Degase vidí Kaphar jako nechutného chlapa
Brooklynské muzeum umění, druhé největší v New Yorku, konfrontuje náměty v dílech věhlasných mistrů s názorem současného malíře a rebela. Výsledkem je výstava vzbuzující zájem návštěvníků i diskuse kunsthistoriků. Instalace Od Rembrandta k Picassovi zahrnuje práce na papíře, které vznikly v Evropě v průběhu pěti století. Než se k nim návštěvník dostane, musí se střetnout s umělcem, kterého světové galerie označují jako nový fenomén.
A tady začíná druhá část expozice nazvaná Jeden: Titus Kaphar. Jméno amerického malíře tmavé pleti narozeného v Michiganu, absolventa Yale School of Art v Connecticutu v roce 2006, se pak vyskytuje ve všech dalších sálech. Kromě Kapharova samostatného uměleckého projevu, jehož specifikem je odkaz k útrapám koloniální éry, se Kaphar vyjadřuje k vystaveným dílům svých předchůdců.
Rozsáhlou prezentaci mistrovských děl renomovaných umělců, jako jsou Albrecht Dürer, Rembrandt van Rijn, William Blake, Pierre Bonnard a další, zahajuje český barokní rytec a kreslíř Václav Hollar prací nazvanou Hlava mladého chlapce. Černý hoch na kresbě z roku 1653 zavdal jako první Kapharovi příčinu k rozsáhlé polemice o původu a osudu chlapce. Současný výtvarník se domnívá, že pro tehdejší malíře nebylo nic mimořádného zvěčnit děti těžce pracující v bílých rodinách. Na přídavném panelu odvíjí chlapcův pravděpodobný životní příběh. Poukazuje na prvky, které dokazují hochův původ i nízké postavení ve společnosti. Je to především upnutý límec kolem krku, takový nosili sloužící v Holandsku, kde Hollar portrét vytvořil. V souvislosti s touto tematikou se v sále promítá video, Titus Kaphar na něm vysvětluje, že se snaží uvést na pravou míru historii odrážející se v dílech slavných malířů. Svůj záměr předvádí i názorně. Na filmovém snímku přemalovává kopii měšťanské rodiny ze 17. století od nizozemského malíře Franze Halse. Bílou barvou zakrývá Kaphar všechny členy rodiny, na plátně ponechá pouze malého černého kluka. Tím malíř upoutá pozornost k tomuto sotva patnáctiletému dítěti, jenž byl nejspíše rodinným sluhou. „V historii byla z rasových důvodů přehlížena masa lidí. Dosud jsou bytosti tmavé pleti zvěčněné na obrazech vnímány jako symbol bohatství a důležitosti někoho jiného,“říká Kaphar.
Expozice přináší i jeho další písemná vyjádření. Zamýšlí se i nad Manetovou Amazonkou, kterou podle něho mohl malovat jen někdo dobře zajištěný. „Impresionisté byli chlápci závislí na pravidelném příjmu od maminky a tatínka, což jim umožňovalo vyjít si ven a malovat.“O Degasovi, jehož tvorbu zastupuje obraz Žena vysoušející si vlasy, Kaphar píše: „Je to takový nechutný chlap.“Shovívavější je k Toulouse-Lautrecovi, u něhož chválí barvy. Řada jeho příspěvků je velmi diskutabilní. Podle kurátorky Lisy Smallové výstava posunuje názory návštěvníků a nutí je klást si otázky o privilegovanosti vyvolených a přináší konfrontaci s tradičně zakořeněnými předsudky.
Komu nejsou podobné diskuse po chuti, může je ignorovat a vnímat výstavu jako možnost prohlédnout si ve čtyřech obsáhlých sekcích díla ze sbírek muzea, která pro svoji citlivost na světlo bývají vystavována zřídka. K vidění jsou například satirické rytiny Williama Hogartha, Francisco de Goya je zastoupen lepty z konvolutu Los Caprichos, od Dürera je vystaven osmidílný dřevořezový tisk. Z „mladších“je to Picasso, Manet, van Gogh, Gauguin či Cézanne.