Padouch, nebo hrdina?
Co Petr Kellner ve výroční zprávě PPF napsal a co v tom kdo chce vidět
ádný text nevzbudil v české kotlině v posledních týdnech takový zájem jako úvodní slovo zakladatele a majoritního akcionáře skupiny PPF Petra Kellnera (též s náskokem deseti koňských délek nejbohatšího Čecha) k závěrečné zprávě skupiny za rok 2018. Jeho 2111 znaků s mezerami (včetně oslovení a podpisu) označil Týdeník Echo (číslo 31, 1. 8.) na své titulní straně za Několik vět Petra Kellnera. Vzhledem k tomu, že originálních Několik vět bylo před třiceti lety spouštěčem největší politické proměny této země po skoro tři čtvrtě století, pojmenované „sametová revoluce“, máme se patrně v příštích měsících na co těšit.
Sám text přitom ničím, krom jména stojícího pod ním, pozoruhodný není. Je dokonce spíše banální, konstatující všeobecně známé věci nikterak vynalézavým způsobem, bez přesvědčivých argumentů a esejistické obratnosti. Ale to mu nikdo nevyčítá: předmětem Kellnerova podnikání není mudrování nad stavem světa, ale vydělávání peněz.
Takže Petr Kellner přemýšlí o tom, že „se v posledních letech mění složitě vybudovaná stabilita a rovnováha našeho světa (…) Dnešní západní společnost, a zejména Evropa, je ale stále více ovládána ideologií, individuální nárokovostí, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot. Novodobé ideologie mají tendenci omezovat svobodu, kreativitu a kritické myšlení.“Věří, že i v takovém světě česká společnost obstojí, k čemuž hodlá přispět i PPF. Ujišťuje však, že PPF do politiky nejenže nemůže, ale ani nechce vstupovat. Nic moc extra, proč se o tom tedy tolik píše?
Pro, proti – i mezi
Nejvíce se interpretaci Kellnerova poselství věnoval týdeník a server Echo, konkrétně jeho komentátorka Lenka Zlámalová, která Kellnera vítá jako prvního miliardáře, „který se hlásí ke konzervativní straně hodnotového spektra“. Má dozajista na mysli českou kotlinu, i z těch čtyřiasedmdesáti světových miliardářů, kteří jsou na žebříčku Forbesu před Kellnerem, se jich valná většina jinak než konzervativně nikdy neprojevovala, byť je to hodně často konzervatismus sociálně citlivý (compassionate conservatism), a tudíž možná podezřelý. Soudím však, že za konzervativce se považuje, chová se tak a jedná i převážná většina miliardářů českých.
Jako by tu u Zlámalové nad zdravým rozumem vítězila touha po někom, kdo konečně zatne všem progresivistům tipec, třeba otevřenou podporou „think tanků, institucí, nadací a různých spolků, které na prosazování těchto hodnot pracují“. (Tady se však nejspíš autorka dobývá do zejících vrat, Petr Kellner už řadu let otevřeně financuje Institut Václava Klause, nejaktivnější centrum pro potírání všech nevítaných neomyšlenkových směrů a nebezpečných -ismů, jejichž seznam pořád narůstá, a je nejvyšší čas vydat pro lepší orientaci bedekr tímto myšlenkovým světem.)
Na opačné straně spektra stojí progresivisté reprezentovaní serverem A2larm a zejména publicistou a sociologem Stanislavem Bilerem (Noblesa Petra Kellnera, A2larm, 30. 7.), který s odkazem nejen na Kellnerův vzestup, ale i na způsob vydělávání miliard zejména v zemích, kde se rozhodně konzervatismus demokratického typu neuplatňuje (Rusko a Čína), adorační pohled na Kellnerův text odmítá. Ostatně i vše, na co Kellner sáhne, z principu, že ano.
Střízlivý odstup volí filozof a publicista Petr Fischer v Deníku N (Lepší svět podle Petra Kellnera, 31. 7.), který nás rovněž provede po vzestupné miliardářově křivce, aby konstatoval, že text je „… zajímavým svědectvím o životě v podnikatelské slonovinové věži, přesněji o velké míře autostylizace, které úspěšní a bohatí lidé často podléhají, ba o nesporné schopnosti mytologizovat vlastní snažení v dokonalý obraz, nebo jinak řečeno, o touze naplňovat iluzi, které česká společnost v minulosti věřila“.
Jako by tu u Zlámalové nad zdravým rozumem vítězila touha po někom, kdo konečně zatne všem progresivistům tipec
Kam tedy, k čertu, ještě směřuje? Komentářů je však mnohem víc. Dozvídáme se, že Petr Kellner tímto po mnohaletém mlčení k dění mimo byznys právě vstupuje do veřejné debaty, a ještě dále vidící autoři pak naznačují, že možná směřuje i do politiky. Čemuž oponuje na serveru iHNed 30. 7. Luděk Vainert titulkem: Proč by PPF vstupovala do politiky? Vždyť v ní je. A jako by to chtěl potvrdit, vzpomíná marketingový expert Martin Jaroš na Facebooku na osobní rozhovor s Kellnerem (off record, nikoli novinové interview), v němž se dozvěděl: „Co byl největší diplomatický a zahraničněpolitický úspěch naší země od roku 1989? No přece dvoudenní návštěva čínského prezidenta v Praze. A naši lidi to vůbec nedocenili a málem by to i zkazili. Naštěstí jeho (rozuměj Kellnerův) vztah s prezidentem je tak korektní (tohle slovo použil), že se podařilo škodám zabránit.“
To poslední ovšem je zpráva ze všech nejhorší. Zvlášť v kontextu se závěrem úvodního textu výroční zprávy PPF, který vyvolal tolik rozruchu. Petr Kellner v něm píše, že věří, „že život spočívá v tom, co skutečně děláme“. Doufejme, že to myslel jen filozoficky, i když… je to přece jen víc praktik.