5. „Dokud k nám lidé chodí, potřebují nás“

Kniha, z níž přinášejí LN ukázky, vychází k 60. výročí založení divadla Semafor. Obsahuje rozhovory, které vedl Karel Hvížďala s Jiřím Suchým v letech 1990 až 2019.

Já tomu rozumím, mezi klauny tady od šedesátých let až do jeho smrti v roce 1980 nikdo lepší nebyl... A teď je tu kromě tebe jen Bolek Polívka.

Jan Werich od počátku pochopil, že moje síla není v brilantním herectví. To bylo taky velký rozčarování pro Jiřího Šlitra, když přijel do New Yorku. Přestože se měli navzájem velice rádi, byl překvapený z Voskovcova účinkování na Broadway. Přišel za mnou a říkal: „Viděl jsem ho v Shakespearovi, ale z jeho hravý lehkosti na tom jevišti nezbylo nic. Byla to jakási rytírna: padal dramaticky ze schodů, nešetřil gesty, byl jsem z toho zdrcený.“Čekal, že se stejným nadhledem, jako kdysi hráli s Werichem, bude dělat i klasiku.

My jsme si s Werichem k sobě asi našli cestu přes humor. Moje žena Bělina měla sestru Zdenku v Anglii, jezdila tam za ní a vždycky mně tam koupila nějaký oblečení, který se tady nedalo sehnat. Když jsem v něčem podobným přišel jednou k Janu Werichovi, okamžitě poznal, že je to oblek odjinud. Třeba jsem přišel v anglickým saku a on povídá: „Odkud ho máte? Ty vaše klopy jsou takový volný, Matuška je má úplně přižehlený k saku.“

Přiznal jsem se, že z Londýna a on se zase pochlubil sakem z Říma. Od tý doby vždycky, když jsme se setkali, jsme si říkali, odkud co máme, ale to už jsme si vymýšleli, protože zase tolik odjinud jsme toho neměli. Já jsem třeba řekl: „Tuhle košili mám z Amsterodamu,“on vytáhl šálu a tvrdil, že je z Tunisu. Odkdy chodil Jan Werich k vám do divadla?

Od roku 1963, tehdy byl u nás poprvé na Jonášovi a tingltanglu. Na to si pamatuju přesně, protože to už jsme nehráli ve starým dřevěným divadle Na Slupi, ale v Alfě, tedy v dnešní Stýblově pasáži, v bývalém divadle Oldřicha Nového. To už bylo v době, kdy špatně slyšel, takže když jsem řekl nějaký vtip, divadlo zaburácelo, Werich se naklonil ke svý dceři Janě, která mu pointu pošeptala a on se začal smát sólově, dodatečně, až když ostatní diváci ztichli. Od té doby jsme se postupně stýkali víc a víc, dokonce chodil za mnou sem do bytu a vždycky mně říkal: „A pozvěte nějaký mladý lidi, protože když se sejdu já se svýma vrstevníkama, tak to je, jako když se otevře hromadnej hrob.“

Otočme list. Dne 30. října 2019 oslaví divadlo Semafor šedesátiny a skoro ve stejné době bude tobě 88 let. Co chystáš k výročí?

Jak víš, jsem notorický neslavič. Všechny oslavy dělám se zaťatýma zubama. Jdu do toho z povinnosti vůči divákům, kteří chtějí slavit, a s ohledem na všechny ty, kteří to divadlo se mnou dělají – nedělám ho sám. Budeme slavit tentokrát v Semaforu a bez symfonického orchestru. Zato tam bude Big Band Semafor a malá skupina hotjazzovýho ražení, protože Big Band by se mohl oposlouchat, a tak budeme ty dvě kapely střídat.

A kdo tam bude letos vystupovat?

Pouze členové divadla. Bývalí členové jako třeba Karel Gott tam budou pozváni a my představíme Semafor, jaký je dnes po šedesáti letech.

Máš nějaké divadelní zážitky, na které rád vzpomínáš, které se k tobě stále vrací?

Určitě ano, rád vzpomínám na návštěvy Jana Wericha v divadle. Třeba si pamatuju na představení Dobře placený procházky, kde zpívala Hana Hegerová a tetu z Liverpoolu hrála Naďa Urbánková. Mluvili jsme s panem Werichem v klubu po představení a on povídá: „Hegerová je bezesporu dobrá, ale mě zaujala ta druhá. Hegerová hraje za dolary, kdežto to děvče hraje za koruny.“Tyhle metafory jsem na Werichovi miloval.

Kdyby za tebou přišel nějaký chlapec, který by toužil po tom, být komikem, a oni ho odevšud vyhazovali jako kdysi tebe, co bys mu doporučil?

Vzpomněl bych si na to, co mně v půli padesátých let minulýho století říkal Miroslav Horníček. Ten tvrdil, že nejhorší je, když je na herci vidět snaha. A to byl právě můj případ. Když jsem ve svých začátcích dostal roli, snažil jsem se být dokonalej. A vznikla z toho jakási křeč. Všichni mi říkali, abych se uvolnil, a já nevěděl, co to po mně chtějí. A tak kdybych měl radit? Mně se osvědčilo mít velké vzory a postupně odhalovat, čím se vymykají obecnému herectví... To nelze požadovat od každého. Ale jedno ano. Kdybych měl radit, řekl bych: nenechat se otrávit a jít za svým snem. A přemejšlet o tom, co lze zužitkovat z těch poznatků, ke kterým člověk sám došel, protože rady se obvykle zužitkovat příliš nedají...