Kdo vyhraje 21. století
Evropa zaspala digitální revoluci. Pokud nezačne určovat vlastní pravidla, hrozí jí úpadek
Jeden ze zakladatelů německé strany Zelených, Joschka Fischer, napsal článek pro Project Syndicate, který se jmenuje Kdo vyhraje 21. století?. Vyzývá k tomu, aby se starý kontinent vzpamatoval a zachytil digitální revoluci. V Evropě si prý všichni myslí, že mír a prosperita období po studené válce jsou dané a samoudržitelné věci.
Na začátku Fischer sumarizuje. Představa konce historie se ukázala být iluzorní. Amerika je unavená ze své role globálního četníka. Sama existence transatlantického Západu je prý ohrožena. Rusko se stále spoléhá na jaderné zbraně, podobně jako kdysi Sovětský svaz. Jenže ve 21. století nebude moc určovat jaderný arzenál, ale široké spektrum technologické výbavy založené na digitalizaci. Ti, kdo nebudou v první frontové linii digitalizace a umělé inteligence, budou závislí na jiných mocnostech. Data a technologická suverenita, a ne jaderné hlavice rozhodnou v tomto století o globální distribuci moci a bohatství. Stejné faktory rozhodnou v otevřených společnostech o budoucnosti demokracie.
Evropa zaspala. První fázi digitální revoluce – tedy spotřebitelské platformy – vedou prakticky exkluzivně Amerika a Čína. Nejsou žádné konkurenceschopné evropské platformy. Není žádná cloudová kapacita srovnatelná se Silicon Valley nebo s Čínou. To je nejdůležitější výzva pro novou Evropskou komisi – zajistit digitální suverenitu Evropy. Evropa se musí naučit vládnout umělou inteligencí, velkými daty a souvisejícími technologiemi. Evropa se musí rozhodnout, kdo bude vlastníkem dat a na základě jakých podmínek je bude možné sbírat a nakládat s nimi. Toto všechno určí, jestli starý kontinent bude prosperovat, nebo upadne.
V příštích letech budou výroba aut, design, strojírenství, medicína, obrana, energetika i domácnosti zásadně proměněny digitálními technologiemi. Data generovaná z těchto sektorů budou vyhodnocována především prostřednictvím cloudů a ten, kdo bude kontrolovat cloudy, bude mít i zásadní vliv na to, jak se bude té které zemi dlouhodobě dařit. Evropa bude muset masivně investovat do vytvoření
cloudové kapacity a dalších zdrojů digitální revoluce. Fischer zdůrazňuje, že vše nejde ponechat pouze na soukromém sektoru. Digitální suverenita se musí stát evropskou prioritou.
Nevyhnutelný rozpad internetu?
K podobným závěrům dospěl minulý týden ve Financial Times komentátor Philip Stephens. Evropa podle něj musí stvořit svoje digitální pravidla. V Bruselu brzy zasedne nový tým vedený Ursulou von der Leyenovou, který bude vymýšlet způsoby, jak podpořit ekonomický růst a maximalizovat evropský vliv v nestabilním a v málo předvídatelném světě. Podle Stephense je nejdůležitější, aby Evropa vybudovala svůj vlastní ekosystém pro digitální ekonomiku. Systém, ve kterém se digitalizaci daří za podmínek nastavených Evropany.
Leckdo se bude bát rozpadu internetu. Už dnes tu máme americký model a uzavřený čínský model internetu. Rusko a další autoritářské státy chtějí v tomto směru následovat Peking. Pro ty, kdo neuvěřili po skončení studené války představám o konci historie a americké hegemonii na věčné časy, je fragmentace internetu stejně nevyhnutelná. Navzdory velké výpočetní síle gigantů, jako jsou Google, Amazon a Facebook, národní, kulturní a politické preference se nakonec stejně prosadí.
Evropa se musí rozhodnout, jestli si přeje svoji architekturu internetu. Odpověď je poměrně jednoduchá. Pokud existuje americký a čínský internet, měl by existovat i ten evropský. Internet se stal příliš silným hráčem v národním i evropském politickém životě na to, aby byl kontrolován hrstkou superbohatých jedinců ze západního pobřeží USA. Ve věci GDPR, v daňových i antimonopolních věcech už Evropská komise ukázala svou sílu. EU je dost velká na to, aby pravidla vytvářela, nikoli pouze pasivně přijímala.
Pro libertariánské velekněze svobody internetu je to hereze. Internet podle nich musí zůstat jedním svobodným prostorem, který je slepý k národním hranicím. A navíc technologický pokrok prý vyžaduje, aby ho státní regulace nechala na pokoji a vůbec se ho nedotýkala. Jenže v době strojového učení, umělé inteligence a masového sklízení dat nelze postupovat podle pravidel z doby analogové. Proč by se někdo v Mnichově nebo v Marseille měl ve věci ochrany soukromí a věcech svobody slova nebo ochrany před terorismem řídit pravidly z Palo Alta jen proto, že ho o tom přesvědčují armády placených lobbistů? Diktátoři nejsou jediní, kdo se zdráhá odevzdat moc hrstce nadnárodních technologických společností. Vadí to i demokratickým politikům, protože na internetu se dějí věci, za které jsou oni odpovědní svým voličům.
Nyní můj komentář k těmto zásadním textům. Na to, aby Evropa dohnala Ameriku nebo Čínu v digitalizaci, je už asi pozdě. Digitalizaci v USA financují především soukromé firmy ze svých rozpočtů. EU není ochotna vrhnout tímto směrem gigantické rozpočtové zdroje, nehledě na to, že státní rozpočet podnikání nedělá. Sama regulace přece nevytvoří dynamické a progresivní soukromé firmy. Ano, je pravda, že pravidla jako GDPR Evropě v USA leckdo závidí, jenomže pravidla sama přece netvoří technologický pokrok.
Pokud existuje americký a čínský internet, měl by existovat i ten evropský. Internet se stal příliš silným hráčem na to, aby byl kontrolován hrstkou boháčů.