Princův boj za klima
Harry chce ke snižování emisí přispět i tím, že nezplodí víc než dva potomky. Záslužné rozhodnutí, které však postrádá racionalitu
Klimatická debata se převážně zajímá o to, jak se adaptovat na klimatickou změnu. Přizpůsobení může být relativně snadné, má totiž technickou povahu – například regulaci teploty vzduchu prostřednictvím klimatizací, budování vodních nádrží, ozelenění lidských sídel, změny ve skladbě zemědělských plodin. Stranou zůstává věc klíčová a obtížnější – takzvaná mitigace, která zmírňuje samotné klimatické změny snížením produkce skleníkových plynů. Klade na nás velké nároky, vyžaduje radikální změny v ekonomice a v politickém rozhodování, ale také ve způsobu života jednotlivců.
Pomoc životnímu prostředí? Nemít víc než dvě děti
Způsob života, kterým lidská společnost mění klima na planetě, je ovlivněn komplikovaným a rigidním systémem institucí a ideologií; není prostou sumou milionů či miliard každodenních individuálních voleb. Přesto má smysl o nich uvažovat.
Geograf Seth Wynes a environmentalista Kimberly Nicholas se pokusili vyčíslit, jaký potenciál ke snížení škodlivých emisí mají určité změny životního způsobu jednotlivců. Vytvořili žebříček vyjadřující účinnost ekologicky příznivých rozhodnutí z hlediska mitigace. Nepřímo tak odpověděli na známou otázku: „Co můžu dělat já?“Nepřekvapuje, že takzvanou uhlíkovou stopu jedince může zmenšit život bez automobilu a dále život bez transatlantických letů, zelená energie, elektromobil, rostlinná strava. Zcela na konci chvályhodných změn se ocitlo například tolik propagované a podporované třídění odpadů, zanedbatelný význam má výměna žárovek. Na prvním místě se ale ocitlo rozhodnutí nemít víc dětí.
Světové agentury přinesly zprávu, že princ Harry, vévoda ze Sussexu, v rozhovoru s primatoložkou Jane Goodallovou pro magazín Vogue prohlásil, že nebude mít víc než dvě děti. Svůj postoj zdůvodnil zájmem o ochranu životního prostředí. Čtenáře, zvyklé na pronatalitní rétoriku, Harryho předsevzetí překvapilo. Přitom jde o zmírněnou verzi postoje, který zastává celosvětové antinatalistické hnutí The Childfree Movement.
„Vždy jsem si říkal, že toto místo máme jen zapůjčené. A pochopitelně, jako inteligentní člověk, jakými jsme všichni, nebo uvědomělý tvor, jakými bychom měli být, bychom měli příštím generacím zanechat něco lepšího,“míní princ s tím, že současný stav poškození životního prostředí je podle něj děsivý: „Jsme žába ve vodě, která se už začala vařit.“
Harryho snaha snížit uhlíkovou stopu je snadným terčem oponentů. Předhazovány jsou mu transatlantické výlety do Austrálie a Jižní Afriky, ale závažnější je poukaz, že jeho populační předsevzetí není racionální.
Jak Harry obhájí svůj postoj, když oponenti vyrukují s čísly dokládajícími dramatický růst populace v zemích globálního Jihu? Například v Etiopii v roce 1980 žilo přes 30 milionů obyvatel, dnes se počet jejích obyvatel odhaduje na téměř 110 milionů. Nadto je třeba myslet na sociodemografickou strukturu obyvatel, například z hlediska vzdělání a „ekologické uvědomělosti“.
Při pohledu na mitigační žebříček se vynořuje obecná pochybnost, zda lidé, lhostejno, zda obyvatelé bohatého Severu nebo chudého Jihu, budou vůbec ochotni způsob života měnit. Na vrcholu mitigačního žebříčku jsou totiž prvky životního způsobu, které jsou hluboce antropologicky zakotvené: rychlost je evolučně založená potřeba lovce i kořisti, po nomádských předcích jsme zdědili sklon k přemísťování, jako evoluční výhoda vznikla neofilie – záliba v nových zážitcích a předmětech, hluboké antropologické zakotvení má sklon k existenčnímu zajištění prostřednictvím hromadění. A především: základním instinktem všech živých bytostí je předat geny do další generace.
Ve jménu obecného blaha
Lidská kultura během své dlouhé historie některé antropologické konstanty posílila, například adorací rodiny a mateřství, kultem výkonu a rychlosti, obdivem k objevitelům neznámých končin. Zároveň se však pokoušela antropologické sklony ztlumit: vyzdvihla křesťanskou hodnotu dobrovolné skromnosti, buddhistické sebeomezení, obdiv k usedlému životnímu způsobu rolníka.
Jde-li o početnost lidské populace, je zajímavé, že křesťanská kultura vedle významu rodiny ocenila i bezdětné životní dráhy kleriků, mnichů a bekyní. Jaký kulturní vzor tkví za prudkým poklesem porodnosti v dnešním Japonsku? V evropských zemích mladé ženy bezdětnost často zdůvodňují environmentálními argumenty. Dobře přitom vědí, že jejich sebeomezování je tváří v tvář demografickému vývoji na planetě pošetilé.
Posloucháme-li je pozorně, můžeme rozpoznat dva motivační zdroje: První: „Nechci přivést dítě do světa zničené přírody. Vždyť naše děti už neuvidí, co je les!“Jinou motivací pro omezení počtu dětí je postoj, který můžeme označit jako environmentální etika ctností – nemusím se podřizovat biologickým sklonům a své jednání nebudu podmiňovat dosažením konkrétního účelu, kterým je globální snížení populačního tlaku na planetu. Rozhoduji se jednoduše podle toho, co považuji za správné.
Slovem sociologa Maxe Webera, heroické individuum neřídí své jednání podle účelové racionality, ale od racionality hodnotové; svou identitu odvozuje zprostředkovaně, od blaha obce. Zní to nabubřele, ale k roli prince se to hodí.
Jak Harry obhájí svůj postoj, když oponenti vyrukují s čísly dokládajícími dramatický růst populace v zemích globálního Jihu?