... hájím právo se před šílenci bránit
LN To jde jen tak?
Je to přestupek a viník přijde o zbrojní průkaz, ale to už je mu jedno, když zbraň nesmí vlastnit. Takže ji „ztratí“a někde schová pro strýčka příhodu. Najednou by zbohatli majitelé instalatérství, kteří prodávají novodurové trubky, prodejci velkoformátových vakuových lisovaček a prodejci vazelíny. Protože díky tomu zbraň bezpečně uschováte třeba na dvě stě let.
LN Má cenu mít zbraň zakopanou na zahradě? V roce 1939 se to hodilo, ale od té doby nebyla příležitost ji využít.
Vždycky jsem se hodně zabýval Balkánem, počátkem válek a počátkem obrany. Třeba bosenští Muslimové na tom byli začátkem války úplně nejhůř: ocitli se v obklíčení, neměli armádu a neměli skoro žádné zbraně. Na rozdíl od Srbů, kteří měli zbraně ze Srbska, a Chorvatů, kteří je měli z Chorvatska. Ale ve spoustě situací vesnici nebo čtvrť zachránilo pár chlapů, na které se ostatní zpočátku dívali dost divně. Chlapíci, kteří si na černém trhu koupili za tisíc marek kalašnikov a měli ho u sebe.
LN To je konkrétní příběh, nebo jen taková pohádka?
Existuje spousta konkrétních příběhů. Ukázkový je Gazin Han, předměstská čtvrť Sarajeva. Když Srbové dali místním ultimátum, pět tisíc tamních obyvatel uteklo. Na ulici se sešlo jen asi čtyřicet divných exotů s flintou. Rozhodli se, že se budou bránit – a i s tímto minimálním odporem se jim podařilo srbský útok odrazit. Tím získali čas k vytvoření skutečné obrany.
LN Varujete před válkou?
Rozhodně ne. Nejsem doomsayer, který tvrdí, že nás za dva roky převálcují imigranti
V Bosně v roce 1989 taky nikoho nenapadlo, co se tam bude za pár měsíců dít. Historie nás učí, že slupka kultury a civilizace je velmi křehká a mír netrvá věčně.
Nesčíslněkrát se měnila, ale třeba v jedné fázi evropské úřady chtěly, aby zbraně směly vyrábět jen státní firmy. Takže zatímco belgická FN Herstal by byla v tu chvíli absolutní jedničkou, české zbrojovky by měly utrum. Přišli bychom o spoustu skvělých firem, které mají úžasné know-how a vyrábějí pro nejnáročnější trhy. Přitom kdyby se něco zásadně pokazilo v mezinárodních vztazích, takoví lidé jsou k nezaplacení. Dovedou opravovat, v případě propadu dodávek improvizovat, inovovat. Každý stát v případě krize potřebuje nejen svoje vlastní energetiky, radioamatéry, lékaře, ale také zbrojaře.
LN Je to ale pochopitelná reakce na sérii teroristických útoků...
Jenže reakce přehnaná a nedomyšlená.
LN Proč nedomyšlená?
Kromě jednoho byly všechny útoky provedeny nelegálními zbraněmi dovezenými z Balkánu. Takže regulace legálně dostupných zbraní v Evropě se úplně míjí s tím, jak teroristické útoky proběhly. A i ten jediný případ s legálními zbraněmi ze Slovenska vznikl proto, že Slováci nedostatečně vymáhali stávající funkční legislativu o znehodnocování zbraní.
LN A proč přehnaná?
Jediný teroristický čin legálně získanou zbraní byl útok na košer obchod v Paříži. Vrazi použili zbraně ze Slovenska, které byly nedostatečně znehodnoceny. Takže kdyby se důsledně dodržovaly už existující předpisy, ani tohle by se nestalo.
Mimochodem, při šíleném útoku na klub Bataclan, kde zahynulo skoro sto lidí, trvalo zásahovce hodinu a půl, než přijela, a tři hodiny, než zasáhla – mezitím všehovšudy tři útočníci chodili po sále a zabíjeli všechny raněné i ty, kteří leželi na zemi a předstírali smrt. A bylo to šílené ještě z jiného důvodu: policie na místě neměla dlouhé zbraně, zatímco vojáci, kteří v Paříži hlídkují s puškami, zase neměli rozkazy. Jít s pistolemi proti kalašnikovům by byla pro policisty sebevražda, ale vojáci jim odmítli pušky půjčit, i když je o to policisté prosili. Na koncertě byli ostatně čtyři policisté ve svém volném čase – jenže v souladu s francouzskými zákony beze zbraní.
Samozřejmě si nemyslím, že by bylo dobré, aby do klubů chodili lidé ozbrojení, protože se tam přinejmenším pije a tak dále. Ale ochranka by vyzbrojená být mohla. Ostatně, přesně takhle to funguje v Izraeli.
Krásný příklad, co odhodlaný člověk dokáže, se stal v kostele v Kapském Městě v roce 1993. Jistý Charl van Wyk jen s malým pětiranným revolverem zahnal čtveřici teroristů, kteří vnikli do kostela se samopaly a granáty. Na místě bylo přítomno asi tisíc lidí, které teroristé z Panafrického kongresu hodlali pomocí automatických zbraní, granátů omotaných hřebíky a Molotovových koktejlů povraždit. Teoreticky zachránce neměl žádnou šanci, ale i teroristé jsou často zbabělci, kteří jdou cíleně po měkkých cílech, a při odporu se raději stáhnou.
LN Byl jste šéfem české civilní mise v afghánském Lógaru. Jak po letech hodnotíte naše angažmá? LN Co to znamená?
Ne vždycky jsme přizpůsobili naši činnost místním podmínkám. Ovšem tamní podmínky byly tak složité, že to možná ani nešlo. LN Máte zkušenost s obnovou Bosny... To se ale vůbec nedá srovnávat.
LN Jak to?
Víte, Britové vládli v Indii tak, že tam jejich důstojníci sloužili třeba dvacet třicet let. A ti nejlepší, takzvaní political officers, měli na starosti především horské a pohraniční oblasti, tedy právě hranice dnešního Pákistánu a Afghánistánu. Znali jazyk, věděli přesně, kdo je kdo, kdo s kým proti komu... To jsou strašně důležité znalosti, které jsme my mít nemohli, když jsme přijeli jen na rok.
A bylo to ještě složitější: civilisté tam působili rok, vojáci půl roku, do toho se střídali Američané, Jordánci – a všichni v úplně jiných turnusech! Takže vedle sebe působili třeba zkušený Čech a úplně nový Američan, kteří si navíc mezi sebou moc informací nepředávali. Jeden Afghánec mi zcela na rovinu říkal: „Mě už to nebaví, sedmému americkému veliteli vysvětlovat úplné základy.“Takto extrémně složité prostředí vyžadovalo velmi flexibilní přístup, který se ale vylučoval s tím, že jsme plody byrokratické a složité společnosti.
LN V čem? Jak?
My civilové jsme třeba fungovali podle našeho zákona o veřejných zakázkách. Každý ví, co je to za mordor, i když chcete jen dělat v obci vodovod. A teď zkuste podle takového zákona fungovat v Afghánistánu, kde navíc nemáte ani právní subjektivitu.
LN To znamená konkrétně co?
Že jsme nemohli nic podepsat. Každý papír neustále lítal od nás na ambasádu, z ambasády do Prahy a zase zpátky. Snad každé lejstro muselo tohle kolečko obletět asi devětkrát.
Takže jsme sice měli projekt, který místním pomohl s vodou a měl je přesvědčit, že je lepší být s vládou než s Talibanem, ale trval rok a půl, dva roky... A to v oblasti, kde mají úplně jiné vnímání času. Do budoucna moc nekoukají.
LN Co z toho pro pomoc plyne?
Že je mnohem lepší dát koberec do mešity zítra než opravit přehradu za deset let, i když objektivně je přehrada samozřejmě důležitější.
Navíc v celé oblasti všechno stojí na osobních kontaktech. Vás by nevnímali jako Petra Kamberského, zástupce českého státu, ale jako Petra Kamberského odkudsi z Brd, jehož dědeček měl kdysi spoustu dobytka a jeho synové pomohli při záchraně dcery místního stařešiny. To vás definuje, nikoli nějaké pověření. Takže když tam přijedete, nejste nikdo, protože si vás nedovedou nikam zasadit. Než si vybudujete nějaké sociální postavení, historii, než vás začnou vnímat v relevantních kategoriích, které jsou pro ně důležité, zase jedete domů.
A to opravdu jezdím po světě od puberty a řekl bych, že mám poměrně dobrý antropologický vhled a pochopení pro místní situaci. Mám slabost pro všechny okrajové a zvláštní kultury. Ale Afghánistán je opravdu hodně složitý.
LN A ta mezinárodní pomoc?
To je další věc. Všechno běží v kontextu toho, že je tam spousta agentur, civilních i vojenských. Takže strašně času strávíte různými koordinačními mítinky, aby ke stejnému odvodňovacímu kanálu nepřijely dva bagry a lidi se nezačali hádat, čí projekt to je.
Britové vládli v Indii tak, že tam ti důstojníci byli třeba na třicet let. Ti nejlepší byli právě na hranicích dnešního Pákistánu a Afghánistánu. Znali jazyk, věděli přesně, kdo je kdo...
LN Afghánistán je plný drog. Mohou se jim vojáci vyhnout?
Určitě. Za české vojáky bych v tomto ohledu dal skoro ruku do ohně.
LN Proč zrovna za české?
Zaprvé obyčejný voják se s obyčejným Afgháncem v podstatě nedostane do styku. A zadruhé, nejdostupnější drogy, tedy hašiš a marihuana, jsou na testech poznat ještě strašně dlouho po požití. V armádě platí striktní „žádné drogy, žádný alkohol“a vojenští policisté, kterých je mimochodem strašně moc, provádějí pravidelné šťáry.
Představa, že je voják osm let v armádě a teď ho vyhodí s touto ostudou, bez výsluhy a bez všech výhod, je skoro vyloučená. Spousta kluků počítá s tím, že až zestárnou, z armády odejdou, ale právě výsluhy jim dávají nějakou jistotu.
LN Taky tam nemáme sto tisíc vojáků, ale jen pár, a jsou to navíc speciálové, ne?
Ne. Přesněji speciálové jsou v Afghánistánu taky, ale třeba v Lógaru to byly 4. a 7. brigáda, normální vojsko. Rozdíl je jinde. Naši vojáci jsou mnohem starší a zkušenější, průměrný věk rekrutů je 25 let, přičemž věk vojáka na misi je samozřejmě ještě vyšší. Což má pochopitelně výhody i nevýhody. Ale mezi Američany je spousta devatenáctiletých kluků, kteří mnohem snadněji udělají nějakou blbost.