USA a Taliban slibují mír

Právě skončená jednání mezi USA a Talibanem přinášejí naději na ukončení čtyřicet let trvající afghánské války.

KÁBUL/PRAHA Z hlediska doby trvání občanské války překonává Afghánistán všechny rekordy. Vleklý konflikt trápí zemi už čtyři desetiletí, z toho prvních deset let zemi okupovali Sověti, od roku 2001 jsou intervenčními silami Američané a NATO. Teď vyjednavači Talibanu a USA ukončili v katarském Dauhá poslední kolo jednání o dohodě, která by měla umožnit americkým vojákům stáhnout se a povstalcům získat legitimitu.

„Doufejme, že je to poslední svátek Íd, který Afghánistán slaví za války,“prohlásil hlavní americký vyjednavač a diplomat afghánského původu Zalmay Khalilzad. „Práce byla vyčerpávající a efektivní. Obě strany souhlasily s tím, že budou s nadřízenými konzultovat další postup,“byl už opatrnější na Twitteru mluvčí Talibanu Zabiulláh Mudžáhid.

Na obou stranách se spekuluje, že dohoda je velmi blízko. Mudžáhid už dříve uvedl, že se jeho hnutí snaží pečlivě navrhnout a připravit oznámení všech článků dohody „ve světle islámských a národních zájmů“. Američanům pak jde o to, aby měli pryč ze země 14 tisíc svých vojáků do prezidentských voleb v USA v listopadu 2020. „Chci být pryč z této šílené války, v níž jsme neměli nikdy být,“prohlásil minulý týden prezident Donald Trump.

Boj o kontrolu nad zemí Například v roce 2011 měli ještě Američané i NATO v zemi hodně přes sto tisíc vojáků, podobný počet jako v osmdesátých letech Sověti. Situaci se tehdy dařilo v mnohých místech zlepšovat, USA a NATO předávaly odpovědnost afghánským úřadům.

Tento příznivý vývoj ale nevydržel a dnes přichází americký list The New York Times se statistikou, že 83 procent z 2300 bojových obětí afghánských bezpečnostních složek mají na svědomí útoky povstalců na kasárna, kontrolní posty či policejní stanice. Tedy na stacionární body, ze kterých se armáda nehýbe a fakticky kontroluje jen území svého checkpointu či kasáren.

„Naše základny nejsou jen od toho, aby se tam přespávalo, ale mají sloužit k ofenzivním akcím,“prohlásil v prosinci ministr obrany Asadullah Khalid. Nutit ale řadové vojáky a policisty k akcím proti povstalcům není příliš prozíravé už jenom proto, že jsou chatrně vycvičení, vybavení i motivovaní, navíc kvůli dezercím a odchodům každý rok obmění zhruba čtvrtinu stavu.

V boji s rebely tak Afghánistán spoléhá na daleko lépe vycvičené (placené i motivované) speciální jednotky i na nově vznikající letectvo, jehož piloti se cvičí i v Česku. V zemi působí celkem 20 tisíc zahraničních vojáků, část v misi Rozhodná podpora. Jejich úkolem je výcvik místních afghánských sil. Součástí mise je i 345 českých mužů a žen v uniformách.

Letecké údery ani akce speciálních sil ale nezajišťují kábulské vládě to nejdůležitější – kontrolu nad zemí. Podle úřadu Generálního inspektora pro obnovu země (SIGAR) ovládá kabinet 56 procent území, necelých 15 procent drží povstalci a o zbytek, zhruba 30 procent, soupeří obě strany a kontrola je tam proměnlivá.

Nebezpečí rozpadu

I když výsledky osmi kol rozhovorů a desítek hodin jednání mezi USA a Talibanem nejsou zcela čitelné, vůle Američanů ze země vycouvat i snaha Talibanu o oficiální status dávají dohodě naději. Nijak nadšená z takového řešení však není kábulská vláda: „O naší budoucnosti není možné rozhodovat bez nás,“prohlásil prezident Ašraf Ghání. Afghánský lídr trvá na uskutečnění z jara odložených prezidentských voleb, které by se měly konat koncem září. Současný prezident, který má za sebou už jedno pětileté funkční období, je favoritem mezi více než padesáti uchazeči o prezidentské křeslo. Proti volbám však vystupuje Taliban. „Volební proces není nic jiného než spiknutí, jak oklamat obyčejné lidi a uspokojit ego omezeného množství podvodných politiků,“uvádí hnutí ve svém prohlášení.

Ani v případě uzavření dohody rozhodně není mír v Afghánistánu jistou věcí. Taliban není celistvý prvek, ale uskupení na sobě nezávislých skupin včetně zločineckých band, podřizujících se jen těm rozkazům, které se jim hodí. Kromě nich v Afghánistánu působí i menší skupinky takzvaného Islámského státu, které vidí nepřátele i v samotném Talibanu.

A v případě odchodu mezinárodního kontingentu je tu i nebezpečí úplné fragmentace země podle etnických skupin či politiků. Své zájmy totiž mají v Afghánistánu jeho sousedé navázaní právě na afghánská etnika.

Významným hráčem je Pákistán (Paštunové), Írán (Hazárové a ostatní šíité), ale i středoasijské státy a Rusko (se sympatizanty mezi Tádžiky, Uzbeky a Turkmeny).