Odchod velikána staré Evropy

Francie se nedávno s pohnutím rozloučila s Jacquesem Chiracem, prezidentem, který je aktuálně pokládán za nejvýraznějšího představitele Francie po generálu Charlesi de Gaullovi. Léta jeho vlády 1995 až 2007 máme mnozí ještě v dobré paměti. Znal jsem se s ním osobně a dobrý vztah nás vázal i s jeho ženou Bernadette, která tolik miluje Prahu, a společnými přáteli.

Chtěl bych vzpomínky na tohoto mimořádného člověka a státníka využít k několika pro nás důležitým postřehům.

Prezident Chirac byl francouzským vlastencem. Nebyl ale nikdy nacionalistou – to přenechal Jeanu-Marie Le Penovi. Se stejnou vášní, s jakou obhajoval francouzské zájmy, zajímal se o kulturu vzdálených civilizací. Často těch, které většina lidí považuje za primitivní, a nacházel v nich mnoho energie, vědění a krásy; pomníkem toho je dnes už slavné Muzeum na Quai Branly v Paříži, jež nese jeho jméno. To je ohromná síla Francie – schopnost učit se, přebírat, a následně tím myšlenkově a stylově dominovat. Chirac byl ztělesněním této silné stránky Francie, která jen pro omezené a malicherné duchy představuje rozpor. Ve skutečnosti tvoří silnou, komplementární pravdu.

Taková byla i jeho obrana talentů, které tvoří produktivní sílu Francie, ovšem kombinovaná s opravdovou lidskostí, soucitem a sympatií pro ty méně úspěšné. A tak můžeme jít dál. Chirac byl přesvědčený přítel a znalec Spojených států. S vědomím, že Francie stála u jejich zrodu jak vojensky, tak duchovně, neváhal ostře se vymezit vůči americké invazi do Iráku. Tehdy jsme my zůstali loajální s USA a přišlo ono slavné Chiracovo: „Zmeškali jste příležitost mlčet.“Byli jsme uraženi, pravdu měl ale on. To byl bohužel ten pravý počátek našeho evropského odcizení. Chirac byl přítelem Izraele i Arabů. Mluvil anglicky i rusky.

Dalo by se v tom výčtu zdánlivých paradoxů ještě dlouho pokračovat – a jistě by to bylo užitečné. Zvláště teď u nás, kde často extrémní jednostrannost v názorech ničí racionalitu a přínosnost každého dialogu. A ještě to komické moralizování navíc.

Ten největší rozpor si ale nechávám na závěr. Tento velkoprezident dostal na konec svého politického Olympu dvouletou podmínku. Zřejmě kryl zaměstnávání zhruba třiceti funkcionářů vlastní strany z prostředků pařížské radnice. To bylo vyvrcholením nepřátelských kampaní, které jej (samozřejmě) i ve Francii provázely celou jeho kariéru.

A tak se nakonec chce u tohoto velkého Francouze uzavřít: pravda o člověku nikdy není jen jedna. Jsou i pravdy malé, dokonce bezvýznamné. A potom jsou pravdy velké, které přetrvávají smrtelnost a tvoří pýchu – nebo také hanbu národů. Čest památce pana prezidenta Jacquese Chiraca!

Se stejnou vášní, s jakou obhajoval francouzské zájmy, se Jacques Chirac zajímal o kulturu vzdálených civilizací

Autor je prezidentem Česko-izraelské smíšené obchodní komory