Lidská tvář v sametové revoluci
„Zotrváva aj naďalej na svojich názoroch, ktoré zverejnil v časopisoch L’Unita a Life, ide mu o to, aby bol rehabilitovaný i politika, ktorú robil, chce viesť dialóg so stranou na stránkach jej tlače, považuje sa i naďalej za predstaviteľa nášho ľudu, tlmočníka jeho želaní a názorov. Trpí velikášstvom. Z rozhovoru vyplynulo, že odmieta tie názory, ktoré sú v rozpormi s jeho názormi a myslením. Záverom chceme uviesť, že ďalšie stretnutia s Alexandrom Dubčekom nie je potrebné uskutočňovať.“
To, že na jeden z řady denunciačních článků ve stranickém tisku, kterému byl po dobu normalizace pravidelně vystaven, „Dubčekova cesta od tragédie k frašce“od Milana Matouše (Rudé právo 10. srpna 1988) došla i řada pozitivních ohlasů, které žádaly dát Dubčekovi prostor v tisku, Dubček pochopitelně netušil.
Cesta za Havlem
Dubček, potěšen zvýšeným zájmem o svou osobu i názory, zvýšil v roce 1989 svoji aktivitu. Dne 10. února 1989 protestoval v dopise vedení KSČ proti zákroku bezpečnostních orgánů během Palachova týdne a žádal: „Začnite tam, kde ste skončili – prepuste dramatika Havla a ostatných väznených. Obráťte myseľ na riešenie záťaže minulosti i súčasných nazralých problémov spoločnosti, ktoré sa za 20 rokov posunuli do ďaleko zložitejších problémov než boli pred 20 rokmi.“
Na pohřbu spisovatele Dominika Tatarky 15. května 1989 mu měl disident a filozof Milan Šimečka podle slov svého syna Milana (Martina) Šimečky naznačit, aby se vydal do Prahy za Havlem a uznal vedení Charty 77 v rámci opozice. O dva dny později, v den propuštění Václava Havla, proběhla v jeho bytě improvizovaná, ale hojně navštívená oslava. V šest hodin odpoledne zaznamenali příslušníci Správy sledování StB, že po boku Václava Slavíka do domu vchází Alexander Dubček. U Havlů setrval tento pro mnohé přítomné nečekaný host dvě hodiny.
30. srpna 1989 podepsal Dubček s dalšími 32 osobnostmi vesměs ze Slovenska, z prostředí bývalých komunistů, členů tajné církve, ekologů, vědců a umělců, dopis prezidentu Gustávu Husákovi, aby zastavil trestní stíhání tzv. bratislavské pětky (Ján Čarnogurský, Miroslav Kusý, Vladimír Maňák, Hana Ponická a Anton Selecký). Šlo o velmi významnou petici, kterou vedle představitelů nejrůznějších směrů disentu podpořili i lidé do té doby se vůči režimu politicky nevymezující.
Ve středu 22. listopadu 1989 přišel v Bratislavě podpořit k Justičnímu paláci demonstranty, požadující propuštění právníka Jána Čarnogurského, drženého ve vazbě jako posledního z bratislavské pětky. Poté se vydal do centra, na Náměstí Slovenského národního povstání, kde probíhaly v Bratislavě demonstrace organizované v listopadu 1989 Veřejností proti násilí. Byl přítomnými vřele přivítán a promluvil k nim.
V pátek 24. listopadu vystoupil v Praze na Václavském náměstí a poté byl v Laterně Magice přítomen zprávě o odstoupení vedení KSČ – jeho spontánní objetí s Václavem Havlem zvěčnily fotografie.
O den později byl Dubček jedním z hlavních řečníků na památné demonstraci na Letenské pláni. Nadšení po jeho vystoupeních postupně trochu opadalo, neboť s úsměvem zůstala Alexandru Dubčekovi i jeho těžkopádná „funkcionářská“mluva. Komplikované s ním bylo rovněž jednání zástupců OF i VPN a záhy se objevily i rozpory. Hlavní spočíval v Dubčekově touze stát se prezidentem, nakonec souhlasil s tím, že se stane předsedou Federálního shromáždění a nejvyšší funkci převezme po svobodných volbách, po nichž chtěl Václav Havel odstoupit. Nakonec Havel neodstoupil a Dubček zůstal v čele parlamentu i další volební období.
K 30. výročí pádu komunistické diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Alexandru Dubčekovi (1921–1992), muži, jenž symbolizoval kontinuitu sametové revoluce a pražského jara 1968.
Podpis pod represivní opatření
Dubček se stal poprvé poslancem již v roce 1951, kdy získal post po Ladislavu Novomeském, který byl nucen rezignovat v souvislosti s politickým procesem s tzv. slovenskými buržoazními nacionalisty. Během své politické kariéry zastával řadu funkcí, mimo jiné byl v letech 1963–1968 prvním tajemníkem ÚV KSS a od 5. ledna 1968 do 17. dubna 1969 jako první Slovák prvním tajemníkem ÚV KSČ. Po jeho odvolání z nejvyšší stranické funkce bylo rozhodnuto umístit jej do funkce předsedy Federálního shromáždění.
V rámci prvního výročí okupace proběhly v řadě měst Československa demonstrace. Několik lidíbylo zabito – nikoli okupanty jako o rok dříve, ale spoluobčany. Předsednictvo Federálního shromáždění, které jedná mezi schůzemi parlamentu, se schází 21. srpna 1969 ráno, aby o den později po sedmé večer přijalo zákonné opatření č. 99/1969 Sb., o některých přechodných opatřeních nutných k obnově a udržení veřejného pořádku. Na jeho základě mohli být lidé drženi ve vazbě až tři týdny, odsouzeni ve zkráceném soudním řízení samosoudcem, potrestáni zákazem pobytu, vyhazovem ze zaměstnání či studia.
Norma byla přijata i přesto, že slovenská část Sněmovny národů nebyla usnášeníschopná. Byli zde pouze čtyři poslanci z deseti. S datem 22. srpna 1969 svůj souhlas připojili poslanci Vasiľ Kapišovský, který byl ten den v Prešově, a Dalibor Hanes, který byl ve dnech 21.–25. srpna členem stranické delegace v Rumunsku.
Dubček byl přivezen až těsně před tříhodinovým jednáním a spolu s mladým veterinářem, nestraníkem Jiřím Lacinou, byl jediným, který měl vůči textu zákonného opatření výhrady. Nicméně jej, jak bylo potřeba, spolu s prezidentem a předsedou vlády podepsal, přestože tuto svou pravomoc mohl přenechat některému z místopředsedů. Několik tisíc osob bylo bezprostředně poté postiženo soudně i mimosoudně. Mnozí z nich na demonstracích skandovali jména tří politiků, kteří opatření podepsali: Svoboda – Dubček – Černík. Jelikož mělo opatření omezenou platnost do konce roku, některé jeho prvky byly v prosinci 1969 implementovány do právního řádu. Po tzv. Palachově týdnu o dvacet let později byla norma novelizována.
Na třetí schůzi Federálního shromáždění dne 15. října 1969 byl Dubček z funkce odvolán. Rezignační dopis napsal již 29. září 1969, tři dny po odvolání z předsednictva ÚV KSČ.
Když pracoval s Jiřím Hochmanem na svém vlastním životopisu, který vyšel rok po jeho tragickém smrti s titulem Naděje umírá poslední, o svém počínání v roce 1969 řekl: „Mou velkou chybou, která mne potom tížila celý život, bylo, že jsem zákonné opatření nakonec podepsal... Dnes vím, že jsem měl odmítnout podepsat... Byl jsem tam úplně osamocen a ani jsem nedomyslel všechny následky. Nikdy toho však nepřestanu litovat.“