Divoká fotografka boduje v Arles
Během šedivé normalizace fotila své milence i milenky, nekonečné pitky v hospodách nebo bujaré večírky v gay klubu. Dnes slaví Libuše Jarcovjáková úspěch na slavném francouzském festivalu Rencontres d’Arles.
Nejstarší a nejvýznamnější fotografický festival světa v Arles slavní půlstoletí své existence skutečně velkolepě. V jeho oficiálním programu je padesát výstav a desítky různých projekcí, přednášek nebo workshopů. V programu prvního festivalu v roce 1970 přitom byly jenom tři výstavy a jedna večerní projekce. Dnes se festivalový rozpočet blíží k sedmi milionům eur a loňský ročník přilákal do nevelkého provensálského města rekordních 140 tisíc návštěvníků.
Nynější festival je výjimečný pro českou fotografii, která je v něm zastoupena více než v minulosti bývalo zvykem. O Rencontres d’Arles je totiž známo, že se v jeho programu česká, slovenská, polská nebo maďarská fotografie
moc neobjevuje a že vedle západoevropské nebo americké tvorby tam pravidelně dostávají velký prostor hlavně díla z bývalých francouzských kolonií a z Číny, Japonska nebo Latinské Ameriky.
Vždyť od krátkého období zájmu o země z bývalého sovětského bloku na začátku 90. let byla česká fotografie v Arles reprezentována jenom několikrát Josefem Koudelkou, a pokud se tam objevila třeba výstava Bohdana Holomíčka o Václavu Havlovi, bylo to spíše díky zájmu o našeho bývalého prezidenta než o jeho fotografa. Letos tam má jednu z hlavních výstav Libuše Jarcovjáková (* 1952), navíc v jednom z nejlepších festivalových prostorů – v gotickém kostele svaté Anny, kde před ní vystavovaly mnohé hvězdy fotografického světa, jakými jsou David Bailey či Don McCullin.
Deník nespoutaného života Jistě k tomu přispělo i to, že po loňské kritice v různých médiích o neproporčním zastoupení žen na festivalových výstavách v Arles se organizátoři v čele s ředitelem Samem Stourdzém snažili do programu zařadit co největší počet autorek. Zásadní však samozřejmě je kvalita fotografií z období 1970–1989, kdy Jarcovjáková s mimořádnou otevřeností vytvářela syrový fotografický deník svého divokého života, tak vzdáleného od života většiny lidí v tehdejším Československu.
Podobně jako americká fotografka Nan Goldinová se fotografovala v intimních okamžicích s milenci i milenkami, vytvářela nelichotivé autoportréty v okamžicích opilosti či deprese i v nemocnici po potratu, zobrazovala nekonečné pitky v hospodách a na mejdanech, zachycovala bujaré večírky v gay klubu. A také bez jakéhokoliv koudelkovského náznaku romantiky fotografovala různé vydělené komunity Romů, Kubánců nebo Vietnamců.
Fotografická odvaha
Její snímky se svou nevyumělkovaností, častou neostrostí i naturalistickým používáním bleskového osvětlení radikálně lišily od technicky precizních, obrazově vytříbených a snadno čitelných sociologických dokumentů, jaké v době jejích studiích na FAMU po svých studentech požadoval Pavel Štecha a jaké dominovaly v naší tehdejší fotografii. Dlouho proto zůstávaly nepublikované. Teprve v posledních letech se začaly objevovat na menších výstavách a před dvěma roky konečně upoutaly velkou pozornost v autobiografické knize Černé roky. Tam byly propojeny s obdobně syrovými fragmenty z deníků, které si autorka psala.
Ale až velká výstava v Arles s názvem Evokativ jasně prokazuje ohromnou sílu tohoto díla, jaké u nás nemá obdoby odvahou ukazovat co nejotevřeněji peripetie sebedestruktivního hédonistického života uprostřed normalizační šedi. Přispívá k tomu i promyšlená instalace, kdy Jarcovjáková a kurátorka Lucie Černá rozčlenily dvě stovky exponátů do tematických celků v jednotlivých kaplích a po dvou dlouhých dřevěných stěnách uprostřed odsvěceného kostela. Důležitou roli v nich hrají texty, jak ty, které předem připravila kurátorka a jež uvádějí souvislosti vzniku snímků, tak ty autobiografické, které autorka spontánně napsala anglicky a místy i česky tužkou na dřevěné stěny den před vernisáží. Texty ke konkrétním souborům jsou na výstavě velmi důležité, proto je škoda, že nejsou i v knize, která k výstavě v Arles vyšla.
Výstava Libuše Jarcovjákové patří k nejvíce diskutovaným a vesměs také nadšeně přijímaným expozicím z letošního festivalu, jak o tom svědčí i pochvalné články v Libération, Guardianu nebo New York Times. Samozřejmě k tomu přispívá i aktuální 30. výročí pádu berlínské zdi a pro západní publikum málo známé téma undergroundového života v komunismu. To v Arles v rámci sekce Moje tělo je zbraň také skvěle reprezentuje skupinová výstava autorů z bývalé NDR, na níž je ovšem schizofrenie oficiálního a neoficiálního světa představena nejenom autentickými dokumenty o devastaci tamního prostředí a lidí, ale i řadou konceptuálně laděných děl, vytvářených jako svobodný protiklad k socialistické propagandě.
Anglický domek jako exponát K zásadním expozicím v Arles letos patří také velká retrospektiva Philippa Chancela s názvem Datazone. Francouzský fotograf po patnáct let zobrazoval různá ožehavá témata: otřesné podmínky, za nichž indičtí nebo pákistánští dělníci staví megalomanské mrakodrapy v Dubaji, nucenou stádnost davů na gigantických komunistických oslavách v Severní Koreji, ekologické katastrofy v deltě Nigeru nebo v okolí japonské elektrárny Fukušima. Výsledkem je zneklidňující sugestivní varování před hrozící katastrofou, invenčně propojující různé styly a formáty fotografií. Pokud by se ale udělovala cena za nejlepší instalaci, určitě by ji měla dostat výstava Anonymní projekt: dům, v níž jsou starší rodinné snímky neznámých britských fotoamatérů vtipně zasazeny do interiérů typického anglického domu.
Skutečným objevem i pro odborníky je expozice avantgardních fotografií, jež v meziválečném období zveřejňoval belgický časopis Variétés a které po dlouhá desetiletí zůstávaly zapomenuty v jednom archivu, stejně jako ohromná přehlídka fotografií a fotomontáží Photo brut, na níž jsou zastoupeni i čeští autoři Karel Forman, Zdeněk Košek, Luboš Plný a Miroslav Tichý.
Snaha o co největší zastoupení žen přináší různorodé výsledky: na jedné straně výbornou retrospektivu americké průkopnice subjektivního dokumentu Heleny Levittové nebo mnohovrstevnatou expozici polské studentky Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Krystyny Dulové s názvem Rezonance, na druhé straně velké zklamání z výstavy avantgardní fotografky Germaine Krullové, z jejíhož díla byly představeny jenom většinou zcela banální záběry z její cesty lodí z Marseille do Ria v roce 1941. Ale i přes několik slabých výstav patří letošní jubilejní ročník festivalu v Arles k nejlepším v dosavadní historii. O tom se mohou návštěvníci přesvědčit až do 22. září.
Autor je fotograf, historik fotografie a pedagog