Chartista, který stříhal dráty
K 30. výročí pádu komunistické diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován novináři, disidentovi a prvnímu polistopadovému ministrovi zahraničních věcí Jiřímu Dienstbierovi (1937–2011).
Sedmnáctého prosince 1989 bylo chladno a slunce zůstalo celý den skryto za mraky. Přesto se v československo-rakouském hraničním pásmu nedaleko městečka Laa an der Thaya shromáždily davy lidí. Byli mezi nimi novináři z celého světa, ale především lidé z příhraničních obcí. Za jejich nadšeného potlesku pak ministři zahraničí obou států Jiří Dienstbier a Alois Mock nůžkami přestřihli několik řad ostnatého drátu. Symbolicky tím ukončili existenci železné opony mezi Československem a Rakouskem. K pobavení přítomných následně Dienstbier předal kus odstřiženého drátu Mockovi jako suvenýr.
V roce 1989 to nebylo první „stříhání drátů“ve střední Evropě. Již v červnu se při stejné příležitosti setkal Alois Mock se svým maďarským protějškem Gyulou Hornem. Jak ale později řekl Jiří Gruša, zatímco odstranění ostnatého drátu na maďarských hranicích rozpad železné opony zahájilo, na hranicích Československa jej završilo. Jiří Dienstbier si celou akci ještě jednou zopakoval den před Štědrým dnem 1989. Tentokrát mu při stříhání drátěného plotu nedaleko Rozvadova asistoval západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher.
Novinář
Jiří Dienstbier se narodil 20. dubna 1937 v Kladně. Pocházel z intelektuálně založené a levicově smýšlející rodiny. Oba jeho rodiče byli lékaři a členové KSČ. V letech 1955 až 1960 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy žurnalistiku a češtinu. Školu absolvoval s vynikajícím prospěchem. Již během studií vstoupil do komunistické strany a začal pracovat v Československém rozhlasu, kde byl od roku 1963 členem zahraniční redakce. V letech 1964 až 1967 působil jako korespondent na Dálném východě. Ve svých reportážích informoval československé posluchače o krvavém státním převratu v Indonésii nebo o válce ve Vietnamu.
Osudovým okamžikem jeho života se stal 21. srpen 1968. Dienstbier patřil ke skupině „rozhlasáků“, kteří zajišťovali v srpnových dnech navzdory urputné snaze okupantů a jejich pomocníků necenzurované a objektivní vysílání o dění v zemi. Zpočátku se zdálo, že jejich snažení nebylo marné a v československé společnosti zůstane zachováno aspoň něco z reformního procesu. V září 1968 Dienstbier dokonce odcestoval do Washingtonu, aby se ujal místa stálého korespondenta v USA. Takzvaná normalizace ale brzy dorazila i do Československého rozhlasu. V roce 1969 se jeho ředitelem stal Bohuslav Chňoupek, shodou okolností pozdější dlouholetý československý ministr zahraničních věcí, a nastaly personální čistky. Dienstbier byl z USA odvolán, a ačkoliv tušil, co ho doma čeká, vrátil se zpět do vlasti. V roce 1970 byl z rozhlasu propuštěn a následně vyloučen z KSČ. Jak s humorem sobě vlastním poznamenal: „Dopadla na mě tvrdá pěst dělnické třídy.“Po propuštění z rozhlasu nastoupil jako dokumentátor v Projektovém ústavu výstavby hlavního města Prahy, kde zůstal až do roku 1979. Publikovat nesměl, proto několik jeho knih a divadelních her vyšlo pod cizími jmény nebo v samizdatu. Ačkoliv nebyl spoluautorem Prohlášení Charty 77, stal se jedním z jejích prvních signatářů a patřil ke „sběračům“podpisů před jejím zveřejněním v lednu 1977. Později Chartu dvakrát reprezentoval také jako mluvčí (1979 a 1985).
V roce 1978 byl jedním ze zakládajících členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Na dlouhá léta se tak stal objektem sledování Státní bezpečnosti. Permanentní nepřízeň státních úřadů nepociťoval pouze on, ale celá jeho rodina. Od roku 1987 byl také členem redakční rady samizdatových Lidových novin.
V rámci československé disidentské polis nebylo mnoho lidí, kteří by se zabývali zahraniční politikou. Vedle Jiřího Hájka šlo právě o Jiřího Dienstbiera, který mohl využít svůj široký rozhled i znalosti jazyků. Podílel se na vzniku Pražské výzvy (1985) a byl autorem eseje Snění o Evropě (1986), dvou nejvýznamnějších textů československého disentu k mezinárodním vztahům.
Těžištěm Dienstbierových úvah byla Evropa. V polovině 80. let minulého století to byl kontinent rozdělený na dva znepřátelené bloky, místo křehkého statusu quo mezi USA a SSSR, dvěma atomovými supervelmocemi. Dienstbier doufal v rozbití statu quo a překonání rozdělení. Uvažoval o rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy a vybudování „spravedlivějšího“systému kolektivní bezpečnosti. Možná ještě provokativnější byly ve své době jeho úvahy o Německu: „Nelze-li v perspektivě evropského sjednocení nikomu upírat právo na seberealizaci, platí to i pro Němce.“Přitom v době, kdy Jiří Dienstbier napsal tuto větu, nevěřila v možnost znovusjednocení Německa v dohledné době, pokud vůbec, ani většina německých politiků. Dienstbier se ale sjednoceného a demokratického Německa neobával, považoval ho za přirozenou součást budoucí evropské integrace. Třetím charakteristickým znakem jeho uvažování byla víra v evropské kulturní dědictví, které je společné celé Evropě, nemohou ho zničit ani dlouhá desetiletí nadvlády různých totalitních režimů a jeho nedílnou součástí jsou elementární lidská práva.
Z topiče ministrem
V listopadu 1989 bylo jaksi v řádu věcí, že Jiří Dienstbier patřil k zakladatelům Občanského fóra (OF) a stal se jeho mluvčím. Ještě několik dnů dělil svůj čas mezi Laternu magiku a kotelnu Metrostavu. To ale nemělo mít dlouhého trvání. Občanské fórum jej nominovalo na post ministra zahraničních věcí ve federální vládě „národního porozumění“vedené Mariánem Čalfou. Gustáv Husák novou vládu jmenoval 10. prosince 1989, symbolicky v Den lidských práv, a následně odstoupil z funkce prezidenta republiky.
Když se 23. prosince 1989 Dienstbier sešel s Hansem-Dietrichem Genscherem nedaleko Rozvadova u příležitosti symbolického stříhání ostnatého drátu, položil mu jeho západoněmecký kolega možná trochu řečnickou otázku: „Můžeme vám teď nějak pomoct?“Dienstbier pohotově a se smíchem odpověděl: „Ano, dejte nám vaše problémy a my vám dáme naše!“V případě československé zahraniční politiky prvních porevolučních let je ale možná trochu zavádějící hovořit jen o řešení problémů. Spíše došlo k jejímu úplnému restartu. Ten by se dal stručně charakterizovat jako vymanění se ze struktur bývalého východního bloku a začlenění do struktur celoevropských.
Během prvních dvou let byla rozpuštěna Varšavská smlouva a Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), Československo vstoupilo do Rady Evropy, podepsalo asociační dohodu s Evropskými společenstvími (ES) a jeho území opustila sovětská vojska. Českoslovenští občané pro cesty do většiny západních zemí již nepotřebovali vízum. Tento krátký výčet ukazuje, že mnohé z toho, o čem Jiří Dienstbier snil jako disident, se splnilo. Dokonce i sjednocené Německo se stalo skutečností. Vznik evropského bezpečnostního systému, který by nepotřeboval NATO, se naopak ukázal být nereálným.
Jiří Dienstbier neopustil politiku ani po odchodu z ministerstva zahraničí v červenci 1992. V 90. letech se angažoval v několika liberálních politických stranách, ale volební úspěch s nimi nezaznamenal. S rozdělením Československa nesouhlasil. Označoval ho za „krok proti dějinám“a z mezinárodní perspektivy v něm neviděl žádné výhody. V letech 1998 až 2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko. Jako již několikrát v minulosti šel i tentokrát se svými názory proti většině. Odmítl totiž přisoudit odpovědnost za válku v Kosovu pouze Srbům. Určitý díl viny viděl i na straně kosovských Albánců. Dostal se tak do názorového střetu nejenom s Václavem Havlem, ale i oficiální americkou zahraniční politikou.
V roce 2007 Strana zelených a ČSSD uvažovaly o Dienstbierovi jako možném protikandidátovi Václava Klause v parlamentní prezidentské volbě. Klausovým vyzyvatelem se ale nakonec stal ekonom Jan Švejnar. Přesto se Jiří Dienstbier do vysoké politiky vrátil. V roce 2008 byl zvolen jako nezávislý kandidát s podporou ČSSD do Senátu za kladenský volební obvod. V horní parlamentní komoře se pak znovu věnoval zahraniční politice až do své smrti 8. ledna 2011.
Podobně jako Dienstbierova politická dráha byl také více než pestrý jeho osobní život: čtyřikrát se oženil a vychoval čtyři děti. Syn Jiří po listopadu 1989 vystudoval práva a stal se jednou z nejvýraznějších osobností liberálního křídla ČSSD. Po smrti Jiřího Dienstbiera staršího to byl právě Jiří Dienstbier mladší, kdo zvítězil v doplňovacích volbách v kladenském senátním obvodu.
Jiří Dienstbier položil základy naší polistopadové zahraniční politiky. Česká republika i Slovensko na nich stavějí dodnes. Pravda, slovo „snění“v souvislosti s Evropou dnes použije asi jen málokdo. Vzpomínka na rozdělení starého kontinentu železnou oponou a následné všeobecné nadšení z „návratu do Evropy“s odstupem třiceti let trochu vybledly. Jiří Dienstbier přesto zůstává jedním z největších českých Evropanů a jeho myšlenky mohou být jednou znovu inspirující. Jak on sám kdysi napsal: „Ostatně tvrdit, že dějiny jsou uzavřené, je prachobyčejný nesmysl.“
Příště: Petr Pithart