Z násilníků bývají dobří pečovatelé
Říká v rozhovoru pro LN vězeňský psycholog Václav Jiřička. Upozorňuje, že případ čističe Karlova mostu je výjimečný
PRAHA Příběh Miloslava Černého zaujal veřejnost. Nejprve coby neznámý fantom odstranil přes noc z pilíře Karlova mostu graffiti, se kterým památkáři plánovali válčit tři týdny. Kvůli vyšetřování policie se ke svému „partyzánskému“zákroku sám přiznal. Zároveň však odhalil i temnou stránku svého životního příběhu. Černý v březnu 2000 zastřelil svou manželku a jejího milence, za což ho soud potrestal dvacetiletým vězením, později sníženým na 17 let. Za mřížemi usilovně studoval a dle svých slov si plně uvědomuje dopad svých činů. Vězení opustil po necelých dvanácti letech, později založil novou rodinu. O chválu a slávu v souvislosti se zásahem na ikonickém mostě prý nestojí, podle svých slov ještě má společnosti co vracet.
„Podobný přístup není v tuzemsku mezi vězni běžný, častěji se starají především sami o sebe,“popisuje v rozhovoru pro LN hlavní psycholog Vězeňské služby ČR Václav Jiřička své zkušenosti s odsouzenými.
LN Stává se, že zdi českých věznic opouštějí lidé s podobně „mesiášským“naladěním, jaké vykazuje pan Černý?
Nenazýval bych to mesiášstvím. Je to spíš tím, že se ocitl v situaci, kdy byl odkázán na druhé, a v okamžiku, kdy mohl pomoci on sám, udělal to. Takové případy jsou však výjimečné, neděje se to masově. Vím například o tom, že se z pachatelů závažných násilných trestných činů stávají dobří pečovatelé či pečovatelky. To je přesně ta situace, kdy člověk znovu objeví svou roli a hodnotu při pomáhání jiným.
LN Pamatujete si na nějaký podobný případ?
Jde například právě o story pečovatelů, byť to nejsou tak mediálně bombastické příběhy. Existují třeba odsouzení, kteří založili spolek pro bývalé vězně, což je společensky velmi přínosné. Měli pocit určité méněcennosti a rozhodli se s tím tímto způsobem bojovat. Pro společnost je to velká věc, ač o tom veřejnost moc neví.
LN Příliš vězňů opouštějících brány věznic však asi – na rozdíl od pana Černého – nemluví o potřebě vracení dluhu společnosti a vytváření přidané hodnoty…
Většinou to tak skutečně není. Ti lidé mají dost starostí sami se sebou. Já osobně navíc rozlišuji mezi těmi, kdo si trest jednoduše odseděli i se všemi povinnostmi, a těmi, již se zároveň chtěli zabývat sami sebou. To znamená, že třeba prošli resocializačním kurzem, kde pracovali s psychologem či terapeutem. Díky tomu pak přemýšlejí o tom, co je do vězení dostalo a jak se riziku případného návratu za mříže vyhnout. Absolventi takových kurzů obvykle odcházejí s pocitem, že mají vůči svým blízkým dluh, že mají před sebou úkol zapojit se zpátky do společnosti. Takových je však malá část, většina se zabývá spíše bydlením a prací. Někteří odcházejí dokonce s pocitem křivdy, myslí si, že jim stát ublížil, a svou vinu si odmítají přiznat. Je to určitá forma osobní psychologické obrany. Samozřejmě vědí, co provedli, avšak brání se připustit si to. Abych to shrnul, přístup pana Černého skutečně není většinový jev. LN Miloslav Černý dostal za dvojnásobnou vraždu dvacet, resp. sedmnáct let, odseděl si necelých dvanáct. Co vše u vězňů, kteří by měli být podmínečně propuštěni, posuzujete?
Hodnocení k soudu pro podmínečně propuštěné nevzniká jen tak přes noc. Odborní zaměstnanci, mezi nimi i my psychologové, jsou s těmi lidmi neustále v kontaktu. Navíc jsou zařazeni v tzv. programu zacházení, jsou hodnoceni opakovaně, o jednotlivcích proto máme dobrý přehled. Určitě to není tak, že bychom se najednou sešli nad nějakým případem a museli dumat, jak na tom vlastně je. To víme celou dobu.
Lidé si často myslí, že posuzujeme hlavně to, jak se kdo za mřížemi choval. Jenže to zdaleka nestačí. Dobré chování ve věznici rozhodně nezaručuje a nepředpovídá, že se bude dobře chovat i mimo ni. Ve vězení by bylo snadné chovat se účelově dobře, navíc během výkonu trestu člověk ani nemá podněty, které by ho sváděly k trestným činům. Hodnotíme i to, zda u člověka došlo ke změně postojů, zda je schopný si přiznat, že trestný čin spáchal. To je důležitý milník, mnozí ho vůbec nepřekročí. Celý takový posudek je o každodenní práci s odsouzenými. Dobré chování proto rozhodně nestačí.
LN Muž, o kterém je řeč, si za mřížemi doplňoval vzdělání, co to šlo. Je případný zájem o studium ukazatelem, že se odsouzený dokáže dobře adaptovat na běžný život?
Určitě ano. Kvalifikace a vzdělání jsou obecně důležité faktory pro opětovné začlenění odsouzených do společnosti. Ambice vězňů jsou však různé, většina lidí za mřížemi zrovna vysokého stupně vzdělání nedosáhla. Spíš jim umožňujeme udělat si svářečské či jiné praktické kurzy, které jim usnadní najít si po propuštění práci. Existuje pro ně třeba odborné učiliště a jeho absolvent dostane výuční list, který vypadá jako každý jiný. Zaměstnavatel pak nepozná, že si ho člověk udělal ve věznici. Vysokoškolské vzdělání nabízíme také, avšak rozhodně o něj není masový zájem.
LN Čistič graffiti z Karlova mostu se do vězení dostal ve svých třiceti letech, odcházel z něj po čtyřicítce. Jakým faktorem je při resocializaci věk odsouzeného?
Uznávaná psycholožka Terrie Moffittová přišla na dva základní vzorce delikventního chování vězňů. První skupinou lidově řečeno „cloumají hormony“a jejich kriminalita je spojena s věkem adolescence a rané dospělosti. Tací časem trestnou činnost stejně páchat přestanou, dojde jim energie a nebude je k tomu nic pudit.
Druhá skupina jsou perzistentní pachatelé, kteří mají trestnou činnost jako styl svého života a těžko se budou napravovat. Každého samozřejmě posuzujeme individuálně, přesto určitá vodítka spojená s věkem máme. Okolo střední dospělosti (35–50 let) už riziko delikventního chování příliš nenarůstá. Na druhou stranu však narůstá riziko násilí v rodině; po patnácti letech soužití může partner či partnerka „lézt na nervy“víc a víc a domácí násilí se pak může stupňovat. Končí to vraždami manželů a manželek. Chci tím říct, že není možné to zcela zobecnit. Například loupežná přepadení či krádeže automobilů se typicky odehrávají spíše v mladším věku pachatele.
LN Není v zájmu vězeňské služby příběh pana Černého, například prostřednictvím přednášek či seminářů, využít jako pozitivní příklad pro ostatní?
To je mimo mé odborné zaměření, a nedokážu to proto zhodnotit. Zkusím však odpovědět zkušenostmi z praxe. Pracuji s týmem dalších kolegů v resocializačním programu pro pachatele násilí. Ti obecně nemívají příliš dobrou prognózu. Když se jim však velmi intenzivně věnujete, je možné dosáhnout značně vysoké úspěšnosti. Tito lidé pak občas navštěvují třeba školy a líčí tam své příběhy. Jindy zase mají na akcích pro veřejnost možnost sdílet a předávat své zkušenosti. Většinou se jedná o velmi silné momenty, ačkoliv si nejsem jistý, jak velký mají preventivní účinek, jelikož na takové akce chodí lidé, kteří kriminalitou ohroženi nejsou.
Víícceeččttěětteennaa