Spiš a neznámé Magorovy stopy
Tento text spatřil světlo světa v malé vesničce na východoslovenské Spiši. Jmenuje se Uloža, je vzdálená asi pět kilometrů od středověkého města Levoča a v nadmořské výšce necelých 900 metrů nad mořem zde žijí asi dvě stovky stálých obyvatel. Jezdíme sem pravidelně na prázdniny už dvě desítky let. A zpočátku je to pokaždé stejné: ze všeho nejvíc si musí člověk zvyknout na ticho, které se úderem osmé hodiny večerní zmocní celého zdejšího prostoru. Díky tomu, že chalupa, na níž každoročně pobýváme, se nachází ve strategicky výhodné poloze mezi zdejší farou a obecním úřadem, jemuž místní stále ze zvyku říkají „MNV“čili v nářečí „em-en-ve“, bylo za ty roky možné aspoň trochu proniknout do vnitřního života obce. Takže jsme před příjezdem vždycky zvědaví, jak se změnily vztahové konstelace a kdo je najednou s kým a proti komu, kdo je v kurzu a kdo nikoli.
Právě v tomto prostředí se před několika lety ocitl český undergroundový básník Ivan Martin Jirous, zvaný Magor. Výsledkem jeho pobytu je útlá básnická sbírka Úloža, která vyšla až posmrtně v roce 2013. Obsahuje básně z let 2009 až 2011, jež následně uspořádal Martin Machovec. Literární kritika sbírku přijala vesměs kladně a často byla označována jako autorovo „smíření se se světem“.
Jirous tehdy v Uloži pobýval u básníka,
spisovatele a především oceňovaného autora dětských knížek Erika Jakuba Grocha. Když byl Groch před lety hostem veletrhu Svět knihy v Praze, byl tehdy představen jako „Tom Waits současné slovenské poezie“. Před mnoha lety se rozhodl zcela zásadním způsobem změnit svůj život a opustit kolotoč, který s sebou přináší život ve velkém městě. Groch si koupil jednu z nejstarších a zároveň nejrozpadlejších dřevěných chalup v Uloži, pro vodu si chodil k obecní pumpě, pro jídlo někdy k sousedům. K nám si občas zašel pro trochu kávy, cukr anebo paralen, když mu nebylo dobře. Jednou se nám svěřil, že si život v Uloži vybral zcela záměrně. Prý ho oslovila zdejší katolická religiozita, která je úzce spjatá s nedalekým poutním místem Mariánská Hora.
To zjevně přitahovalo i hluboce věřícího Magora. Stejně tak určité outsiderství, které pramenilo z toho, že vesnice Uloža byla, jak napsal sám básník v úvodu sbírky, kdysi místem, kam byli z nedaleké Levoče odváženi neboli uloženi nemocní morem.
Mezi Uložany je Magorův pobyt stále ještě v živé paměti. A jak se na správnou vesnici patří, stále ji rozděluje. Zatímco například jedna naše sousedka pěje na „básníka z Prahy“chválu, protože patřil ke štamgastům v její hospodě, a dokonce se jí prý podepsal na papírový ubrousek, jiní sousedi na to vzpomínají negativně. Vybavuje se jim, že prý „lezli v noci po všech čtyřech ke Grochově chalupě“, a nelíbí se jim ani, že ve sbírce se hovoří o tom, jak údajně Magor s Grochem hledali a následně konzumovali halucinogenní houby.
Třeba až příští generace Uložanů ocení, jak se jejich obec takto zvěčnila v literatuře.
Mezi Uložany je Magorův pobyt stále ještě v živé paměti. A jak se na správnou vesnici patří, stále ji rozděluje.