Králíci versus Václav Havel
Hloupých vět o Václavu Havlovi se napsalo a jistě ještě napíše hodně, tahle však patří k těm nejvýživnějším – už proto, že se neobjevila jen někde v internetové diskusi, ale v úvodu článku seriózního média: „Když Václav Havel v roce 1989 označil sídliště za králíkárny, nejspíš ani netušil, že na několik dekád negativně ovlivní životy stovkám tisíc lidí. Panelové domy se staly symbolem nesvobody, a ztratily tak na atraktivitě u všech těch, kdo v nich nebydlí.“Tak začíná text, který minulý měsíc uveřejnil server Aktuálně.cz. Dál je to zhruba o tom, že sídliště v pražských Ďáblicích se na poměry celkem povedlo.
Vykreslený obrázek je opravdu dojemný: statisíce lidí si na sklonku socialismu spokojeně žijí v příjemných panelových bytech a ti, kdo bydlí jinde, si o prefabrikovaných šedých krabicích myslí jen to nejlepší. Pak ovšem přichází zlovolný avanturista Václav Havel, který ani není s to dohlédnout následky svých nezodpovědných slov, a prohlásí ty bezvadné příbytky za králíkárny. V tu ránu se paneláky všem, kdo v nich nebydlí, zcela zoškliví, a obyvatelům sídlišť zůstávají oči pro pláč...
Známá věta Václava Havla byla součástí výčtu škod, které na této zemi napáchalo dvaačtyřicet let komunistické vlády: „Náš vzduch se nedá dýchat. Naše voda se nedá pít. Rodí se postižené děti, protože jejich rodiče dýchají místo kyslíku síru a pijí místo vody naftu s chlorem. Zbořili jsme nebo nechali zchátrat krásná města a vesnice, tento skvělý kulturní odkaz desítek generací. Místo nich jsme pokryli naši vlast jakýmisi králíkárnami, v nichž se nedá žít, ale pouze přespávat nebo se dívat na televizní seriály.“
Samozřejmě že lidé nepili čistou naftu s chlorem a jejich byty se v detailech přece jen lišily od králičích kotců. S nadsázkou ale Václav Havel pojmenoval, že životní prostředí bylo po komunistické správě v žalostném stavu a že panelová výstavba, která měla kompenzovat zrušení trhu s bydlením, byla zejména v 70. a 80. letech ve většině svých projevů obludná.
Zdrcující, duchamorný, nivelizující charakter surové panelákové kultury emotivně zdokumentovala Věra Chytilová v satiře Panelstory aneb Jak se rodí sídliště z roku 1979; v Maďarsku natočil v roce 1982 Béla Tarr rodinné drama Panelové vztahy, kde se ubíjející životní rutina v pozdním socialismu příznačně snoubí s utilitárně pojatým prostředím panelového bytu. Některá velkoměstská sídliště s naddimenzovanými domy, rozpadajícími se zbytky nefunkční infrastruktury a s byty spíš šablonovitě načrtnutými než reálně svébytnými budí hrůzu dodnes – a budila by ji i beze slov Václava Havla. Menší města i větší vesnice v Česku (a snad ještě víc na Slovensku) dostaly panelovou zástavbou trvalé a záměrně uštědřené šrámy.
Někdy (většinou v případě starších sídlišť) nacházela panelová výstavba i lidštější rozměry – a daří-li se dnes onen lidský rozměr podporovat, je to samozřejmě dobře a není nejmenších pochyb o tom, že Václav Havel by z toho měl jedině radost. A zároveň není žádný důvod zpochybňovat platnost jeho tehdejších slov o škodlivosti králíkáren, v nichž se dá jenom spát nebo sledovat televizní seriály.