Hájit Zemi proti hrozbě z vesmíru
Jsme schopni odklonit rizikové asteroidy? Můžeme k tomu použít jaderné nálože? I těchto otázek se dotkla konference v Marylandu
Minulý týden se vědci z celého světa sešli na univerzitě v Marylandu. Probírali nové postupy pro planetární obranu. Nejde o Chucky Norrise či Bruce Willise, ale o pestrou skupinu lidí zabývajících se okolím Země z perspektivy řady disciplín. Sledují vnitřní část sluneční soustavy a postupně mapují statisíce až miliony asteroidů, jež kolem nás krouží.
Občas se asteroidy střetnou se Zemí, párkrát za století i větší. Ty mohou rozbít statisíce oken, zranit 1500 lidí, spustit celosvětový program obrany planety. Takovou událostí byl pád velkého meteoritu v únoru 2013 nad Čeljabinskem.
Od Čeljabinsku ke spolupráci Asteroidy této velikosti umíme sice najít a bezpečně odklonit, ale čím později je najdeme, tím víc úsilí je třeba k jejich postrčení, aby Zemi minuly. Ty, které do nás hrozí narazit, nyní nacházíme dny či týdny dopředu, nikoli potřebné roky.
V planetární obraně jde hlavně o pozorování pomocí nejmodernějších teleskopů na Zemi i oběžné dráze, sběr obrovského množství dat a jejich analýzu. Tento postup má během desítek let zajistit takové znalosti o poměrech ve sluneční soustavě, že již nebude zapotřebí vysoce riskantní metoda odklánění hrozících asteroidů pomocí jaderné nálože. To s sebou nese zásadní politické důsledky.
Pokud by nějaký asteroid na kolizní dráze přece jen Zemi ohrozil, nastupuje druhá skupina expertů. Ta navrhuje metody odklonu. Teď se i Česko podílí na misi planetární obrany HERA, vedené Evropskou vesmírnou agenturou.
Cílem této mise je asteroid Didymos a jeho měsíc Didymoon, do kterého narazí americká sonda DART už v roce 2022. Ze Země budeme hodnotit změnu oběžné dráhy malého měsíce, evropská sonda HERA na místě o několik let později změří detailnější důsledky nárazu. Získaná data pak pomohou navrhnout taková opatření, aby nedošlo k nechtěnému rozlomení asteroidu. Jinými slovy, ověří účinnost metody kinetického impaktoru. Je jasné, že dvě tělesa na kolizní dráze jsou horší varianta než těleso jedno. A většinu asteroidů tvoří shluky kamení a prachu, které se mohou snadno rozpadnout.
Simulace obrany planety
Na konferenci se simulovaly i fiktivní mise obrany planety. A protože Maryland je v USA, za oblast dopadu se vybíralo americké území (v roce 2017 v Tokiu zase japonské). USA jako jediné na světě mají národní strategii obrany planety. Loni k ní přibyla i strategie reakce na důsledky dopadu (záchranné složky a evakuace území). Mají dokonce zákon přikazující NASA najít všechny asteroidy v průměru větší než 140 metrů. Dopad takového by v okamžiku odpařil Středočeský kraj. USA jsou tedy vedoucím aktérem v globálním měřítku. To přináší zajímavé situace.
Když se spočte, že je asteroid na kolizní dráze, vědci neurčí bod, ale tzv. rizikový koridor. Země se otáčí, její atmosféra se na osluněné straně zahřívá a zvětšuje, čímž mění charakter prostupování – a změřit dráhu několikametrového objektu na vzdálenost milionů kilometrů není jednoduché. Rizikový koridor je krásná ukázka, že asteroid není hrozbou státu, ale lidem a biosféře.
V naší simulaci procházel rizikový koridor od Havaje přes celé území USA, přeťal Atlantik a pokračoval nad západní Afrikou až do Indického oceánu. Na konferenci nebyl nikdo z Afriky, aby zdvihl ruku při rozhodování, když se vědci s ohledem na příliš velký rozměr asteroidu shodli na nutnosti použít k odklonu jaderné zbraně.
Nicméně se ozval hlas, že v simulaci z roku 2017 jsme poslali jaderné zbraně na asteroid, dostali je na jeho oběžnou dráhu a ztratili schopnost kosmické plavidlo ovládat. Situace, kdy se na Japonsko řítí asteroid s jadernými hlavicemi kvůli špatnému rozhodnutí, ale i proto, že jaderné zbraně byly vůbec brány v potaz jako řešení, působila zvlášť v této zemi jako symbolický, ale i praktický fatální omyl. Jenže simulace jsou od toho, aby otestovaly ty nejméně příjemné situace.
V letošní simulaci bylo první upřesnění dopadu určeno na město Denver. V dalších dnech jsme se dozvěděli, že kinetické impaktory vyslané různými státy buď selhaly při startu, či po cestě k asteroidu. Ten klíčový nakonec těleso rozlomil příliš velkou silou dopadu. Globální koordinace byla problematická, důsledky také. Následovalo období rozhodování, při kterém se po zkušenosti z Japonska k jádru nesáhlo, až nám bylo poslední den konference oznámeno, že největší úlomek směřuje na finanční centrum v newyorském Manhattanu.
Simulace byla zjevně navržena tak, aby vtáhla lidi ze záchranných složek. A také aby poukázala na fakt, že jaderná metoda odklonu může být nevyhnutelná. Osobně jsem velkým odpůrcem, nejen kvůli situaci v Japonsku, ale především proto, že jaderné zbraně nevlastní lidstvo, ale jen některé státy. Ostatní se tak buď musí spoléhat na jaderné velmoci a jejich vůli riskovat, že se mise podaří, nebo si obstarat vlastní.
Téma pro Prahu
Jako politologové jsme na podobné konferenci v menšině, ale přesně pro výše uvedený důvod je vidět, že mezioborová komunikace je pro lidské poznání a správné rozhodování nezbytná. Kolega z Karlovy univerzity Petr Boháček na konferenci vystoupil s příspěvkem, který zarezonoval americkými médii. Základní argument, který dlouhodobě do této komunity posíláme, zní, že i odkloněný asteroid může znamenat neúspěch. Důvodů je několik a není to jen riziko pádu do jiného státu nepřesným odklonem.
Především důraz na jaderné technologie může způsobit jejich tzv. destigmatizaci a tím zhatit desítky let trvající úsilí o vytvoření globálního režimu jaderného odzbrojení. Navíc fakt, že jeden stát má jedinečné prostředky, se projeví i geopoliticky, odráží národní bezpečnostní zájmy a musí se to projevit i v mezinárodních vztazích. Schopnost odklánění asteroidů tak jednoznačně je politické téma, které i v případě úspěšného odklonu asteroidu může mít vážné geopolitické důsledky, a tak vliv na mezinárodní bezpečnost.
Výběr technologie k odklonu a spolupráce na mezinárodní misi, jako je HERA a DART, jsou kritické pro potírání ambicí používání jaderné technologie jedním státem, protože jak z argumentu plyne, jádro neohrožuje svět jen svou ničivou silou, ale i geopolitickými důsledky své existence a nyní i novým potenciálním uplatněním, které může globální snahy o jaderné odzbrojení výrazně zkomplikovat.
Brent Barbee z NASA v horké debatě o použití jádra podotkl, že žijeme v „nové realitě“planetární obrany, a nikoli ve studené válce. Podobně nešťastné výroky jsou důvodem, proč planetární obrana musí být mezioborové téma, a ne izolované prostředí špičkových vědců. Světový mír není samozřejmostí, ale důsledek velkého diplomatického úsilí.
Planetární obrana je nové téma. Začíná se objevovat v národních vesmírných strategiích, i v té české, která je právě v meziresortním připomínkovém řízení. Česká republika, zvlášť se svou historií země sehrávající roli při hostování summitů o jaderném odzbrojení, může a měla by planetární obranu vnímat ze všech jejích perspektiv: jako šanci pro špičkovou vědu a vesmírný průmysl, ale i jako šanci znovu otevřít humanistické poslání naší zahraniční politiky.
Planetární obrana může být skvělým příkladem globální spolupráce při budování technických řešení globálních rizik, jimž lze předcházet. Jsou to právě malé země, které mohou přispět svými vědeckými i technickými dovednostmi a citlivou zahraniční politikou k bezpečnějšímu světu tím, že budou usilovat o pevnou globální spolupráci při budování planetární obrany.
Planetární obrana musí být mezioborové téma. Světový mír není samozřejmostí, ale důsledek velkého diplomatického úsilí.