Dělal to, co měl za podstatné
Herec, režisér a dramaturg František Derfler v druhé půlce svého života uvedl v život jedinečné Divadlo U stolu a vyprofiloval jej jako komorní existenciálně zaměřenou scénu, která zrodila výjimečné inscenace. Chartista, člověk pevných zásad a porevoluční ředitel Státního divadla v Brně, výrazný herec ušlechtilého zjevu a podmanivého hlasu zemřel po těžké chorobě 16. srpna ve věku 77 let.
František byl výrazný herec ušlechtilého zjevu a podmanivého hlasu. Jeho inklinace k básnickému divadlu měla svůj smysl a vždy také toužil po divadle s přesahem, soustředěném k duchovním a trvalým hodnotám.
Měl chorvatské kořeny, jeho babička pocházela z chorvatské rodiny žijící v Bosně. A tam se seznámila s mladým Čechem z Týna nad Vltavou, který šel na zkušenou. „Vzali se, vypukla první světová válka a můj dědeček narukoval. Svou dceru, mou matku, která se mu zatím narodila v Dolní Tuzle u Sarajeva, už neměl nikdy vidět. Padl jako legionář ve Francii v bitvě. Babička byla žena kurážná, sebrala po válce svou dcerku a vydala se s ní
bez prostředků i bez znalosti jazyka do jižních Čech, aby se dítě vrátilo na otcovu rodnou hroudu,“líčil v rozhovoru pro Lidové noviny.
Na Provázku
František po maturitě vystudoval JAMU v Brně a po studiích na nastoupil do Divadla Jiřího Wolkera v Praze, protože chtěl do hlavního města. Oslovovalo jej hnutí studiových divadel a „dovzdělával“se i jinde. Měl blízko ke křesťanským autorům – k Zahradníčkovi, Reynkovi. V roce 1969 spoluzakládal experimentální Bílé divadlo, které vedl František Hrdlička a které ovlivnil polský režisér a teoretik Jerzy Grotowski.
„Šedesátá léta byla po předchozím úhoru jedinečná. Měl jsem možnost být u toho, vidět, naslouchat, ptát se a poznávat se s lidmi. Vliv jistých setkání, zážitků a zkušeností z těch let mě poznamenal napořád.“
Po normalizaci se, jak říkal, příliš normalizovat nechtěl, přibylo pár průšvihů, a tak odešel co nejrychleji do Brna na Provázek. Atmosféra byla dusivá, avšak tohle divadlo představovalo přece jen enklávu nezávislejšího života a myšlení. Na Provázku si například zahrál Drače, otce Eržiky, milenky Nikoly Šuhaje v Baladě pro banditu (stejně tak i ve filmovém zpracování).
U stolu
V roce 1980 se stal členem činohry Státního divadla v Brně. Podepsal Chartu 77, což mu vyneslo pravidelné výslechy na StB a také v důsledku toho neměl mnoho hereckých příležitostí. Ale František dělal vždy to, co považoval za podstatné a co prospívá duchu, takže se pustil do neoficiálních činností.
U sebe doma pořádal bytové semináře a v letech 1984–1989 byl editorem brněnské samizdatové edice Studnice, která se zaměřovala filozofické eseje, často i s teologickým přesahem.
Některé z těch textů přímo vybízely ke čtení nahlas – k jednoduché formě inscenování. František nakonec oslovil pár přátel a na přelomu roku 1988/89 bylo Divadlo U stolu na světě. Kmotry mu byli filozof Jan Šafařík a spisovatelé Milan Uhde a Antonín Přidal, prvními účinkujícími Jan Vlasák a Jiří Bulis.
„Snažili jsme se, abychom nějak překročili hranici bytového obklíčení, a tak jsme hned od počátku usilovali o veřejné vystoupení. Kdekoli: v hospodě, ve veřejném sále, ve stodole, v nějakém klubu. První vystoupení jsme připravovali pro chvalně proslulý brněnský klub Na Šelepce, kde tehdy působil mimo jiné Ochotnický kroužek J. A. Pitínského.“Nakonec se dostali do veřejného prostoru a s velkým ohlasem uvedli v Praze a v Brně (v pražském klubu v Trojické a ve Vysokoškolském klubu v Brně) Šafaříkův Průkaz totožnosti .Vdevadesátých letech se pak Divadlo U stolu uložilo k zimnímu spánku, jak František mezidobí pojmenoval, činnost obnovilo v roce 1998 jako scéna Provázku.
František Derfler stál v listopadu 1989 u zrodu brněnského Občanského fóra a byl jeho mluvčím.
V ředitelně
V roce 1990 se stal na sedm let šéfem činohry Státního (od roku 1992 Národního) divadla v Brně. Sám o svém ředitelování říkal, že to bylo nesnadné.
„Divadlo si tehdy muselo položit otázku po svém smyslu, pokusit se na ni odpovědět a tu odpověď konkrétní prací obhájit. To všechno bylo spojeno se spoustou iluzí, hledáním nových modelů, spory s nekompetentními osobami, příklonem ke komerci, odlivem diváků atd, atd. – vůbec se mi to nechce vypočítávat. Snažili jsme se i v těžkostech jít náročnou a nepodbízivou cestou.“
V Národním divadle Brno si ovšem v této době zahrál krásné role – titulní postavu v Králi Learovi, Nešťastlivce v Ostrovského Lese, Tovjeho v muzikálu Tovje vdává dcery, Basilia v Calderónově dramatu Život je sen, Vercorse v Claudelově Zvěstování.
Když obnovil Divadlo U stolu, byl šťastný, že zase může dělat divadlo podle svých představ, hledat témata, o kterých věděl, že mají smysl a jsou mu blízká. Že to bylo správné rozhodnutí, se brzo potvrdilo. Už jedna z prvních inscenací Dostojevského Sen směšného člověka, který i nastudoval s Igorem Barešem a ve spolupráci se scénografem Milivojem Uzelacem, byla skvělá a svou vysokou úroveň (z poslední doby byl výtečný třeba Magor
Ivo Krobota ) si tato scéna udržela až do Derflerova odchodu z něj v loňském roce.