Zanechte vší naděje

Před padesáti lety Husákovo vedení komunistické strany násilně potlačilo protesty k výročí sovětské okupace

Nezastavíme se před ničím a jakýkoliv odpor k naší politice rozdrtíme všemi prostředky. To byl hlavní vzkaz normalizátorů československé společnosti 21. srpna 1969.

ák osmé třídy základní devítileté školy v Písku Bohumil Siřínek rád trempoval. V srpnu 1969 odjel s kamarádem na čundr na Slovensko. Na zpáteční cestě jim došly peníze, takže museli 20. srpna vystoupit z vlaku již v Pardubicích. Další den ráno dojeli jiným vlakem načerno do Prahy a snažili se dostat na Vinohrady k Siřínkově tetě, od níž si chtěli vypůjčit peníze na cestu domů. Ve městě tou dobou již druhý den probíhaly rozsáhlé pouliční boje, při nichž proti demonstrantům zasahovaly oddíly Bezpečnosti, Lidových milicí a armády vyzbrojené těžkou technikou. Cestou přes Tylovo náměstí byl chlapec z Písku zasažen střelnou zbraní do břicha. O tři dny později v nemocnici zemřel.

Bohumil Siřínek je jednou z pěti bezprostředních obětí potlačování demonstrací v souvislosti s prvním výročím sovětské invaze. S ostatními ho spojoval nízký věk a dělnický původ. Osmnáctiletý zednický učeň František Kohout a o rok starší elektrikář Vladimír Kruba byli zastřeleni v Praze, osmadvacetiletý dřevomodelář Stanislav Velehrach a osmnáctiletá pánská krejčová Danuše Muzikářová v Brně. Muzikářovou spojovalo se Siřínkem i to, že se demonstrací neúčastnila, pouze se náhodou dostala do jejich blízkosti.

Spontánních demonstrací v srpnu 1969, které proběhly v Praze, Brně a dalších českých městech (na Slovensku měly protesty mnohem nižší intenzitu), se účastnili především mladí, mezi nimiž převažovali učni a dělníci. Šlo o stejnou generaci, která ve Spojených státech o několik dní dříve prožila euforii z vítězství „kontrakultury“na legendárním festivalu ve Woodstocku. Násilné potlačení demonstrací v Československu naopak stvořilo normalizační „ztracenou generaci“lidí, kteří svá nejlepší léta museli prožít – pokud neemigrovali – v zemi ovládané kolaboranty s okupační mocí bez naděje, že by se tato „geopolitická“danost mohla kdy změnit.

Pád reformátorů

Nové Husákovo vedení komunistické strany se na očekávané protesty začalo připravovat již v polovině července. Správně chápalo, že pokud situaci nezvládne vlastními silami, oslabí si tím pozici u okupační moci. „V tomto státě je dostatek sil, aby se zabránilo jakékoliv rozvratné činnosti. Nejbližší dny budou prověrkou lidí. Každý se bude prověřovat sám, každý sám si bude psát kádrový posudek. A jak si ho napíše, tak ho budeme číst,“prohlásil 13. srpna Gustáv Husák na shromáždění funkcionářů pražské a středočeské krajské organizace strany.

Přípravy charakterizovala nebývalá mobilizace bezpečnostních sborů, Lidových milicí a armády. Skutečnost ještě předčila plány. Podle historiků Milana Bárty, Jana Břečky a Jana Kalouse bylo proti demonstrantům nasazeno zhruba 30 000 příslušníků Veřejné bezpečnosti a ministerstva vnitra, 13 000 milicionářů a bezmála 20 000 vojáků. Použito bylo 310 tanků, 200 obrněných transportérů a 2300 aut všeho druhu.

Zasahující muži byli nicméně k potlačování demonstrací špatně vycvičeni i vybaveni. Zatímco vojáci Československé lidové armády byli většinou zdrženliví a v plnění rozkazů liknaví, milicionáři se chovali naopak zvláště brutálně. Předpokládá se, že právě z jejich řad vyšly všechny smrtící výstřely – konkrétní pachatelé však nebyli po roce 1989, kdy se incidenty začaly řádně vyšetřovat, odhaleni.

Výsledkem několikadenního řádění příslušníků Bezpečnosti a milicionářů byly kromě pěti mrtvých stovky raněných, někteří s doživotními následky. Přesná statistika raněných není známa, protože lékaři v nemocnicích pacienty doslova skrývali před komandy policistů a mnozí lehce ranění ze strachu z pronásledování ani nevyhledali lékařskou pomoc. V českých zemích bylo zadrženo 2376 lidí, z 93 procent mužů. Nadpoloviční většině z nich ještě nebylo 25 let. Zadržení pak byli na služebnách a celách systematicky biti a jinak týráni.

Největším historickým paradoxem srpna 1969 je fakt, že demonstrující často skandovali jména reformátorů z roku 1968 – Dubčeka, Černíka a Svobody, kteří se v té době již snažili udržet ve funkcích horlivou kolaborací s novým stranickým vedením. Nejaktivnější v tom byl předseda vlády Oldřich Černík, jenž přímo řídil potlačování demonstrací. Všichni tři pak podepsali „Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku“, takzvaný pendrekový zákon, na jehož základě mohli být zadržení účastníci demonstrací vězněni až tři týdny bez styku s advokátem, vyhozeni z práce a odsouzeni k vyšším trestům než předtím. Dubček ani Černík tím svou politickou kariéru nezachránili a prezident Svoboda se stal trapnou loutkou normalizátorů, proti nimž si neprosadil ani vydání vlastních pamětí.

V českých zemích bylo zadrženo 2376 lidí, z 93 procent mužů. Nadpoloviční většině z nich ještě nebylo 25 let. zadržení byli na služebnách a celách systematicky biti a jinak týráni.

Deset bodů

Srpen 1969 bývá vykládán jako jedna z kapitol české „zrady elit“. Skutečně: společnost jako by byla ponechána sama sobě, bez vedení, bez programu. Demonstrace neměly žádnou šanci na úspěch, protože nebyly spojené s žádným programem, o kterém by držitelé moci byli ochotni vyjednávat.

21. srpna 1969 však vydala skupina intelektuálů, mezi nimi Ludvík Vaculík, Václav Havel či Rudolf Battěk manifest Deset bodů. V něm požadovali kromě jiného právo nesouhlasit s vládou, zrušení cenzury a zahájení jednání o odchodu sovětských vojsk. Zároveň vyhlašovali jakýsi program „nepolitické politiky“: „I v politické nesvobodě může se vyspělý národ bránit tím, že praktickými skutky nepolitické povahy prosadí svůj styl života, svou životní filozofii, svou povahu. Můžeme např. obtížně, ale přece jen zlepšovat svá obydlí a své obce, ozdravovat životní a pracovní prostředí, omezovat škody, hospodárně nakládat s tím, co máme. (…) Můžeme rozmnožovat a kultivovat své záliby a zájmy.“

Jedinou odezvou na manifest bylo – později zastavené – trestní stíhání jeho autorů. Češi se však zařídili tak, jak jim manifest radil: bez naděje na změnu politických poměrů, stáhli se do soukromí.