Osvědčená strategie

Putin reaguje na protesty v Moskvě tak, jako by se ho vůbec netýkaly. A vyplácí se mu to

Současné protesty v Moskvě a dalších městech Ruska jsou zajímavé z mnoha ohledů a také byly z mnoha ohledů probírány. Nejde přitom ani tak o jejich velikost, ta nedosahuje úrovně demonstrací z let 2011–2012, ale spíše o zásahy ze strany policie a Rosgvardije – Národní gardy Ruské federace. Ty vzbudily přece jen pozdvižení svojí razancí. Neméně zajímavé je však i chování ruského prezidenta Vladimira Putina.

Moskva má jasný plán

Kreml dlouhou dobu k protestům a jejich potlačování mlčel. Dokonce nejen to, že Vladimir Putin poměrně ostentativně dával najevo svůj nezájem tím, že jednou se potápěl v batyskafu, a následně vyrazil s prokremelskými motorkáři na Krym. Ačkoli mu do hlavy samozřejmě nikdo nevidí, bylo více než zřejmé, že chce být od protestů co nejdál, protože ani jedna z akcí nebyla rozhodně neodvolatelná. Pravděpodobně prostě nechtěl být vůbec s protesty spojován. Lze si i zaspekulovat, že reakci na demonstrace Kreml neúkoloval, ale spíše kontroloval důsledky.

Ostatně Kreml se vyjádřil teprve v úterý třináctého srpna slovy mluvčího ruského prezidenta. Věta „považujeme za naprosto nepřijatelné neadekvátní použití síly ze strany představitelů mocenských orgánů a považujeme za naprosto opodstatněný postup bezpečnostních složek při zabránění obecných nepokojů“přitom nezněla zrovna přesvědčivě a ostatně i titulky ruských listů svědčily o tom, že si v nich vlastně každý našel to svoje. Pro jedny Putin vlastně odsoudil násilí, pro druhé odsoudil činnost protestujících a podpořil policii.

Kreml a šířeji oficiální místa tak pokračují ve strategii, kterou vybraly na začátku. Protesty byly zobrazovány jako marginální záležitost, jejíž význam je striktně moskevský a jíž se účastní jen pár lidí. Ostatně i Dmitrij Peskov ve svém vystoupení ujistil, že vlastně v těchto protestech o nic nejde, že rozhodně neznamenají žádnou krizi. Narychlo se pořádaly konkurenční akce (např. burger festy), kde policejní „odhady“deklarovaly počty návštěvníků vysoce převyšující účast na protestech. Trochu se přitom nechaly unést, přes 300 tisíc návštěvníků festivalu Šašlik live, což je víc, než kolik za den měly největší světové festivaly, vzbudil spíše úsměvy. Ještě komičtěji působily odhady u další akce, narychlo zorganizované na den demonstrace desátého srpna, tedy Meat and Beat. Zde oficiální čísla mluvila o 52 tisících účastnících, zatímco na opoziční demonstraci o pouhých 20 tisících. Nebylo přitom příliš těžké si obě akce srovnat, aby průměrně gramotný uživatel internetu viděl nesmyslnost těchto čísel. Ani to nicméně nebránilo ruským televizím tuto linii šířit.

Není to poprvé, co Vladimir Putin přistoupil k nepříjemnostem stylem „nemám s tím nic společného“. Podobnou strategii sledoval i v případě silně nepopulární penzijní reformy. Zvýšení věku odchodu do důchodu je vždycky ožehavým tématem, proto se dlouho tvářil, že se odehrávalo bez jeho vědomí a že vše bylo jen dílem premiéra Dmitrije Medveděva. Putin pak zmírnil dopady reformy, čímž se pokusil zmírnit její dopad na jeho popularitu.

Není tak příliš těžké vidět podobnou strategii i v tomto případě. Podobně jako u penzijní reformy se ruský prezident dlouho tvářil, že vlastně o ničem neví, že to je záležitost Rosgvardije a policie. Teprve po několika demonstracích vystoupil a pokáral přehnané užití síly. Nebylo divu, mlácení žen do břicha, zlomení nohy při zatýkání ještě před samotným mítinkem sedmadvacátého července či prostě zadržování lidí neprojevujících žádné příznaky vandalismu (komicky působilo zatčení manžela členky Jednotného Ruska, která, podle svých slov, jen s mužem přecházela silnici) prostě nevypadaly dobře. Že i to bylo pravděpodobně způsobem, jak protestující zastrašit, je jiná věc.

Současné protesty pravděpodobně nic na současné moci v Rusku nezmění. Nicméně je zřejmé, že obavy způsobují.

Putin ví, co dělá

Putin ze svého pohledu, a vlastně i z pohledu fungování současné ruské moci, jednal naprosto logicky. Vlastně od počátku své dvacetileté vlády nad Ruskem prosazuje legalismus, kdy důraz na formalistický výklad práva převyšuje cokoli (ostatně, i ono střídání u moci, u kterého bylo každému jasné, že jde o formalitu). Protesty tedy byly zakázané (byť z hlediska ruské ústavy poněkud sporně), policie tedy měla právo zasáhnout. Na druhou stranu ale nechce být spojován s negativními důsledky zásahu, proto odsoudil násilí. V případě, že to nebude stačit, najde se nějaký obětní beránek. Může jím být onen rosgvardijec, v případě, že by to nestačilo, může dojít k záměně třeba šéfa Rosgvardije Viktora Zolotova. O mentálních schopnostech tohoto bývalého bodyguarda Vladimira Putina vést cokoli složitějšího kolují v Rusku nesčetné vtipy („proslul“například tím, že vyzval opozičního aktivistu Alexeje Navalného na souboj), mohl by tak posloužit v případě, že by řadoví policisté nepostačovali.

Současné protesty tak pravděpodobně nic podstatného na současné moci v Rusku nezmění. Komunikační strategii zvládá Kreml stále velmi dobře. Nicméně je zřejmé, že obavy způsobují, že okázalé „o nic nejde“je opravdu komunikační strategií.

Autor působí na Katedře ruských a východoevropských studií FSV UK.