Komise na rozložení státu
Případ Hadích lázní v Teplicích zpochybňuje fungování státní správy
Je pozoruhodné, kolik zajímavých událostí se odehrává v pátek. Minulý pátek proběhla v médiích zpráva, že Antonín Staněk poslední den ve funkci ministra kultury zrušil památkovou ochranu Hadích lázní v Teplicích, kterou měly od roku 1958.
Majitel lázní a zároveň sponzor prezidenta Zemana a častý host teplické radnice v době, kdy ji vedl nynější předseda Senátu Jaroslav Kubera, tak může lázně zbourat. Lze předpokládat, že i bourání začne v pátek, protože začít bourat v pátek je z hlediska vztahů s veřejností velmi strategické. Vyprávět by o tom mohl developer James Woolf, který v páteční podvečer v říjnu roku 2013 zboural secesní průčelí někdejší Pražské akciové tiskárny v Opletalově ulici na území Pražské památkové rezervace. O pár let později pak týž developer zboural i sousední dům čp. 1601 na rohu Václavského náměstí.
O stržení tohoto domu rozhodovali, krom nižších instancí, tři ministři kultury: v roce 2011 ministr za STAN Jiří Besser, v roce 2013 ministryně za TOP 09 Alena Hanáková a v roce 2016 ministr za KDU-ČSL Daniel Herman. Svá rozhodnutí zdůvodnili – stejně jako ministr Staněk za ČSSD, když rozhodl o Hadích lázních – doporučením rozkladové komise. Je tedy načase zjistit, co to ona rozkladová komise je.
Dokonale rozmělněná odpovědnost
Ve výročních zprávách ministerstva kultury se píše, že „rozkladová komise je poradním orgánem pro přípravu návrhů rozhodnutí ministra kultury vydávaných ve správním řízení (…) Působnost komise má průřezový charakter, neboť projednává případy týkající se rozhodnutí vydaných všemi útvary ministerstva kultury, které podle správního řádu postupují a rozhodují.“
V roce 2018 bylo rozkladovou komisí projednáno „68 případů, které se týkaly zejména oblasti památkové péče (prohlašování věcí za kulturní památky, rušení prohlášení, určování právního vztahu a udělování povolení k restaurování), registrace církví a náboženských společností a zákona o svobodném přístupu k informacím“. O jaké případy konkrétně šlo, výroční zpráva neuvádí. V roce 2016, za ministra Daniela Hermana, bylo rozkladovou komisí projednáno 51 případů. V roce 2013, kdy se názorem rozkladové komise zaštítila ministryně Hanáková, se projednávalo 56 případů. V roce 2011, kdy doporučení komise využil ministr Besser, to bylo 75 případů. Zápisy z jednání rozkladové komise na webu nejsou dostupné a zřejmě jedinou možnost, jak se k nim dostat, dává zákon o veřejném přístupu k informacím.
Předsedou rozkladové komise je Mgr. Jan Hubka, který je zároveň ředitelem legislativního a právního odboru ministerstva kultury. Nepoučený laik či daňový poplatník by asi čekal, že v takové komisi budou sedět nezpochybnitelní odborníci z daného oboru, ale to by bylo příliš jednoduché. V komisi zasedli právníci z advokátních kanceláří a také lidé ne zcela jasné profesní orientace, kteří s danou problematikou zřejmě nikdy nepřišli do kontaktu. Tato komise se sešla několik dní před Staňkovým rozhodnutím proto, aby ve věci památkové ochrany Hadích lázní zvrátila předchozí stanoviska a rozhodnutí vlastního ministerstva. Je tedy otázka, k čemu takové ministerstvo vlastně je.
Obliba komisí ve státní správě i samosprávě je zřejmá. Jen odbor památkové péče ministerstva kultury má devět stálých poradních orgánů a vedle nich ještě další pracovní skupiny, poradní sbory, rady a pracovní týmy. Ministerští úředníci a jmenovitě ministr, kteří mají za svou práci odpovídat a též ji v plném rozsahu vykonávat, tedy mohou svá rozhodnutí opírat o kolektivní doporučení komisí. Odpovědnost se rozmělní tak, že je nepostižitelná.
Jak odborně obcházet zákon Také Národní památkový ústav má poradní komise. Můžeme si o nich myslet své, nicméně žádná z nich se neproslavila tak jako pověstný Sbor expertů pracující při odboru památkové péče na pražském magistrátu. Tento sbor svými doporučeními posvětil ničivé zásahy v Pražské památkové rezervaci, včetně demolice zmiňovaného domu na Václavském náměstí. Obcházení zákona pro něj, stejně jako pro ty, kteří pracovali s jeho doporučeními, nebyl problém. Postižen nebyl nikdo a nikdy nebude.
Když člověk z tohoto úhlu nahlíží do fungování státní správy a samosprávy, má pocit, že studuje spíše tajná akta jakési rafinované zločinecké organizace než útroby transparentních a funkčních institucí. Působení Antonína Staňka na postu ministra kultury nebylo překvapivé, neboť jeho činnost byla jen obrazem toho, jak to ve státní správě vypadá. Ano, i jeho předchůdci působili dekadentně. Ministr Staněk měl ale oproti nim něco navíc – byl vysokoškolským docentem. Titul docenta jistě neznamená, že je jeho nositel neomylný. Měl by ale znamenat, že je schopen analyticky pracovat s daty, že disponuje základními vyjadřovacími schopnostmi a nepodleze tu nejnižší mravní laťku.
Neměla by fakulta, která tímto způsobem uvedený titul zdiskreditovala, přijít o akreditaci? Těžko říct. Snad aby se tím začala zabývat nějaká vhodně sestavená rozkladová komise.
Když člověk nahlíží do fungování státní správy, má pocit, že studuje tajná akta rafinované zločinecké organizace