Kultura bezohlednosti
Než kolega Zbyněk Petráček odjel na dovolenou, zanechal mi, jak má ve zvyku, několik tipů na sloupek. Mohl bych podle něj psát třeba o 150. výročí prvního cyklistického závodu v Rakousku-Uhersku, který se jel 8. srpna 1869 z Kutné Hory do Sedlce, což připomíná výstava Dobrodružství cyklistiky, která je k vidění v Regionálním muzeu v Kolíně.
Snažil jsem se o památném závodě něco zjistit, ale marně. Rok 1869 byl však z hlediska evropské cyklistiky přelomový. V tom roce se jel první cyklistický meziměstský závod Londýn–Brighton a ve Francii začal vycházet první cyklistický časopis Le Vélocipe`de Illustré. Národní listy psaly o tom, že v Praze na Perštýně u Fr. Batky byla otevřena „první cvičitelna pro jízdu na velocipédech“, kde jsou také k mání původní francouzské velocipédy „za ceny tovární“. A tentýž list také informoval, že ve Francii se velocipéd stal příčinou rozvodu, když jistá dáma dospěla k závěru, že její manžel se musel zbláznit, když na kole jezdí celý den.
Více než historie cyklistiky mě ale zajímá její současnost. Dovolenou jsem trávil v cyklistickém ráji, v Kodani, kde jezdí na kole do práce nebo do školy pravidelně 43 procent lidí,
více než městskou hromadnou dopravou a dvakrát více než auty. V Praze je to mezi jedním a dvěma procenty. Proč?
Kodaň od 70. let mohutně investuje do cyklistické infrastruktury, cyklostezka je stejně běžnou součástí komunikace jako u nás chodník. Jezdit na kole je znak dánského životního stylu, jezdí mladí i staří, bohatí i chudí, muži i ženy, matky vozí děti na hřiště v nákladních kolech. Kolo je standardní součástí vybavení domácnosti jako u nás lednička nebo vysavač.
Po léta slyšíme nejrůznější argumenty, proč u nás cyklistická doprava nemá velký potenciál. Příklad Kodaně ukazuje, že jsou většinou liché. V Dánsku prší a fouká vítr častěji než v Česku. Argumentuje se kopcovitým terénem. Podívejme se však do Göteborgu, který je podobně kopcovitý jako Praha, a na kole se tu jezdí mnohem více, čemuž odpovídá i cyklistická infrastruktura.
Základní rozdíl ale není v infrastruktuře, nýbrž v kultuře dopravy. Když jedete ve Švédsku po dálnici povolených 110 kilometrů v hodině, téměř nikdo vás nepředjíždí, a pokud ano, pak nejede více než 120. Pokud se ve Skandinávii blížíte k přechodu pro chodce nebo přejezdu pro cyklisty, auta již zdálky přibržďují a pouští vás. Výsledek: zatímco u nás je ročně 62 mrtvých při dopravních nehodách na milion obyvatel, ve Švédsku a Dánsku je to polovina. Dánové jezdí na kole, protože je to bezpečný, rychlý a levný dopravní prostředek. Češi většinou na kole nejezdí, protože se bojí. Kultura bezohlednosti na našich komunikacích vítězí a není síly, která by se jí postavila.
Po léta slyšíme nejrůznější argumenty, proč u nás cyklistická doprava nemá velký potenciál. Příklad Kodaně ukazuje, že jsou většinou liché. V Dánsku prší a fouká vítr častěji než v Česku.