Masakr na posvátné hoře
Měli jen dvě možnosti: nechat se povraždit, nebo na vyprahlém iráckém slunci zemřít hlady a žízní. Tak dramatické rozhodování zastihlo několik desítek tisíc jezídů před pěti lety, v srpnu 2014, kdy na ně zaútočili do té doby podceňovaní džihádisté Islámského státu a začali je systematicky vyhlazovat. Skupině uprchlíků v obklíčení na hoře Sindžár se čas rychle krátil. Genocida mohla začít v přímém přenosu. Jak uvedla Susan Shandová, autorka knihy Sindžár: „Měli málo jídla a pití. Jen pár mužů mělo zbraň. Ale každý jezíd měl mobilní telefon.“
Právě moderní média, díky nimž mohly být napadené komunity ve spojení s jezídskou diasporou na Západě, nejenom umožnila zpětnou rekonstrukci kritických dní, ale také pomohla zmobilizovat jedinou světovou velmoc s dostatečnou vojenskou kapacitou a snad i dobrou vůlí na to, aby zabránila humanitární katastrofě – Spojené státy. Obamova doktrína „odpovědnost chránit“totiž říkala, že pokud jsou Američané jediní, kdo mohou zabránit zločinům proti lidskosti kdekoliv na světě, znamená to, že tak učinit musí. Což se v případě iráckých jezídů ale naplnilo jen zčásti.
Útok Islámského státu proti iráckým jezídům se stal podle rezoluce číslo 2370 Rady bezpečnosti OSN první genocidou 21. století.
Americká výjimečnost
malý Úřad pro mezinárodní náboženskou svobodu. Jeho zaměstnanci udržovali dlouhodobé kontakty se zástupci mnoha přistěhovaleckých komunit v USA, od nichž čerpali informace týkajících se svobody vyznání v zemích jejich původu, což se nyní jezídům hodilo.
Schůzku se zástupci úřadu inicioval washingtonský jezíd Dakhil Shammo, vyděšený telefonáty od svých iráckých příbuzných, popisujících zvěrstva džihádistů. Shammo byl díky práci pro Kurdský servis Hlasu Ameriky propojen s mnoha dalšími významnými lidmi po celém Washingtonu, a proto už druhý den genocidy tucet amerických jezídů sedělo ve vládní budově a úředníkům detailně líčilo, že vesnice a města v iráckém okrese Sindžár napadl Islámský stát.
Byrokraté měli zprvu problém uvěřit zkazkám, že islamisté většinu z 300 tisíc iráckých jezídů vyhnali z jejich domovů, muže popravují, ženy posílají do sexuálního otroctví, na chlapce čeká osud dětských vojáků, a především že desetitisíce běženců uvázlo na posvátné hoře Sindžár bez jídla, vody a stínu. Zdálo se jim, že rozrušená delegace přehání. A kde by navíc vzala tak podrobné informace? Islámský stát byl relativně novým fenoménem, všechny mocnosti včetně Američanů ho nebraly příliš vážně. Úředníci proto navrhli sejít se za týden, až bude vše jasnější. S tím jezídé nesouhlasili: „Koncem týdne budou všichni mrtví.“
Úřad nakonec rozsah tragédie pochopil a v příštích dnech se snažil předat co nejvíce informací vládě, Pentagonu, prezidentské kanceláři a tajným službám.
Škola demokracie
V čele druhé skupiny amerických jezídů, která Spojené státy postrkovala k zásahu v Sindžáru, stáli bývalí vojenští tlumočníci. Ti pro americkou armádu v Iráku pracovali po roce 2003, poté emigrovali, usadili se v Americe a získali pro své rodiny tamní občanství.
Hned druhý den genocidy tak asi pět SÝRIE
Kontrola islamistů nad iráckým územím set jezídů poněkud zmatečně protestovalo před úřadem guvernéra státu Nebraska. Jakkoliv guvernér nemá žádné pravomoci týkající se zahraniční politiky, jezídé po něm požadovali humanitární intervenci v Iráku. Rychle se ale zorientovali, oslovili místní kongresmany, dotlačili je k sepsání dopisu prezidentovi a zorganizovali protest přímo ve Washingtonu. Nakonec se jim díky mediální pozornosti podařilo setkat se s prezidentským poradcem pro národní bezpečnost Benem Rhodesem, který o závažnosti situace okamžitě informoval samotného Obamu.
Další průlom přišel šestý den genocidy, když čtyři z těchto bývalých armádních tlumočníků založili neformální skupinu Sinjar Crisis Management Team, na týden se zavřeli v motelu v Marylandu a přes mobilní telefony se propojili s iráckými jezídy na útěku. Získávané informace o pozicích islamistů křížově ověřovali z více zdrojů, vše zanášeli do map s přesnými souřadnicemi a obratem je přes Úřad pro mezinárodní náboženskou svobodu předávali prezidentskému týmu, Pentagonu a tajným službám. Americká administrativa tím přestala být závislá na informacích irácké vlády a kurdských ozbrojených milic pešmerga.
Bývalým tlumočníkům pomohlo, že přesně věděli, jak to v americké armádě chodí. Znali používaný slang a zkratky, IRÁK pamatovali si, že vojáci nesnášejí spekulace, chtějí jasná fakta a vše naservírované pokud možno co nejjednodušším způsobem bez přílišných detailů. „Hovořil jsem americkou vojenštinou skoro jako svým čtvrtým jazykem,“řekl k tomu Hadi Pir, jeden z členů skupiny.
Krize v Bagdádu
Poslední překážka včasného a účinného amerického zásahu na záchranu jezídských životů ležela v samotném Bagdádu. Washington hrál s iráckou vládou složitou šachovou partii, ve které jezídům hrozilo, že se stanou jednou z mnoha obětovaných figurek.
Zatímco se na severu země hroutila irácká armáda a zrodil se rychle expandující Islámský stát, z jezídů, křesťanů a dalších skupin se stávali uprchlíci a celý Irák se rozkládal před očima, vrcholní politici v bezpečné bagdádské Zelené zóně se po dubnových volbách stále dohadovali, kdo že zemi povede po další čtyři roky. A tak místo aby ozbrojené složky alespoň zpomalily postup islamistů na kurdské hlavní město Arbíl a hlavní město federace Bagdád, jednotky armády loajální dosavadnímu premiérovi Núrímu al-Málikímu se v Bagdádu šikovaly proti těm, které podporovaly jeho odpůrce. Znesváření politici organizovali demonstrace a protidemonstrace, mluvilo se o vojenském převratu a o zatýkání poslanců.
Málikí jako premiér nastoupil v roce 2006 a svůj mandát obhájil i ve volbách roku 2010. Zpočátku šlo o neznámého politika nižší kategorie významné šíitské strany Dawa s pověstí morálně čistého a nezkorumpovaného pracanta. S rostoucím úspěchem se však u Málikího postupně projevila megalomanie, autoritářské sklony a tendence ke korupci. Jako nejvyšší velitel ozbrojených sil nesl zodpovědnost za trapné fiasko ve druhém největším iráckém městě Mosul, kde v červnu 2014 šedesát tisíc federálních vojáků a policistů bez boje uteklo před asi 1500 bojovníky Islámského státu. Ostatně, o kondici a morálce Málikího armády svědčí také to, že papírově vykazovala asi o 50 tisíc rekrutů víc, než byl skutečný armádní stav. Jejich žold si mezi sebe rozdělovali vysoce postavení důstojníci a politici blízcí premiérovi.
Málikí byl také zodpovědný za to, že po kolapsu armády čelila džihádistům kurdská pešmerga se zastaralými a nevyhovujícími zbraněmi sovětské výroby. Podle dohody s Američany měl sice Bagdád americké zbrojní dodávky špičkové vojenské techniky přerozdělovat a část poskytovat autonomnímu Kurdistánu, reálně však Kurdové nedostávali nic.
Jenže Obamova administrativa, která se zaměřovala na řešení následků globální finanční krize či na domácí spory o reformu ve zdravotnictví, byla unavená čímkoliv, co souviselo s Blízkým východem. Žádný z iráckých problémů dlouho vidět nechtěla. Málikího vládě prostě jenom dále posílala zbraně a peníze, nijak se o ni nestarala a tvářila se, že Irák vzkvétá.
Obama se přestal dívat stranou a bouchl do stolu až v srpnu 2014, když se iráčtí politici nadále handrkovali o moc, zatímco zdánlivě nezastavitelný Islámský stát ovládal stále větší území a vyhrožoval, že dobude celou zemi. Američané do irácké vnitropolitické krize vstoupili s tím, že jako nového premiéra podpořili umírněného Hajdara al-Abádího, který se těšil podpoře mnoha poslanců a zastupoval vítěznou stranu Dawa stejně jako Málikí. Americký vzkaz pro bagdádské poslance zněl jasně: Dokud parlament Abádího neodsouhlasí coby legitimního premiéra, nezačneme bombardovat džihádisty svižně postupující na hlavní město, kde právě zasedáte.
Ze statisíců iráckých jezídů se stali uprchlíci ve chvíli, kdy na jejich domovy zaútočil Islámský stát. Jedna skupina utečenců se dostala do obklíčení na hoře Sindžár. A jejich situace byla velmi vážná.
Nečekaná záchrana
Parodii ovšem připomínala prezidentem Obamou podporovaná snaha evakuovat desetitisíce jezídů trpících hlady a žízní na hoře Sindžár, kde se podle jezídské mytologie kdysi zachránil jejich praděd Noe i se svou archou. Američané nejprve uvažovali o složité operaci, během které by museli spolupracovat kolabující irácká armáda, ustupující kurdská pešmerga a američtí specialisté. Plán počítal s vytlačením islamistů z části území a vytvoření bezpečného pozemního koridoru pro přesun uprchlíků do Kurdistánu. Jeho finální podoba byla realistická ještě méně – předpokládala zřízení leteckého mostu na nepřístupnou horu.
Teprve desátý den genocidy se podařilo elitní americké vojenské jednotce Delta dopravit na horu vládního experta Alana Dwyera. Dwyerovým úkolem bylo zjistit, kolik uprchlíků se na hoře nachází, a upřesnit plán evakuace. Kromě palet s letecky shazovanou pomocí a několika skupin jezídských bojovníků odhodlaných bránit se před islamisty však na Sindžáru nenašel vůbec nikoho.
Již třetí den genocidy totiž do hry překvapivě vstoupila turecká marxistická Strana kurdských pracujících (PKK). Spolu se svými soudruhy ze Sýrie i Turecka zaútočila na pozice Islámského státu v Iráku, probila se na horu Sindžár a mezi 9. a 16. srpnem otevřela a před přesilou lépe vyzbrojených džihádistů uhájila humanitární koridor. V něm pak na dodávkách, traktorech, motorkách i koňských povozech evakuovala na padesát tisíc jezídů do Kurdy kontrolovaných teritorií v Sýrii. Jezídé se zde zotavovali v táboře Nourúz u Kámišlí, načež se s asistencí vojáků PKK odebrali za svými příbuznými do iráckého Kurdistánu, kam před Islámským státem utekla většina iráckých jezídů.
Američané se však dlouho tvářili, že to vlastně byli oni, kdo jezídy zachránili. Nechtělo se jim přiznat zásluhy PKK a jejich ostřílenému veliteli Muratu Karayilanovi. Strana kurdských pracujících totiž figuruje na americkém seznamu teroristických organizací...
Úředníci zprvu nevěřili, že islamisté vyhnali 300 tisíc iráckých jezídů z domovů, muže popravují, ženy posílají do sexuálního otroctví a z chlapců dělají dětské vojáky
Autor se věnuje současnému Blízkému východu a muslimským komunitám na Západě. Napsal knihu Jezídé – komunita na útěku.