jeden byl protipólem druhého. Těžko si představit větší kontrast mezi špičkovým italským orchestrem pod taktovkou Antonia Pappana a německou houslistkou Isabelle Faustovou ve skladbách Johanna Sebastiana Bacha.
Ani páteční vystoupení orchestru Národní akademie svaté Cecílie nepostrádalo skvělé houslisty. Jednak sólistku večera Lisu Batiashviliovou v Bartókově Koncertu č. 1, jednak italského koncertního mistra Carla Mariu Parazzoliho v sólech Šeherezády od Rimského-Korsakova. Gruzínská houslistka provedla dílo šestadvacetiletého Bartóka nejen krásným tónem, ale i jakýmsi nekonečným dlouhým dechem. První polovina dvacetiminutového koncertu je v pomalém tempu a nesla se v pianissimu přes celou Smetanovu síň, malý akustický zázrak.
Houslistka je známá svým kritickým postojem k ruské politice, o které Gruzie ví své, a dokáže zařadit jako přídavek i skladbu Requiem za Ukrajinu na koncertě Valerije Gergjeva. V Praze zazněl konvenčnější a trochu diskutabilní
přídavek, Largo z Dvořákovy Novosvětské v úpravě Fritze Kreislera – jen místo klavíru kdosi dopsal doprovod smyčců. Při takové příležitosti může podobný napůl salonní kousek vyznít jako podbízivý kýč. Ale tady to byla od prvního tónu houslí ukázka vysokého vkusu a výrazové zdrženlivosti. S krásným Stradivariho nástrojem vedla Batiashviliová melodii od mírně zastřené barvy k éterickým výškám a nakonec do pianissima.
Neméně pozoruhodný byl výkon orchestru, který hrál precizně a přitom emotivně a se vzácnou nástrojovou kulturou. Už úvodní Musorgského symfonická báseň Noc na Lysé hoře měla ohnivou vášnivost a virtuozitu dobře známou z dramatických italských předeher. Po přestávce přišla na řadu Šeherezáda Rimského-Korsakova ve vzorovém a jedinečném podání. Nejenom sóla koncertního mistra, která symbolizují pohádkové vyprávění, ale skvostné klarinety, flétna, lesní rohy a vůbec celý orchestr v barvitém a vyrovnaném zvuku. Ačkoli čtyřvětá Šeherezáda není beethovenovskou symfonií s filozofickými ambicemi, působil její závěr, líčící odplouvající koráb, doslova mysticky. Jak vidno, přirozená živost a italský temperament se dají spojit s dokonalou kázní a smyslem pro hloubku.
Na bachovském olympu
Oproti tomu Bachovy Sonáty a partity pro sólové housle jsou od samého počátku doslova symbolem toho nejnáročnějšího a nejhlubšího, co bylo pro tento nástroj vytvořeno. Provést jich všech šest v jednom večeru si mohlo dovolit jen několik houslistů v historii a obvykle se to nedělá. Vždyť kdo „uposlouchá“sólové housle na ploše dvě a čtvrt hodiny? Bez předchozí znalosti to není možné, ale i zkušenější posluchači si rádi poslechnou třeba jen jednu část z šesti. Isabelle Faustová však patří k těm, kdo vědí, jak posluchače nejnáročnějším cyklem houslové literatury provést. Ve Dvořákově síni zahrála tři a tři části Bachovy sbírky, mezi kterými byla čtyřicetiminutová přestávka. V první polovině se držela Bachova pořadí, zatímco v druhé ho obrátila, takže vděčná Partita č. 3 byla na začátku a Partita č. 2 d moll s pověstnou Ciacconou celý program uzavírala. Její stradivárky jí dovolí hrát dlouhá pianissima a přitom nabídnout detailní vhled do hudební struktury bez náznaku jednotvárnosti. Pojetí počítá s menším zvukem, decentně zdobenými částmi partit, které stojí na tanečním rytmu, a přesným harmonickým a tempovým rozvržením každé sonáty. Nenápadnými proměnami tempa udržuje živost anapětí a po celou dobu nezahlcuje posluchače zvukem. Věděla vždy přesně, kde se nachází, a v samotném závěru – po dvou hodinách hraní – se zázračnou lehkostí vystavěla ten největší balvan patnáctiminutové Ciaccony. Proporce mezi historickou poučeností a odkazem moderních houslistů byla mistrně zvolena. Ne že bychom měli hned odhodit Szerynga s Milsteinem, ale i tohle provedení mělo v sobě velký kus kosmického řádu Bachovy hudby.
Nevím, jestli mezi klavíristy střední generace máme osobnosti schopné takového duchovního ponoru jako mezi houslisty, resp. houslistkami. Atmosféra v sále tentokrát vzdáleně připomínala pražskojarní legendy o hostování klavíristy Svjatoslava Richtera, kdy se psalo, jak publikum naslouchalo dlouhému neefektnímu programu „v posvátné kázni“. Je dobrý signál, že Pražské jaro dokáže naplnit Rudolfinum na tento program publikem, které až na pár výjimek přesně ví, na co jde, a dovede to ocenit.
Autor je hudební kritik