Na naše knihy si jiní netroufají
Zčeské literatury tu vyšly v překladu ceněné tituly Jiřího Dvořáka a Marie Štumpfové (Jak zvířata spí), Taťány Rubášové a Jindřicha Janíčka (Podivuhodná robotí expedice), Evy Macekové (12 hodin s Oskarem) nebo Vojtěcha Maška a Chrudoše Valouška (Panáček, pecka, švestka, poleno a zase panáček).
LN Proč knihy pro děti?
Vždycky mě na obrázkových knihách bavila ta různorodost výtvarných stylů, způsobů vyprávění a provedení. Pořád je tu něco nového a překvapivého, pořád spousta problémů, které je zábava řešit: pro jakou věkovou skupinu kniha je, bude čtenáře bavit, jak by měla být nejlíp vytištěna, jakou vazbu, jaký papír vybrat, jak funguje scénář s ilustracemi – a říká ta kniha vůbec něco podstatného?
LN A proč ten „bojkot“v názvu? Co bojkotujete?
Když jsme začali přemýšlet, jaké bychom vlastně chtěli mít nakladatelství a jaké knihy vydávat, uvědomili jsme si, že náš přístup nebude mít nic moc společného s praxí jiných, zavedených nakladatelů. Trh s dětskými knihami je zahlcený nesmysly. Nedostatečná vize i propagace se řeší vydáváním velkého množství knih s nadějí, že se něco chytne a dobře prodá. Nás zajímá kvalitní kniha a efektivní propagace. Chceme vydávat omezený počet titulů ročně, tak třicet knih, a pro různé věkové kategorie.
LN Jak funguje knižní trh v Nizozemsku? Jsou tituly z vaší produkce vidět, ví se o nich, nebo jim dávají na frak globální bestsellery?
Těžko říct. Mám pocit, že těch globálních bestsellerů mezi knihami pro děti zase tolik není. A naše knihy tu rozhodně vidět jsou, právě proto, že jsou úplně jiné – jiný nakladatel by je asi nevydal. Buď proto, že o takových knihách vůbec neví, nebo by si netroufl, anebo proto, že by nevěděl, jak je prodat. Vydávat „jiné“knihy je naše tržní strategie a zároveň identita. Kdybychom vydávali průměrnější tituly, myslím, že bychom na frak dostávali. Naše knihy mají ale slušnou publicitu jak v Nizozemsku, tak v Belgii a všechny recenze byly zatím veskrze pozitivní.
LN Pozitivní recenze stačí k dobrému prodeji?
Pro většinu knih děláme taky propagační materiály, jako plakáty, pohlednice, záložky nebo balicí papíry, které posíláme vybraným obchodům a knihkupectvím. Těšíme se navíc velké podpoře od mnoha – i velkých – knihkupectví, která dělají našim knihám speciální výlohy, jakmile vyjde nový titul.
LN Vydáváte mimo jiné překlady české literatury. Je o ni v Nizozemsku pojem?
V Nizozemsku se samozřejmě o české literatuře ví a nejde jenom o Milana Kunderu. Takový Bohumil Hrabal je, myslím, v nizozemštině taky celý. Čtenářský a nakladatelský zájem sice není dneska tak velký, jako byl těsně po revoluci v devětaosmdesátém, ale překlady českých knih u nás vycházejí každoročně. Velkou zásluhu na tom má literární agent a překladatel Edgar de Bruin, který českou literaturu velmi aktivně propaguje. Ze současných autorů je v poslední době velmi úspěšný Marek Šindelka: jeho poslední dvě knihy posbíraly vynikající recenze a dělaly se dotisky.
LN Vy jste slavili úspěch s knihou Panáček, pecka, švestka, poleno a zase panáček. Nedávno získala cenu Zilveren Penseel. Pomůže to knize na trhu?
Ano. Zilveren Penseel, tedy Stříbrný štětec, je nejprestižnější cena pro ilustrovanou knihu v Nizozemsku. Uděluje se každoročně skoro čtyřicet let. Každé dítě tu stříbrnou nálepku pozná. V minulosti tu cenu získali například Blexbolex, Dick Bruna, Kitty Crowtherová nebo Quentin Blake. Maškova a Valouškova kniha se ale prodávala dobře i před tímhle oceněním – mimo jiné díky sérii výstav, které jsme organizovali v Belgii a Nizozemsku, a díky nadšeným recenzím v důležitých celostátních denících, které vyšly poté, co Panáček získal italskou Bologna Ragazzi Award. Co zbývalo z nákladu před Zilveren Penseel, se doprodalo velmi rychle. Takže jsme dělali před pár týdny dotisk, což je sedm měsíců po vydání takové knihy opravdu báječné.
LN Co říkaly ty ohlasy na knihu?
Nemusíte být žádný znalec, abyste viděl, že v rukou držíte výjimečnou knihu. Má prostě všechno: skvěle napsaný příběh, originální ilustrace a úžasný design. Edgar de Bruin pak vyhotovil brilantní překlad, bez kterého by titul jistě nebyl tak úspěšný.
Jan Popelář se narodil před třiceti lety v Česku, ale poslední roky žije v Nizozemsku. Před dvěma lety stál u zrodu amsterodamského nakladatelství (a knihkupectví) Boycott Books, které se věnuje literatuře pro děti a mládež.
LN Co vás osobně zavedlo do Nizozemska?
To je takový už skoro klasický příběh: do Amsterodamu jsem odjel studovat a asi po půl roce jsem tady potkal jednu Holanďanku – a už jsem se do Čech zpátky nevrátil.
LN Našel by Amsterodam s Prahou nějakou společnou notu?
Myslím, že Amsterodam nemá s Prahou nic moc společného, obě města jsou úplně jiná víceméně v každém myslitelném ohledu. Snad jenom ten obrovský turismus mají společný…
LN Co má nakladatelství Boycott Books dál v edičním plánu?
V edičním plánu toho máme na příští rok spoustu, skoro dvakrát tolik knih oproti letošnímu roku. Bude to bomba. Připravujeme edici obrázkových knih s dívčími hrdinkami od portugalských, francouzských a švýcarských autorů. Vyjednáváme licenci na jednu fantastickou knižní sérii z Japonska. A dokončeny by měly být i některé projekty, na nichž pracujeme s nizozemskými ilustrátory.
LN A česká kniha?
Minimálně jedna česká kniha napřesrok vyjde.