Malý piknik s velkými následky

Nestává se často, že by do chodu světových dějin výrazně zasáhly události spojené s jídlem nebo pitím. Přesto se jich několik najde. Například takzvané Bostonské pití čaje z roku 1773. Tehdy byla v bostonském přístavu zničena velká zásilka anglického čaje v rámci vzpoury vůči vysokým clům. Předznamenalo to revoluci, na jejímž konci byl vznik Spojených států amerických.

Daleko smířlivější vyznění měla událost, k níž došlo o několik století předtím na území dnešního Švýcarska zmítaného válkami mezi protestanty a katolíky. Když už byl hlad vojáků na obou stranách největší, uvařili nedaleko vesnice Kappel společnými silami mléčnou polévku Kappeler Milchsuppe a nádobu s ní postavili přesně doprostřed frontové linie.

A před třiceti lety se něco podobného odehrálo i na rakousko-maďarském pomezí. Devaténáctého srpna 1989 se otevřela u maďarského města Šoproň v rámci Panevropského pikniku na několik hodin hranice oddělující západní a východní blok. Byl to jednorázový happening, jehož ale využilo sedm stovek občanů východního Německa, aby se dostaly na Západ. Od stavby Berlínské zdi v roce 1961 se to nikdy nepodařilo tak velkému počtu lidí.

Celá akce se konala pod záštitou

Panevropské unie, jednoho z prvních hnutí, které si už ve dvacátých letech kladlo za cíl překonat rozdělení Evropy. Jejím předsedou byl tehdy Otto Habsburský, poslanec Evropského parlamentu za bavorské křesťanské sociály, především ale nejstarší syn posledního rakouského císaře a uherského krále. V Budapešti celou věc politicky kryl komunistický ministr Imre Pozsgay, jenž byl považován za hlavní tvář reformního křídla maďarské státostrany. Po organizační stránce sehráli klíčovou roli aktivisté tehdy ještě opozičního Maďarského demokratického fóra (MDF), kteří mezi občany NDR pobývajících na dovolené v Maďarsku roznesli stovky letáků upozorňujících na možnost přejít devatenáctého srpna hranice. Habsburg a Poszgay prý chtěli otestovat, jak budou reagovat Sověti a jestli například nenařídí svým jednotkám rozmístěným v Maďarsku zakročit a učinit tomu celému přítrž. Nestalo se, a tak vyslal piknik signál i ostatním státům východního bloku, že změna je na spadnutí.

Už předtím začala maďarská strana v květnu 1989 s vědomím Moskvy demontovat výstražná zařízení na hranici s Rakouskem. Důvody byly převážně ekonomické, protože udržovat je v plném chodu bylo stále nákladnější. Maďarsko nakonec definitivně otevřelo hranice pro východoněmecké občany jedenáctého září 1989. O necelé tři týdny později směli z Prahy vycestovat východní Němci, kteří se uchýlili na západoněmecké velvyslanectví. Vše ostatní, co pak následovalo, je, doufejme, k nalezení v učebnicích dějepisu.

V roce 1989 se otevřela u maďarského města Šoproň v rámci Panevropského pikniku na několik hodin hranice mezi Východem a Západem. Toho využilo sedm stovek občanů Východního Německa, aby se dostaly na Západ.