Přitahovala mě revoluční atmosféra
Havel byla jasná volba, ale chvílemi mi ho bylo v politice líto, vzpomíná na sametovou revoluci fotograf Pavel Baňka (* 1941). Před třiceti lety fotil stávkující studenty na uměleckých školách, později přednášel na univerzitách v Česku, Velké Británii a USA. Dnes ho nejvíce znepokojuje šířící se populismus.
LN Fotografii se věnujete více než čtyřicet let. Na co jste se jako umělec soustředil na konci osmdesátých let před pádem režimu?
Nebyl jsem žádný reportér, který by běhal po ulicích a cvakal skoro všechno, co vidí. Mě vždycky zajímali především lidé a jejich tváře, výrazy. Také jsme spolu s Jindrou (Baňkovou manželkou, sochařkou Jindrou Vikovou – pozn. red.) jednou ročně pořádali na našem statku bleší trh a já dělal sérii portrétů, skupin, rodin nebo dvojic. Štěstí jsem měl i v tom, že mě zhruba od roku 1985 podporovala Polaroid Company díky sběrateli fotografie Manfredu Heitingovi, který byl uměleckým ředitelem této firmy a jenž ode mne vybíral fotky do sbírky výměnou za fotografický materiál. Tak jsem už před revolucí mohl fotit na nádherný polaroid 4 × 5 palců a fotky prodávat po deseti korunách, což bylo méně, než kolik vůbec jeden takový polaroid stál. Ale negativy jsem si dával do kbelíčku a archivoval je. Na těch fotkách jsou lidé jako Věra Chytilová, Ester Krumbachová, Jiří Šalamoun, Jiří Bartoška s celou rodinou i s jezevčíkem Tondou a další osobnosti té doby. Ale také sousedé z okolí nebo děti, které někdo přivedl.
LN Čím jste se inspiroval?
Hodně nás v té době ovlivnily americké domácké „yard sejly“. Měli jsme tehdy s Jindrou téměř neuvěřitelné štěstí, že jsme se po roce 1985 dostali do USA. Bolševici potřebovali valuty, a proto občas pustili některé umělce ven.
LN S čím jste tehdy do Ameriky jeli?
Pustili nás proto, že součástí našich výstav byly i přednášky na tamních univerzitách. Anglicky jsme ještě moc neuměli, ale s překlady nám pomohli manželé Pelarovi. Milena Pelarová nás tehdy učila ve večerní jazykové škole. Později mě do USA pozvali ještě na rezidenční pobyt, kde jsem se věnoval už jen fotografii a dokumentárním portrétům, hlavně černošských dětí a teenagerů. Pozvalo mě centrum Light Works, které mi bylo později vzorem při spoluzakládání něčeho podobného u nás.
LN Mezitím
1989?
Ano, když začaly demonstrace, všude jsem s sebou nosil graflexku 6 × 9, velký širokoúhlý foťák, a věděl jsem, že musím fotit revoluci. To ovšem dělala většina fotografů, já ale nefotil klasickou reportáž – byl jsem totiž pomalý a film 6 × 9 má jen osm políček. Proto jsem se brzy dostal do škol, hlavně uměleckých. Studenti je okupovali, bydleli v nich, vařili si tam i spali. Bylo tam zvláštní intimno, lidé na fotografiích polehávají, některé dvojice se objímají. Ale také radostně a hrdě pózují. Bylo to něčím blízké tomu, co jsem předtím fotil v Americe. Tady však byla i nejistota, jak se zachová režim a jeho zbrojnoši.
přišel
listopad
LN Který ze studentů vám nejvíce utkvěl v paměti?
Naše dcera Markéta se právě dostala na Akademii výtvarných umění, takže mezi jejími spolužáky byli i studenti, které jsem znal přes jejich rodiče. Pamatuji si
Věděl jsem, že fotoreportérů jsou v ulicích stovky, ale já se chtěl s demonstranty seznámit, navázat vztah. Moje graflexka z Ameriky byla velká, pomalá a pro živou fotografii bez stativu jsem musel používat blesk, protože objektiv neměl dost velkou světelnost. A mě focení s bleskem bavilo, bylo autentické a zmrazilo gesto, pohyb.
LN Znali jste se v té době s Václavem Havlem?
Znali jsme ho nepřímo, chodil na pověstné plesy balonového létání, seděl kousek vedle nás. Někdo nás s ním pak i seznámil. I když jsme na něj neměli přímo vazbu, hodně jsme o něm věděli. Dobře jsme se ale znali třeba s manžely Bartoškovými, to byli kamarádi přes naši skupinu Rozbřesk.
LN Jak se vám Havel v té době jevil?
Havla jsme tehdy shodou okolností často citovali, protože v tu dobu přijeli do Prahy američtí fotografové Frederick Baldwin a Wendy Watrissová, kteří organizovali v texaském Houstonu velkou fotografickou přehlídku FotoFest a v rámci ní československou výstavu. A náhoda tomu chtěla, že se tu zjevili zrovna během sametové revoluce. Brzy poté jsme s dalšími českými a slovenskými kolegy odletěli do Houstonu na ten proslulý festival a tam slavnostně uváděli Havlovu Audienci. Takže Havel byl přítomný neustále.
LN Co jste si o něm tehdy mysleli?
Jasně jsme věděli, že je to ten pravý. I když existovaly tendence mít za prezidenta Dubčeka, věděli jsme, že je to nesmysl. Už to bylo vyšumělé a Dubček byl pro nás slaboch. Bylo to opravdu silné období. Už jen samotná příprava na listopadové demonstrace, která začala o rok dříve během výročí roku 1968, tehdy se věci dávaly do pohybu. Najednou se nám začali ozývat kamarádi z Ameriky: „Viděli jsme v televizi vaši Markétu na demonstraci na Václaváku, byla úžasná!“A ona se tehdy zrovna hlásila na akademii a my se báli, že ji tam kvůli tomu nevezmou.
LN Jak se vám tenkrát žilo jako výtvarníkům?
Kacířsky se přiznám, že co se týče práce a tvorby, bylo to pro nás v několika ohledech pozitivní období. Samozřejmě se spousta věcí nemohla. Právě fotografové dokumentaristé to měli špatné s cenzurou. Ale i výtvarníci, kteří příliš provokovali komunistické pohlaváry svým „dekadentně buržoazním“pohledem na svět, byli v nemilosti. Existoval tu paradoxně často konflikt se zájmy finančními, kdy přes Artcentrum právě tito umělci provokující režim byli velmi dobře přijímáni ve světě a přinášeli státu valuty. Takže tu fungovaly často „úlitby bohům“, tedy západním valutám a jejich moci, které režim vnímal mnohem silněji, jak se stále více propadala státem řízená, plánovaná ekonomika.
Na druhé straně všechno bylo postaveno na tom, že výtvarníci, kteří měli kontakty na ÚV KSČ, vládní garnituru a také měli hlavní slovo ve výtvarném svazu, si potřebovali vydělat co nejvíc sami pro sebe, a to nemohli udělat jinak, než že to dovolili i ostatním. I když ty velké státní zakázky si samozřejmě pohlídali.
LN Když se ještě vrátíme k Václavu Havlovi, jak ho hodnotíte jako prezidenta? Splnil vaše očekávání?
Byl jsem za něj hrozně rád a zároveň ho litoval, protože jsem tušil, jaká je politika past. Havel byl spisovatel, dramatik, kterému pak na umění nezbývalo moc času, navíc mu spousta lidí házela klacky pod nohy kvůli tomu, jak byl vůči ostatním otevřený.
LN Letos uplyne od listopadu 1989 třicet let. Jak hodnotíte vývoj české společnosti?
První roky šlo o euforii, pak už začaly problémy jako rozchod se Slováky. To nám bylo líto, protože na Slovensku máme spoustu kamarádů. Ale zjistili jsme, že to ničemu neuškodilo a že se některé věci a hořkosti pročistily. Klaus byl malér už od počátku, protože byl opak Havla v tom, jak byl pyšný a nebyl otevřený diskusi. Na rozdíl od současného prezidenta však přece jen respektoval jistá pravidla a upřímně řečeno jsem rád, že jsem svou profesuru dostal od něj, když už jsem to nestihl od Havla. To, jak se prezident Zeman plete do udílení profesur, patří mezi trapnosti, kterým se náš současný politický systém nemůže vůbec chlubit.
Celkově také cítím, jak se v politice čím dál více šíří tendence k populismu. Tím, že se lidé mají relativně dobře, už nefunguje mechanismus, který platil dříve. Tedy že ti chudší a odstrčení začnou znovu revoltovat. Zdá se, že v současné politice, a to nejen u nás, ale i jinde ve světě, se snaží vůdčí osobnosti nadbíhat právě těmto vrstvám svých voličů. Trochu to připomíná dobu, kdy se komunisté neustále oháněli termínem „vládnoucí role dělnické třídy“. Ale kdo ví, jak se to vše bude vyvíjet dál. Ostatně, máme demokracii a nemáme válku. Je to vlastně skvělé.