Kouzelné papírky

Vláda vymýšlí leccos, ale změna stravenek je geniální

Stravenky jsou geniální vynález moderní doby, jenž umožňuje firmám přispívat svým lidem na jídlo, aniž by tu částku stát otesánek zdanil. Stravenky jsou absurdní vynález sociálních inženýrů, který znemožňuje lidem vybrat si, za co své peníze utratí, a na němž parazituje pár cizáckých firem, které nedělají nic tvůrčího, jen berou peníze firmám a hospodským.

Obě antagonistické věty jsou bohužel platné – a můžeme se tak donekonečna přít, která je důležitější. Nicméně zajímavé je jedno: současný návrh ministryně financí Aleny Schillerové stravenky neruší, umožňuje je zachovat tak, jak jsou, a zároveň umožňuje přejít na přímou výplatu peněz lidem. Nikdo o nic nepřijde (tedy kromě stravenkářských parazitů), přesto návrh schytává kritiku – kromě stravenkářské lobby i od odborů.

Námitky formuloval i jinak poměrně korektní předák odborářů Josef Středula: „Jsem přesvědčen, že současný návyk chodit na oběd by se postupně vytratil, neboť lidé by peníze zkrátka raději utratili za něco jiného, v aktuální chvíli prospěšnějšího. (...) Ve výsledku bychom se dostali do situace, kdy by i firemní kantýny postupně zanikly.“

Počátky soudobých stravenek se objevily v roce

1946 ve Velké Británii.

Byla to doba, kdy ve velké části Evropy (včetně Británie i Československa) ještě existoval lístkový systém

(masa, vajec i másla byl nedostatek, takže byly na příděl). Vláda věřila, že pomocí dalších lístků pomůže lidem k jídlu, protože za tyto nové papírky by nemělo být možné koupit nic jiného než potraviny. Realita byla samozřejmě barvitější: český zákazník moc dobře ví, že si za stravenky může v hospodě dát libovolný počet piv a panáků, malé večerky a obchody mu s chutí prodají kořalku i cigára. V Británii je proslavený případ, kdy stravenky v sedmdesátých a osmdesátých letech přijímala jako adekvátní měnu i londýnská síť bordelů paní

Cynthie Payneové. Jakkoli můžeme předpokládat, že většina stravenek skončí nákupem jídla, nezanedbatelná část je využita úplně jinak.

Josef Středula se bojí, že by „se vytratil návyk chodit na oběd“. Pokud by však měly stravenky zajišťovat nutně jen teplé jídlo v poledne, nesměly by je přijímat obchody. Ale stravenky slouží k běžnému nákupu jídla pro rodinu – a tedy každá stravenka utracená v Bille či Albertu vyvrací Středulovu tezi o „návyku chodit na oběd“.

Stejně tak je zjevné, že teplý oběd je otázkou kulturní a nezávisí přímo na státní podpoře. Dlouhá pauza na oběd je zvykem na jihu Evropy (od Španělska přes Francii a Itálii po Řecko), naopak obědy v restauracích v podstatě neexistují pro zaměstnance ve skandinávských zemích či ve Velké Británii. Ani Josef Středula asi nebude tvrdit, že jde o země, kde zaměstnanci úpí pod jhem bezohledných vykořisťovatelů.

Stravenky chtěli zrušit ministři financí všech barev a stylů: od Bohuslava Sobotky přes Eduarda Janotu až po Miroslava Kalouska. Nicméně návrh Aleny Schillerové je neruší, jen mění; a je asi tím nejlepším, s čím kabinet Andreje Babiše přišel.

Kdo chce, zůstane u současných stravenek, kdo chce, přejde na peníze, malým firmám se zjednoduší podpora stravování skrze „jídelní paušál“. Proč jsou tedy odbory proti?

Stravenky chtěli zrušit ministři financí všech barev a stylů: od Bohuslava Sobotky až po Miroslava Kalouska. Nicméně návrh Aleny Schillerové je neruší, jen mění; a je asi tím nejlepším, s čím kabinet Andreje Babiše přišel.