„Paříž, Stuttgart. A pak spadla klec“
Kniha, z níž přinášejí LN ukázky, vychází k 60. výročí založení divadla Semafor. Obsahuje rozhovory, které vedl Karel Hvížďala s Jiřím Suchým v letech 1990 až 2019.
nebyla doba jako dneska, kdy si můžeme říct, že v sobotu pojedeme do Paříže. Muselo se žádat o doporučení zaměstnavatele, o devizový příslib, o výjezdní doložku, vyplnit celní prohlášení, nezapomenout na potvrzení o odevzdání vojenské knížky, pak si zažádat o vízum, přikoupit si nějakou valutu u veksláka, pak přemejšlet, kde ji ukrejt atd., a to pořád ještě nebylo jisté, jestli se nakonec ven dostanete. Ale to taky byla doba, že kdokoliv odjel na západ od našich hranic, měl vlasteneckou povinnost navštívit striptýz a potom o tom vyprávět kamarádům, protože tady to nebylo.
Když jsme dorazili do Paříže, rozhodli jsme se s Jiřím Šlitrem, že tuto vlasteneckou povinnost vykonáme. A protože Jiří Šlitr nebyl zrovna troškař, zavolal do slavného podniku Crazy Hors a zarezervoval tam dva lístky. Když se ho ptali, na jaké jméno, řekl Milord. Když jsem se ho ptal, jak ho to jméno napadlo, tak se jen usmál a pravil: Vysvětluj Francouzům, že se někdo jmenuje Šlitr. A protože tehdy letěla světem píseň Édith Piaf Milord, použil toto slovo. To, co se potom dělo, bylo nejspíš způsobeno tím jménem. Jakmile jsme se dostavili, objevilo se kolem nás číšnictvo a vedli nás velmi okázale k nejlepšímu místu uprostřed v první řadě a hned nám přinesli whisku, která byla v ceně vstupenky, a pak čekali, co si dáme dál. Naše finanční možnosti nebyly velký, i když jsme si samozřejmě nakoupili u veksláka franky, ale řekli jsme si, nesmíme jich mít moc, aby – kdyby je u nás našli – to vydalo maximálně tak na pět let. Víc než tu whisku jsme si nemohli dát, a tak jsme se tvářili, jako že my milionáři máme své vrtochy a jedna whiska v podvečer nám stačí.
Program vypadal tak, že se střídali zpěváci a zpěvačky, mimové, kouzelníci se striptýzem. Musím říct, že ty striptýzy mě zklamaly, protože dámy se tvářily a pózovaly a to já nemám rád. Říkám si, že když už se děvče svlíkne, má se chovat co nejpřirozeněji. Jiřímu Šlitrovi se to nejspíš líbilo a spokojeně to sledoval. Já jsem to taky sledoval, protože jsem si říkal, kdy to zas uvidím, ale nadšenej jsem nebyl. Dokud na pódium nepřiplula jistá Myriam Michelson. To byl najednou jarní vánek. Tančila nádherně a byla přitom přirozená a příjemná. Když jsem se vrátil a moje Bělina se ptala, jak bylo v Paříži, okamžitě jsem začal líčit vystoupení Myriam Michelsonové. A to už jsem si všiml, že má slova nepadla na úrodnou půdu. Rychle jsem přešel na pamětihodnosti města, ale během tejdne jsem se o té Michelsonové zase zmínil a vždycky jsem narazil na stejnou ledovou tvář Běliny. A tak jsem se rozhodl, že mamzelle Myriam vypustím ze své mysli, nebo lépe – ze své konverzace, a myslel jsem, že tím všechno skončilo.
Uplynuly ale dva nebo tři měsíce a v Praze nastalo období dešťů a nám začalo zatejkat do střechy. Bělina se tedy na mě obrátila a řekla mi, abych zavolal pokrývače, který se nám staral o střechu. Číslo že najdu v telefonním seznamu. Zeptal jsem se, jak se ten pokrejvač jmenuje, ale to jsem neměl dělat. Už zase jsem hleděl do tý ledový tváře. Tak ty nevíš, jak se jmenuje pan Procházka, ale jak se jmenuje nějaká štětka v Paříži, si pamatuješ! A já blb opáčil: „Bělinko, to děvče se přede mnou svlíklo do naha, tak to si člověk zapamatuje. Kdyby se přede mnou svlíkl do naha pan Procházka, tak si ho taky zapamatuju.“Ona se na mě usmála a řekla, „dobrá, až bude pan Procházka chtít zaplatit, tak mu řeknu, aby šel za tebou a svlíkl se do naha, aby sis ho zapamatoval.“A protože jsem věděl, že Bělina byla schopna realizovat jakejkoliv absurdní nápad, jakmile se ve dveřích objevil pan Procházka, hned jsem mu začal cpát do ruky peníze. To se mu nejspíš nestalo nikdy, ani předtím, ani potom.
Zajímavé je, že si jméno té striptérky pamatuješ dodnes…
A představ si, že tento příběh má jednu smutnou tečku. Uplynulo snad deset let a v časopise 100 + 1 se objevil článek, v němž stálo, že v Paříži skočila z okna se svým dítětem v náručí známá striptérka Myriam Michelsonová.
V Paříži jsi ale také později vystupoval. Nebo se mýlím?
Tam jsem se skutečně vrátil v roce 1969. To už bylo po okupaci, ale museli nás pustit, protože smlouva byla podepsaná s divadlem Odeon, měli jsme tam hrát Benefici. Penále by bylo moc vysoké. V Benefici hrála malá Magda Křížková, Francouzi našli nějakou podobnou holčičku a vymysleli jsme scénář, který byl založený na tom, že ty holky se mezi sebou budou všelijak dorozumívat a budou vlastně bezděčně sdělovat francouzskému publiku, o čem ty naše písničky jsou. Stejně tak nás ještě předtím museli pustit do Stuttgartu, kde jsme hráli asi tři neděle.
A po Listopadu?
To se s cestama roztrhl pytel. Jezdili jsme většinou jen s Jitkou Molavcovou a halfplaybackem a hráli jsme pro krajany. Když jsme ponejprv jeli do Kanady, tak se nám stala hrozná věc. Sice jsem pořídil na vlastní náklady nahrávky orchestru, se kterým pak budeme zpívat, ale na letišti jsme přišli na to, že jsem je zapomněl doma. Bohužel akorát v okamžiku, kdy nás volali do letadla. Nakonec jsme celé turné postavili na zpívání a cappella neboli bez doprovodu, jak to děláváme v divadle s přídavky. Naštěstí nás s tím nehnali a přijali nás vlídně.
Proč tomu říkáš akapelovky?
Protože a cappella je od raného středověku oficiální název pro vokální hudbu nebo zpěvy bez instrumentálního doprovodu. V překladu to znamená jako v kapli. Vzniklo to prý tak, že papež Sixtus, nevím už kolikátý, zakázal v Sixtinské kapli hrát na instrumenty.
Redakčně kráceno Velká kniha rozhovorů k 60. výročí založení Semaforu obsahuje souborné vydání čtyř rozhovorů, které vedl publicista Karel Hvížďala s Jiřím Suchým v letech 1990 až 2019.
560 stran.
Knihu na podzim vydává nakladatelství Galén.