3. „Už si vážím času mnohem víc“

Kniha, z níž přinášejí LN ukázky, vychází k 60. výročí založení divadla Semafor. Obsahuje rozhovory, které vedl Karel Hvížďala s Jiřím Suchým v letech 1990 až 2019.

Poskytuje ti stáří větší svobodu…?

Jsem svobodnější v tom směru, že se chci daleko intenzivněji držet svejch starejch zásad a nenechat se zviklat. Nerad bych svobodu ventiloval tím, že bych si začal vyřizovat účty z minula. Mně to připadá nedůstojný. Přestože existuje snaha z mnoha míst, abych poodhalil pozadí různejch sporů, moje svoboda spočívá v rozhodnutí, že je nepoodhalím. Mohu říci, že nebudu nic pitvat, nebudu konkrétní, ale mohu ti sdělit, co mě potkalo a jak jsem se k tomu zachoval. Spíš se pokusím zpytovat situace, naznačit vlastní pochybnosti, nedostatky a svůj vztah k nim než osočovat. Stáří člověku jasněji vyjeví, že za většinu problémů si mohl sám.

Proto bych u tématu stáří zůstal: osmaosmdesát, to už je úctyhodný věk, který přemýšlivým lidem dává možnost dívat se na běh světa s jistou zkušeností, s širší kontinuitou, kterou ostatní nemají…

Před pár lety, a není to tak dávno, jsem si všiml ve svý povaze dosti převratných změn. Celou řadu událostí hodnotím úplně jinak než v minulosti. Jsem shovívavější k lidem, kteří mě v životě podtrhli a podrazili, protože jsem si uvědomil, že neznám jejich pohnutky. To je dost klíčová věc. Začal jsem si rovněž uvědomovat, že celá léta jsem dělal podvědomě to, co mně šlo k duhu, a sice že jsem si z ničeho nic moc nedělal a až zrůdně optimisticky řešil všechny trable. Tenhle postoj mě vlastně držel nad vodou. Nebyla to však má zásluha, ale genetická dispozice. Proto jsem potíže šedesátých let i těch dvaceti let normalizace a poslední ekonomické krize překonal poměrně snadno a dodneška mně tenhle pohled na život pomáhá řešit různý problémy.

Například mám pocit, že nemám vůbec žádný nepřátele. Ne že by do mě nešil tu ten a tu onen, ale z toho si nic nedělám, protože si říkám: myslí jinak, vznikl za jiných okolností, měly na něj vliv jiný věci. Zároveň mě ale baví je urážet, i když si nemyslím, že to dotyčným dojde, protože se snažím, aby to nevypadalo jako urážka. Ti, co si dokážou domýšlet, se baví, a dokonce u nich stoupnu na ceně. Takže moje postoje se změnily, ale netýká se to asi zásadních věcí. Ale v těch tisíci podružnostech, které tvoří život, mám odlehčenej pocit. Je to bezvadný. A dokonce ve svý pýše si někdy v duchu poklepávám na rameno. A protože si tykám, tak si říkám: „Jseš dobrej.“

Kdyby ses s dnešní zkušeností vrátil do období, kdy jsi začínal, udělal bys něco zásadnějšího jinak?

Pravděpodobně jo. Když jsme začínali, byli jsme taková čistá tabule a netušili, jaká úskalí nás mohou čekat. Co to vůbec obnáší. Kdybych to tenkrát věděl, určitě bych se některejm věcem vyhnul. Třeba

Bavili jsme se o výhodách stáří, proto bych se teď optal opačně: Jaké pociťuješ největší nevýhody stáří? A je něco, co by se o stáří mělo sdělit mladým?

Vztah staří a mladí je věc, kterou se velice často zabývám, protože velice často mě mládí někdy napadá za to, že jsem starej. Jako kdybych za to mohl. Oni nechápou, že se mi to udělalo bez mýho přičinění, protože jsou hloupí. Když o tom přemejšlím, říkám si, v čem to je?

Pak si vzpomenu na všechny avantgardní tvůrce zvlášť z dvacátých let. Dvacátá léta mě ovlivnila velmi, protože na rozdíl od mnoha současnejch mladejch lidí jsem si těchhle tvůrců strašně vážil a respektoval je jako svý předchůdce. Fakt je, že ti moji předchůdci, když byli sami mladí, se v mnoha případech chovali stejně jako ti dnešní mladí. Znevažovali ty, co byli před nima, a pak ty chytrý z toho vyrostli a ti blbí zůstali blbejma. Nikdy jsem z toho ale nebyl sklíčenej, a proto jsem se v jistý svěžesti dožil tohoto věku.

Je vědecky dokázáno, že sám o sobě smích je nesmírně blahodárnej a prodlužuje život. Se smíchem v ruce ale musí jít dobrej životní pocit. Smích nemůže vyrábět člověk permanentně nasranej. Když vidím některý žlučovitý mladý, který mně nemůžou přijít na jméno, říkám si, jen si posluž, stejně nebudeš dlouho živ. Myslím si, že kult mládí vzniká ruku v ruce s kapitalistickým myšlením. Předesílám, že nemám socialistické sklony. Snažím se na kapitalismus dívat tak, abych rozlišoval klady i zápory. Kapitalismus se pragmaticky dívá na mladý jako na potenciální pracovní síly a hlavně spotřebitele. Vše je podřízeno materialistický rovině. Starý lidi jsou pro kapitalismus ti, co jsou už v důchodu a chodí krmit ptáčky, a hledí se na ně jako na umělce a jiné blázny, který není třeba brát v úvahu. Kultura je dneska popelkou.