Kdo nahradí snaživého kágébáka
Putin vládl Rusku po dlouhá léta železnou rukou. Jeho dříve neotřesitelná moc ale v poslední době slábne
Před dvaceti lety jmenoval nápadně chřadnoucí ruský prezident Boris Jelcin do funkce premiéra největší země světa Vladimira Putina. Na přelomu století a tisíciletí ho pak učinil úřadujícím prezidentem, který se v jarních prezidentských volbách roku 2000 proměnil v hlavu státu tentokrát už řádně zvolenou. Od té doby Rusku vládl rukou zpočátku vpravdě železnou, v poslední době ovšem poněkud rezivějící.
Proč Jelcinova volba padla právě na vskutku nenápadného Putina, je dnes jasné: tzv. rodinou prvního ruského prezidenta byl tento bývalý podplukovník KGB vybrán (údajně na doporučení pozdějšího exulanta Borise Berezovského) jako svrchovaně loajální aparátník, který se postará o to, aby se ani odstupující Jelcin, ani jeho dcery nedočkali případného soudního stíhání za konta s několika statisíci dolarů, jež jim údajně měla založit švýcarská firma Mabetex, jinak hlavní garant rekonstrukce Kremlu z druhé poloviny 90. let. (Jak směšná částka v porovnání s tím, jaké peníze obracejí kleptokrati z Putinova dnešního okolí, jejich patrona nevyjímaje!)
Faktem je, že Jelcinovi i jeho užší a také širší rodině tato sázka na jistotu vyšla: nová hlava státu přišla s výnosem o nedotknutelnosti prvního ruského prezidenta, čímž byla nepříjemnost s Mabetexem navždy zažehnána. Jiná věc je, že pokud si Boris Nikolajevič představoval, že bude snaživého kágébáka z pozadí vily v Gorkách nedaleko Moskvy řídit, šeredně se přepočítal: bývalý tajněpolicejní oficír ho obdařil jen statusem srovnatelným s někdejším „důchodcem všesvazového významu“a Jelcin až do své smrti nemohl mluvit vůbec do ničeho…
První dvě prezidentská období (2000–2008) může Putin považovat za jednoznačný úspěch. Podařilo se mu zemi stabilizovat, jejímu občanstvu nabídnout místo poněkud nezřízeného Borise Jelcina obraz prvního muže státu, který je spořádaný, energický, dynamický a po všech stránkách slibný vládce. Nanejvýš příznivý mu přitom byl i vývoj cen energetických surovin na světových trzích, který Rusku přispěl k docela výraznému zvýšení životní úrovně: Rusové měli pocit, že jim k lepšímu životu pomohl
právě Putin, i když to nikdy nebyla pravda.
Velmi racionálně se Putin zachoval i v roce 2008, kdy už nemohl být potřetí do prezidentského úřadu zvolen: v jistém smyslu zopakoval Jelcinův trik a do prezidentského úřadu národu doporučil svrchovaně loajálního Dmitrije Medveděva – „plechový panáček“nezklamal a o čtyři roky později svému patronovi spořádaně a bez jediného pokusu o nějaký boj úřad jednoduše vrátil… Koneckonců: po celou tu dobu byl faktickým pánem Ruska stejně Putin, byť seděl „jen“v úřadu premiéra.
Nastane dramatické finále? Třetí a zejména čtvrté prezidentské období už je pro Vladimira Vladimiroviče daleko složitější. V roce 2012 se do nejvyšší funkce v zemi vrátil člověk, který se roku 2007 v nechvalně známé mnichovské řeči rozešel se Západem a po bleskové gruzínské válce v roce 2008 pokračoval stejně agresivním směrem i na Ukrajině a na Krymu o šest let později. Svou zemi tak nahnal do tenat západních hospodářských sankcí, které životní úroveň prostých Rusů vytrvale a zcela jednoznačně snižují. Odpověď Putinova režimu na případné stesky a protesty (související od loňska kupříkladu s penzijní reformou) je jasná: sílící utahování šroubů a řešení celospolečenské nespokojenosti pokud možno pendrekem. Přesně tak, jak to vidíme po celé toto léto. Na nic lepšího kágébácký expodplukovník nepřišel – a zřejmě ani přijít nemůže…
Zajímavý a patrně i dramatický bude jistě i závěr blížícího se finále Putinovy politické kariéry. Už dnes se v Kremlu horečně uvažuje o tom, jak to udělat, aby Vladimir Vladimirovič na vrcholu ruské mocenské pyramidy zůstal i po roce 2024. Nabízí se oživení věčně virtuálního projektu Unie Ruska a Běloruska, kde by se Putin mohl stát prezidentem rusko-běloruského soustátí, a kdyby „baťka Lukašenko“nechtěl (a že zřetelně nechce), daly by se pro stejný účel využít „lidové republiky“na východě Ukrajiny. Ve hře je samozřejmě i model „následník“, na jehož základě se k moci před oněmi dvaceti lety dostal sám Putin. Před pár dny jím ovšem dost otřásla kyrgyzská zkušenost s tamním exprezidentem Atambajevem, který patrně skončí před soudem a poté za mřížemi.
Navíc se projevuje další důležitý fenomén: členové „Putinova politbyra“už jasně pochopili, že ani prezidentův strom neroste až do nebe, a začínají takříkajíc kopat sami za sebe. Přísně vzato by nebylo nic divného na tom, kdyby při tom kopání skopli v palácovém převratu z kdysi neotřesitelného trůnu i samotného Putina.
Členové „Putinova politbyra“už pochopili, že ani prezidentův strom neroste do nebe, a začínají kopat sami za sebe