Internetová pevnost Evropa D
Regulacemi prosperity nedosáhneme, zákony musí otevírat dveře digitálnímu věku
va pekelné roky uvnitř Facebooku, následně patnáct měsíců nového pekla v Menlo Parku či aktuálně tři roky trápení v Googlu – nejšťastnější společnosti v Silicon Valley. Stačí se začíst do titulků největších IT médií a je jasné, že technologický svět má problém. Nebo přesněji, způsobil problémy, kvůli nimž už jeho titáni nejsou hrdiny, ale padouchy nové ekonomiky. Hlavně v USA se doslova předhání levicově socialističtí vyzyvatelé Donalda Trumpa se současným obyvatelem Bílého domu v nápadech, jak přistřihnout křídla nejhodnotnějším – a pohříchu americkým – korporacím světa.
Podobné úvahy ale dnes více než USA cloumají EU. Podle ní má vzniknout evropský internet postavený na regulacích a investicích z Bruselu, údajně je to jediná a nevyhnutelná cesta. Jak by poznamenal fanoušek popkultury: Neuvěřitelné, každé slovo v té větě je špatně.
Velekněží protekcionismu
Příklad dvojice takových velekněží na tomto místě minulý týden uvedl Jan Macháček – německého exministra Joschku Fischera a Philipa Stephense, politického šéfkomentátora Financial Times. Nejen političtí matadoři a světově proslulí novináři ale opakují častou chybu postarších expertů z jiných oblastí, kteří se snaží proniknout do světa, jemuž nerozumí. Zatímco před takovými pěti lety bylo IT stále ještě okrajovým tématem na zadní stránky novin, dnes okupuje titulky a přitahuje zájem. Bohužel pro ty, kdo se snaží do rozjetého vlaku naskočit, i pro jejich čtenáře, jsou technologie stále specifické odvětví, do něhož není snadné proniknout. Často tak kladou správné otázky, ale bez znalosti velmi odlišných zákonitostí online ekonomiky nabízejí vadná řešení.
Například se tak tvrdí, že rozdělení internetu na americký, čínský a evropský je nevyhnutelné. Není. To, že si komunistická diktatura oplocuje své poddané, neznamená, že musíme zničit světovou svobodnou síť. Na to člověk nemusí být „libertariánským veleknězem“, ale stačí mu pochopit, že internetové firmy rostou na neomezeném trhu jako houby po dešti. A nestačí proto čtyřsetmilionový jednotný digitální trh, jaký stavěla Junckerova Komise, globální online píseček je desetinásobný. Aby bylo jasno, Facebook či Google se změnily v molochy obalené korporátními marketéry a lobbisty a nejen jejich přístup k placení daní je víc než ostudný. Tady jde o jejich nástupce – nové firmy, které ještě nevznikly na technologiích a nejspíš se teprve rodí.
Takové ale nevzniknou za euroohrádkou, do níž se masivně nainvestuje z eurorozpočtů, jak si dosud řada lidí nejen v Bruselu myslí. Jejich hrdinkou a hostem všemožných fór je třeba ekonomka Mariana Mazzucatová, jež dokazuje, že firmy jako Apple vyrostly ze státních dotací. Už tolik se nezdůrazňuje, že šlo o armádní výzkum, z něhož vzešly úplně základní patenty a technologie, ale Jobsovi s Wozniakem z garáže žádná dotace nepomáhala.
V jedné obecné pravdě se všemožní komentátoři nemýlí – cesta do plně digitálního světa rozhodně nevede po pravidlech analogové doby. To ale znamená, že je máme odstranit, ne rýsovat nová. Digitální platformy válcují stará odvětví, jako je třeba hudba, taxikáři nebo pohříchu média, proto, že jejich obchodní model je lepší, efektivnější. Zákazem cizáckých narušitelů, jako je třeba Uber či Airbnb, ale nezachráníme domácí skomírající firmy, jen vytvoříme překážku, aby se mohly samy reformovat nebo je nahradily nové, šikovnější a evropské. Je přirozeně snazší vytvořit si Velkého Satana a ukamenovat ho než si přiznat, že mi ujel vlak a jen tak ho nezastavím.
Cesta do plně digitálního světa rozhodně nevede po pravidlech analogové doby. To ale znamená, že je máme odstranit, ne rýsovat nová.
Omezovat, ale s citem
Začínající firmy a nově se objevující technologie, jako jsou třeba decentralizované systémy, potřebují zákony, které jim dají jistotu a ochrání je. Příkladem je ve Spojených státech známý článek 230, jenž už v počátcích internetu stanovil, že webové stránky neodpovídají za to, co na ně kdo z uživatelů napíše. Umožnil tak bouřlivý rozvoj odvětví bez kohort právníků a regulátorů a právě z USA udělal jeho centrum. Dnes se však debatuje jeho zrušení.
Obdobným, ale úspěšným evropským příkladem je pak GDPR, na kterém měla lví podíl naše komisařka Věra Jourová. Jasně nastavilo pravidla, hranice, řeklo, co se smí, a co ne, a stává se globálním standardem. Pokud se na něj ale do budoucna nedejbože nabalí další a další tuny omezení a pravidel pro využívání dat, prchnou firmy, které se bez bez nich neobejdou, pryč.
Recept na evropský úspěch ve 21. století tak není snadný: je třeba přesně operovat euroregulatorním nožem, vyřezávat to staré a překážející, nebát se konkurence, nechránit za každou cenu, ale bránit nová odvětví od udušení starými povinnostmi a otevírat jim cestu. To ostatní už zvládnou úplně sami.