Zemský ráj to na pohled
Při letním cestování – a ani jindy – člověka nijak nemrzí, že hranice už nejsou patrné tak jako kdysi. Už proto ne, že na rozdíl od těch dob přes ně můžeme. Upřímně řečeno nemožnost cestovat, vidět architekturu, umění a historii Benátek, Florencie, Paříže… byla věc, která mně na tom minulém režimu vadila snad nejvíc: že se doma a mezi přáteli mluví jinak než venku, na to jsem byl jistým, byť neradostným způsobem zvyklý, a že jsem byl oproti „západním“kolegům a známým chudý příbuzný, mi nevadilo vůbec. Ale žádné obrázky či filmy nezprostředkují prohlídku Prada, Pompejí nebo Louvru.
Vydali jsme se letos po Rakousku a Slovinsku. Ovšem to, že díky Evropské unii už dokonce na hranicích ani není potřeba zastavovat (natož se po čekání ve frontě dohadovat
s jejich nerudnými hlídači), neznamená, že nejsou při jízdě poznat. Nemám teď na mysli kvalitu silnic, ale to, co je vidět kolem nich. Přinejmenším tedy v okolí D1 moc neplatí, že „bory šumí po skalinách“: pokud ráz krajiny kolem neudává řepka, jsou tam nějaké kopečky, to ano, ale suchý a rezavý stromový porost, který je pokrývá, prostě šumět ani nemůže.
Ten verš – abych si dovolil malou odbočku – mne zaujal už jako dítko předškolního věku: smysl slov „voda hučí po lučinách“mi nebyl jasný, když mne slova hymny doma učili, a dodnes si v sobě nosím představu zatopené pastviny, i když za mého dětství i za Tylových dob nebývaly povodně takovým hitem jako dnes. Zato bory tehdy jistě šuměly, takže je vlastně zajímavé, jak se za těch necelých 200 let situace obrátila: hučení vody po lučinách se stalo realitou, zatímco šumění borů básnickou fikcí.
Ale zpět k těm hranicím: jen co jsme projeli Mikulovem, jakákoliv rezatost z okolní krajiny zmizela a nebylo po ní památky až ke břehům Jadranu. První dojem prostě byl, jako by ty hranice snad byly přeskočily nahoru mezi mraky, takže u nás neprší, zatímco v Rakousku – jen pár metrů za čárou – je vláhy dost. Ale protože to tak asi není, je příčinu potřeba hledat jinde. Samozřejmě nevím kde, a ještě méně vím, co s tím dělat, jen mne kontrast, který jsem cestou zaznamenal, upozornil, že jinde to umějí asi lépe. A zajímalo by mne, jestli jsme se od nich poučili. Podle výsledků bych skoro řekl, že ne, ale možná jen bude trvat déle odstranit ty takzvané meliorace (paradoxně od latinského „melior“– „lepší“), znovu založit s velkou slávou rozorané meze a remízky, které v tom Rakousku mají (což je ovšem vidět lépe z letadla než z auta), a co by všechno ještě bylo potřeba…
Po egyptském zajetí museli Židé bloudit 40 let, než vstoupili do země zaslíbené: pokud by to mělo podobně platit i pro nás, bylo by před námi perné poslední desetiletí, abychom tu pak měli zemský ráj na pohled. Každopádně by se ale do té doby aspoň mohli všichni ti, co předtím 40 let větru, dešti a také nám poroučeli, už definitivně odporoučet. KAREL OLIVA