Muž, který nerozděloval, ale spojoval
Bývalému prezidentovi Václavu Havlovi by dnes bylo třiaosmdesát let. Důvodů, pro které stále alespoň části české společnosti chybí, je mnoho.
Tato obava z kategorizace občanů byla i příčinou Havlova odmítání lustračního zákona – tam s ním ovšem lze těžko souhlasit a těžké to bylo i tehdy. Lustrační zákon byl totiž zákonem o některých předpokladech k výkonu některých státních funkcí a bezpečnost státu je zajisté mocným impulzem k tomu, aby byli lidé podezřelí ze spojení s cizí mocí vyřazeni z funkcí, v nichž by činili zásadní rozhodnutí. Prověřovat adepty na takové rozhodující posty je běžné ve všech demokratických státech; ostatně i u nás dávno existuje institut bezpečnostní prověrky. V tehdejším Československu neexistoval, lustrační zákon měl v jistém ohledu bezpečnostní prověrku nahradit.
Smiřovač
Svou roli vyjednavače a smiřovače osvědčil Václav Havel už dávno předtím v disentu.
V Chartě 77 se sešli lidé mnoha různých názorů a stávalo se, že se mluvčí nedokázali dohodnout, zda nějaký dokument či dopis vydat jménem Charty. Postupem let se stalo běžným zvykem, že se mluvčí v takové situaci vypravili za Václavem Havlem, aby jejich spor „rozsoudil“. Mezi lidmi, kteří ho dobře znali osobně i ze společné činnosti, byl jednoznačně pokládán za nezaujatého, za člověka, který je schopen vyslechnout a posoudit i názory, s nimiž nesouhlasil, který dokáže argumentovat a vysvětlovat a hlavně který je schopen řídit nezaujatou diskusi, v níž si strany bez emocí vysvětlí svá stanoviska a nějak se dohodnou.
Ostatně sám řekl těsně před pádem režimu v rozhovoru pro samizdatový časopis Sport (z něhož později vznikl dodnes existující Respekt), že by nejraději nezaujímal žádnou funkci, ale byl jakýmsi neformálním arbitrem, na něhož by se znesvářené strany obracely v případech, kdy by nebyly schopny dospět ke kompromisu. Dějiny se však, jak tomu často bývá, ubíraly jinou cestou.
Odpor ke stranám
Havel dal nejednou najevo, že není příznivcem politických stran; mluvil obvykle o „stranických sekretariátech“. Dnešní doba ovšem jako by dávala za pravdu, či aspoň objasňovala tohle jeho odmítání, které se mnohým jevilo jako popírání politického uspořádání běžného v demokratickém světě. Jsme čím dál víc svědky vzniku a působení stran, pro které nejspíš není nejdůležitější, čeho chtějí dosáhnout a kam hodlají společnost vést, to se často z jejich programů a vystupování jejich představitelů nedá ani pořádně rozpoznat. Nejdůležitější pro ně je získat ve volbách co nejvíc hlasů a porazit toho anebo onoho.
K tomuto dnešnímu neblahému stavu, kdy se lidé nesdružují v politických stranách, aby prosadili něco, co bude společnosti prospěšné, ale aby ukázali na nepřítele a potřeli ho, zajisté přispívá svět sociálních médií, který v době Václava Havla neexistoval. Bylo by patrně naivní a hloupé si myslet, že Havel předvídal budoucnost a svým odporem ke stranám jí chtěl zabránit, nicméně je zřejmé, že politické strany vnímal jako soupeřící instituce – a nemyslel si, že boj kdo s koho je tím, co společnost obohacuje. Slavnou otázku „Copak je život nějaká soutěž?“sice má paměť přičítá Olze Havlové, nikoli jejímu muži, nicméně v tomto směru nepochybně uvažovali oba stejně.
Pohled za hranice
Havlova náklonnost ke světu Západu byla více než zřejmá, mnohokrát ji deklaroval. A nepochybně mu přitom nešlo o konzum, jenž tolik přitahoval řadu občanů zemí za železnou oponou, kteří v tomto smyslu strádali. Havel byl bohatý člověk, ale nejednou připomínal, že to pro něj není nejzásadnější složka života. Samozřejmě – jako každý – chtěl žít v pohodlí a dostatku, ale to, jak se choval za normalizace, nezvratně prokazuje, že pro něj byly důležitější nehmotné hodnoty: lidská práva, spravedlnost a rovnost. (Ve srovnání s dneškem lze připomenout, že právě Havel se vždycky snažil, aby mezi mluvčími Charty na ten který rok byla aspoň jedna žena.)
Východ a zejména Rusko pro něj byly zaostalejší částí světa právě v ohledu zmíněných nehmotných hodnot. Zajisté chtěl s touto částí světa vycházet v míru, pokládal konflikty, natožpak ozbrojené konflikty, za neštěstí, která světu a lidem překážejí ve zdárném rozvoji. Nebyl však ochoten ustupovat ze svých zásadních postojů týkajících se právě lidských práv a občanských svobod. Je zcela nepředstavitelné, že by se v zájmu lepších obchodních vztahů vlichocoval vládci Číny.
Byl přesvědčen, že euroamerická civilizace vyvinula model správy státu a společnosti, který se snaží zahladit příkopy mezi jednotlivými složkami společnosti (ale také mezi státy). A vždycky připomínal, že lidstvo možná časem dospěje k něčemu lepšímu a dokonalejšímu, ale zatím se to nestalo.
Chybí nám…
Ze všech těchto důvodů nám (alespoň části z nás) dnes Václav Havel hodně chybí. Nejen proto, že byl jistě nejznámějším a nejpřijímanějším československým a posléze českým politikem ve světě, jehož proslulosti a oblibě se nikdo z dalších českých politiků nemůže rovnat. Ale hlavně proto, že v naší zemi opravdu chybějí politici, kteří by se snažili vést společnost k vzájemné snášenlivosti a smířlivosti. Těch, kdo se snaží rozdělovat, se bohužel najde dost a dost.