Mezi zeleným rozumem a ideologií

Komentátor Lidových novin Zbyněk Petráček se ve svých komentářích dlouhodobě věnuje kritice environmentálních hnutí a politických stran. Zároveň ale ve svých textech uznává, že problém změny klimatu existuje a představuje velký problém, stejně jako uznává nutnost řešení dalších ekologických otázek dneška. Což je velmi dobrá výchozí pozice pro jakoukoli smysluplnou debatu – ani konzervativní proud nemůže před zásadními problémy dneška zavírat oči.

Debata o tom, jaké konkrétní kroky v environmentální oblasti mají dostat prioritu, je určitě namístě. Stejně tak je

namístě pozice „ďáblova advokáta“, která umožňuje navrhovaná řešení zhodnotit z vícero pohledů a může zamezit dobře míněným, ale ne stoprocentně promyšleným krokům.

Takovou debatu však do jisté míry znesnadňuje sada rétorických i obsahových faulů, které se v těchto textech objevují. Prvním z nich je víceméně umělá snaha rozdělit ekologická řešení na „rozumná“, „která nikdo nezpochybňuje“– a „ideologická“či „zpolitizovaná“, jež tedy z logiky věci za rozumná označit nelze.

Kde končí rozum?

V komentáři o dopadech sucha v Česku bylo za „rozumné“řešení, v souladu se „selským rozumem“, označeno pořizování digitálních vodoměrů v jedné vesnici, případně omezování odběrů vody pro napouštění bazénů.

Ano, tato řešení jsou užitečná a pro akutní zmírnění problému v dané lokalitě nezbytná. Každý „rozumný“sedlák se ale po odstranění nejkritičtějšího stavu začne ptát po příčinách. K čemu jinému než ke změnám klimatu jeho ideologicky nepředpojaté pátrání dojde?

V teorii rozumných opatření není ani jasné, kde ona rozumnost končí – a kde naopak začíná ideologie. Je kritika špatné druhové skladby lesů a degradace zemědělské půdy ještě rozumná, nebo už ideologická? A jak je to s prosazováním energie z obnovitelných zdrojů – která snižuje emise skleníkových plynů i závislost na dovozu fosilních paliv z problematických zemí? Je rozumné snižovat uhlíkovou stopu i závislosti, nebo je to ideologie? Tak by se dalo pokračovat – a došli bychom k tomu, že jakékoli dělení na „rozumná“a „ideologická“řešení je naprosto umělé, spíše však poplatné ideologickému pohledu autora.

Dalším obsahovým faulem je poukazování na jadernou energetiku, která je dle „selského rozumu“podmínkou bezemisní produkce energie. Vypnutí fungujících elektráren z politických důvodů je na programu pouze v Německu. Naopak většina zemí provozujících „jaderky“nic takového neplánuje a udržení jaderných elektráren v aktuálním provozu je součástí klimatických plánů řady zemí, nejnověji třeba Francie.

Sektáři vs. mainstream

Výrazná shoda v energetických kruzích panuje na tom, že součástí řešení problému klimatu není výstavba nových jaderných bloků. Zde neúřadovala ideologie, ale prostá matematika: náklady i doba výstavby nových bloků nejsou za současných podmínek dosažitelné v „rozumných“horizontech.

V neposlední řadě by bylo vhodné z ekologické debaty odstranit nevhodné nálepkování ekologických aktivistů a politiků. Je jistě namístě diskutovat o tom, zda některá ostrá vyjádření vědců, demonstrantů či politiků nejsou kontraproduktivní nebo zda nemíří špatným směrem. Ostatně, i špičkové univerzity světa si lámou hlavu nad tím, jak komunikovat zásadní problémy změn klimatu adekvátně k naléhavosti a důležitosti problému.

Kritiku, kterou doprovází pojmy jako „sekta“nebo „apokalyptici“, ekologické hnutí nemůže brát vážně. Zejména v situaci, kdy je toto nálepkování selektivní. Lidové noviny nedávno přinesly reportáž o projektu Liberland, a ačkoli snaha tisíců libertariánských aktivistů vybudovat svou vysněnou utopii pro mnohé vykazuje znaky sektářství víc než mainstreamová debata o klimatu, nikoho nenapadlo tento pojem použít. Snad se podobně neideologického a korektního zacházení dočká i „rozumnější“klimatické hnutí.