2. „Semafor jako cesta ke zviditelnění“
Kniha, z níž přinášejí LN ukázky, vychází k 60. výročí založení divadla Semafor. Obsahuje rozhovory, které vedl Karel Hvížďala s Jiřím Suchým v letech 1990 až 2019.
Spíš než láska k divadlu ho k nám přivedla snaha na sebe upozornit. Uplynulo čtrnáct dní a ohlásil se i Jakeš. To už jsme pochopili, že Semafor tu funguje jako cesta ke zviditelnění. Přišel ale na představení, ve kterým jsem nehrál, jmenovalo se Na Poříčí dítě křičí. Bylo mu zřejmě jedno, na co jde. Tenkrát u nás hrála Jitka Nováková, která k nám přešla z Ypsilonky. To byla čistá duše, která mluvila dojemně vysokým hláskem. V představení měla zpívat píseň metařky, kde se říkalo, že kdyby mohla všechnu špínu z naší země vymésti, mohl by se náš národ – už nevím ani k čemu – povznésti. Byl to starý protirakouský text. Ale na začátku roku 1989 už byla cenzura zase velice oslabená. Před příchodem Jakeše jsme byli upozorněni, že bychom měli tuhle písničku raději vynechat, aby nám to neuškodilo.
Jenže ta písnička moc dobře vypustit nešla, protože všechno navazovalo na sebe, a tak jsem to čtyřverší přepsal, něco v tom smyslu, že jde o špínu v pražských ulicích. Jenže když přišla paní Nováková na scénu, zapomněla tu novou verzi a vypálila původní text.
Byl jsem v divadle, protože podle protokolu jsem měl jako vedoucí tvůrčí skupiny přivítat Jakeše. Po představení ho přivedli do šatny a ve snaze mně pomoci někteří lidé z jeho doprovodu ho začali přesvědčovat, že píšu úžasný písničky: v Sokolově na festivalu by musely vyhrát první cenu. Jakeš stál a mlčel a jen se rozhlížel. Měl jsem tehdy šatnu vyzdobenou fotografiemi různejch komiků. Využil pauzu, ukázal na jednu z nich a optal se: „Kdo je tohle?“Řekl jsem: „Jiří Voskovec.“Ukázal na další fotografii a já odpověděl: „Jára Kohout.“Neomylně odhalil jediné dva emigranty. Viděl jsem, že je zle, a tak jsem začal vysvětlovat, že sbírám fotografie komiků. Jakeš se v půlce mé věty otočil a bez rozloučení odešel.
Poznal, kdo na těch fotografiích je? To bych neřekl, že toho byl schopný, vypadal, že je ještě hloupější, než ve skutečnosti je…
Miloš Jakeš je o pár roků starší než já, mohl si je ještě pamatovat. A protože nedorozumění nemělo žádný následky, říkal jsem si, doba se mění: být to před deseti lety, už bysme nebyli.
Vzpomínáš si ještě na kontakt s některým z těch starších přednormalizačních politiků? Ti museli být podobní jako Jakeš, ne?
Někdy na začátku šedesátých let jsem se potkal i s bývalým ministrem kultury Václavem Kopeckým, který byl ve funkci v letech 1953 až 1954 a pak byl už jen poslancem, tuším za Severočeský kraj. V Liberci bývaly veletrhy a on nad nimi držel ochrannou ruku. To byl pro mě neskutečnej zážitek. Semafor existoval asi dva nebo tři roky a schylovalo se k veletrhu. A on trval na tom, aby tam byl i nějakej zábavnej program. Někdo mu řekl, že frčí Semafor, a kdyby nás získal, přijde hodně lidí. Souhlasil s tím a pozval mě, abychom se domluvili.
Problém byl v tom, že já jsem na ty dny, kdy byl veletrh, dostal povolávací rozkaz na vojenský cvičení. Dva důstojníci se mi přišli za ten povolávací rozkaz omluvit. Soudruhu Suchý, my víme, kdo jste, ale prominout vám cvičení nemůžeme, protože by se na to poukazovalo a nestojí to za to. Garantujeme vám, že budete v Praze, v kasárnách v Karlíně, a večery budete mít volné, abyste mohl účinkovat v divadle, a tak dál.
Když jsme se setkali, bývalému ministru Kopeckému jsem všechno vyklopil. On jen mávnul rukou a první, na co se zeptal, bylo: „Máte tam hezký holky?“Přikývl jsem, že jsme tím vyhlášení. A on dodal: „Víte, měly by být míň oblečený. Lidi to maj rádi a mohly by mít bikinky, to je pokrokový: slunce může ke kůži a k celýmu tělu. Lidi se na to dívaj všelijak, ale je to zdravý.“Připomněl jsem mu znovu vojnu. Zavolal na svůj sekretariát, aby ho spojili s generálem Rytířem, který byl tehdy náčelníkem prvního vojenskýho okruhu. Když telefon po chvilce zazvonil,
Jak to cvičení v době tvé největší slávy probíhalo?
Nebyl jsem tam žádnou výjimkou: slavnější tam byl jistý fotbalista. Jeho jméno si ke své hanbě nepamatuju, protože pokud něčemu naprosto nerozumím, pak je to fotbal. Bylo to ale fešácký cvičení. Několikrát jsem mohl jet na noc domů.
Tehdy se stala zvláštní věc. Vyzvali mě ze Západního Berlína, abych tam zahájil výstavu. Musím dodat, že Semafor tam tenkrát vystupoval pravidelně v Hansa Theateru, znali nás. Když nás pozvali, Berlín byl ještě okupovaný město, nebyly tam ambasády, místo ní jsme tam měli jen vojenskou misi. Požádal jsem tedy úředníky naší vojenské mise o oficiální písemné pozvání s razítkem. To zabralo a z vojenskýho cvičení mě pustili. Nejspíš ani netušili, že nějakou zahraniční vojenskou misi máme, ale měli z takový instituce respekt. Jenže jednoho oficíra, protože byl arogantní na vojáky, jsem pokáral – využil jsem svý pozice trochu zvláštního exempláře, kterýmu všichni lehce nadbíhali, a řekl jsem mu: „Soudruhu poručíku, myslel jsem si, že v socialistický armádě se takhle s vojákama nejedná. Věřil jsem, že u nás je humanističtější přístup k člověku. Domníval jsem se, že takhle se jedná s vojáky v imperialistických armádách.“
On byl po mým proslovu zaraženej, neřekl ani slovo, ale pamatoval si to. Když jsem měl odjet do Berlína, nastala jeho chvíle a den před odjezdem mě poslal celou noc střežit muniční sklad v Nehvizdech. A druhej den ať si klidně jedu s tím, že třetí den musím být zase ráno zpátky. Měl jsem tehdy Forda Cortinu a parkoval jsem na dvoře kasáren. Večer jsem se sebral, strčil do auta samopal a jel hlídat do Nehvizd sklad. Byla zima, všude sníh a já v Nehvizdech odbočil na polní cestu, která vedla k muničáku. Tam nikdo jinej než vojáci nejezdil. Kluci, co sloužili, samozřejmě v noci nic nehlídali, vždycky jen jeden dával bacha, jestli se někdo neblíží. Jakmile uslyšeli auto, vyhlásili poplach. Když jsem přijel, strašně se smáli.
Byl jsem čerstvej, vzal jsem si první službu, vyfasoval chlupatej, teplej a dlouhej kožich a hlídal. Ráno jsem rychle vyrazil domů, převlékl se do civilu, vzal si smoking a jel do Berlína. Když jsem zahajoval výstavu, v duchu jsem si říkal, kdyby tak věděli, že ještě v noci jsem v kožichu se samopalem hlídal munici! V deset večer jsem sundal smoking a uháněl zpátky do Prahy, abych byl ráno v kasárnách. Nebylo to snadný, protože k ránu padla mlha. Chvílemi před Prahou jsem neviděl ani na cedule a musel jsem zastavit a jít si je přečíst zblízka. Ale stihnul jsem to.