Třetí éra italské legendy
Bilance v F1 před Fangiem a vozům Alfy Romeo patřily všechny příčky na stupních vítězů. Nino Farina ovládl tréninky, kvalifikaci i samotný závod.
13. května začala historie formule 1 a vypadalo to, že bude spojena s názvem Alfa Romeo. Vášeň, zaujetí, obětování se pro výsledek a kouzlo jemných křivek. Zdálo se, že nic nemůže být víc. Brzo se však měl objevit jiný Ital – stejně charismatický, stejně rudý a možná s o trochu větším chtíčem vítězit.
Všechny trumfy zůstaly Alfě i pro sezonu 1951: nejrychlejší monopost Alfetta 159, který na rovinkách létal až 310 km/h, všichni tři závodní jezdci včetně mistra světa Fariny a dokonalé tovární zázemí. Jenže Enzo se rychle učil a Ferrari nasadilo vozy s motorem o objemu 4500 cm3, které stavěl legendární konstruktér Aurelio Lampredi. Alfy byly sice stále rychlejší, ale nový agregát měl výrazně nižší spotřebu a stroje z Maranella projely celou velkou cenu bez tankování. Výsledkem byly líté boje na dráze a premiérová urputná bitva o titul F1.
Vozy Ferrari sílily závod od závodu, mistr světa Farina byl brzo mimo hru, ale jezdecká genialita Fangia držela Alfu ve hře. Velezkušený Argentinec nakonec těsně vedení uhájil a… A potom Alfa Romeo ze šampionátu zmizela. Vedení továrny Alfy dospělo k závěru, že koncepčně třináct let staré vozy nebudou dále schopny konkurovat, a protože na vývoj nového vozu nebyly vyčleněny finance, spokojilo se se ziskem druhého titulu a rozhodlo v další závodní činnosti nepokračovat.
Období závad
O dvě dekády později se název automobilky objevuje v seriálu znovu. Jako dodavatel motorů Alfa nebyla tak úspěšná, s Brabhamem slavila pouhé dva triumfy, z čehož byl jeden víceméně nelegální. Ve Švédsku 1978 nevyhrálo auto, ale vysavač. Geniální konstrukce Gordona Murrayho pomocí turbíny doslova přisávala monopost k asfaltu a byla také okamžité zakázána.
S Brabhamem to tedy nevyšlo, a tak se Alfa vrhla do F1 jako samostatná jednotka. Naplno a obětavě. V roce 1979 se vrátila jako tovární tým. Kdyby hlavouni v centrále věděli, jak to dopadne, možná by si vše ještě jednou propočítali.
V těch časech nebyla formule 1 tak náročná jako dnes. Pódium bylo dostupné každému, kdo prokázal dost odvahy a uměl být tvrdší než ostatní. Ale to Alfě nestačilo – v roce 1982 se v posledním kole chaotické Velké ceny Monaka zjevil na prvním místě zástupce Alfy Andrea de Cesaris. Oslavy v boxech však příliš dlouho netrvaly, závada elektriky auto zastavila. O něco později ve Spa to byla zase exploze motoru, jindy třeba únik oleje.
Vedení automobilky velmi nerado slyšelo o tom, že jejich pohonné jednotky nejsou tak úplně dokonalé. A možná proto je nedokázalo zlepšit.
Poslední dva roky tým šetřil a temně rudou barvu nahradila jasně zelená hlavního sponzora Benettonu. Ale hlavní příčinou neúspěchu v šampionátu byla nenávist mezi stájovými kolegy Eddiem Cheeverem a Riccardem Patresem, nedávné půtky Rosberga s Hamiltonem byly proti tomu jen takovým dětským laškováním. Cheever a Patrese spolu několikrát kolidovali na dráze a závod často měnili v pouhou honbu za týmovým kolegou. A tak se samozřejmě výsledky dělat nedají. Vedení automobilky už podruhé dalo ruce od F1 pryč.
Pod křídly Ferrari
A dnes je tu potřetí. Od konce sedmdesátých let se toho hodně změnilo – rudá barva je doménou Ferrari, na stáj bez velkých ambicí zůstala červenobílá. Proč bez ambicí? Stejně jako má Red Bull své Toro Rosso, kde testuje techniku, kam posílá použité součástky a kde zkouší mladé, talentované jezdce, tak má Ferrari svou Alfu. A jako B tým nikdy nemůže vyhrávat, teoreticky je maximem třetí místo za vozy Ferrari. Jenže kvůli tomu, že v sezoně 2019 nemají Maranellští zrovna top formu, je i třetí místo nesplnitelným snem. Alfy Romeo mají od Ferrari silný motor, ale také horší aerodynamiku i převodku. Ve výsledku jsou z toho umístění aspoň na konci bodované desítky nejlepších.
Ani jezdecká sestava nebudí příliš optimismu, co se týče vysokých ambicí. Samozřejmě, Kimi Räikkönen je stále rychlý a spolehlivý. Ale jako nejstarší jezdec šampionátu bude už jen pomalejší. A Antonio Giovanazzi? V pětadvaceti už není talentem ani zkušeným jezdcem a stále mu chybí rychlost.
Pokud bude Alfa Romeo ještě někdy dominovat Grand prix, v nejbližší době to nebude. Lesk padesátých let se jen tak nevrátí, dnešnímu sportu kralují peníze a těmi vládnou jiní. Jak už poznali mnozí, status legendy k vítězství nestačí.
Lesk Alfy Romeo z padesátých let se jen tak nevrátí, dnešnímu sportu kralují peníze a těmi vládnou jiní