Bílý domorodec se činí

Německo zažilo 75 let po holokaustu první antisemitské vraždění, které nespáchal muslim

Novinové titulky typu Útok neonacisty nepřežili dva lidé shrnuly realitu v německém Halle. Nebyla to zpráva zcela mimořádná. Fakt, že tu a tam v Evropě někdo sáhne k násilí, že zaútočí i na synagogu, se už stal jistou kulisou životů. Ale tento případ se z ní vymyká.

Ve středu 9. října to bylo poprvé přinejmenším od roku 2000, kdy se Židy v Evropě pokusil vraždit ne muslim, ale ryzí domorodec – bílý německý nacionalista, antisemita, rasista. V tom je středeční datum přelomové, ač média přelomovost nezdůrazňují. Kdyby ji zdůraznila, vyšlo by najevo, že dosavadní útoky nepáchali abstraktní nositelé nenávisti, xenofobové či antisemité, ale především (vražedné útoky na Židy výhradně) muslimové.

Přiznat to by znamenalo narušit klišé, že teror a nenávist nesouvisí s vírou, společenskou kulturou či vzorci chování, ale že se na nich podílejí proporčně všichni. V takovém případě by ovšem nemohl být vražedný útok Stephana Ballieta přelomem, prvním případem bílého Němce, který chce po holokaustu plánovaně vraždit Židy, ale jen jedním z řady útoků, na které si Evropa už tak trochu zvykla.

Jistý průlom tu ale je v podobě zpravodajství. Pár hodin poté, co se vrah pokusil vniknout do synagogy, co zastřelil chodkyni na ulici a zákazníka kebabové jídelny, už média přinášela jeho jméno, tvář, ideové zázemí i bydliště. Doufejme, že tím začíná nová etapa v postoji k vražedným útokům. Že již pachatelé nebudou zamlžováni a bagatelizováni tím, že „slyšeli hlasy“, byli pod vlivem marihuany či trpěli duševní poruchou. Pokud to neplatí pro bílé domorodce, nemělo by to platit ani pro muslimy, že.

Raději „feťáka v rauši“?

Jestli lze Stephana Ballieta s někým srovnat, tak s Australanem Brentonem Tarrantem, jenž na Novém Zélandu postřílel 51 muslimů. Oba měli blíže k oslovení západního světa než k hospodským neonacistům. Oba svůj čin natáčeli na kameru a komentovali ho, Balliet pro globální publikum anglicky.

Přes to vše se vtírá spekulativní otázka. Kdyby se tak ostře a transparentně jako s Ballietem zacházelo se všemi antisemitskými vrahy v posledních, řekněme, dvaceti letech, neušetřilo by to lidské životy i energii a práci policie?

Manfred Gerstenfeld je již osmdesátiletý muž v důchodu, ale dříve působil v Jeruzalémském centru pro veřejné záležitosti, kde vedl program antisemitismu. V prosinci 2016 v bilanci napsal: „V 21. století v Evropě byly všechny vraždy na Židech, zabitých jen proto, že jsou Židé, spáchány muslimy... Od roku 2000 nenajdeme jediný objasněný případ antisemitské vraždy, kterou by nevykonali muslimští pachatelé.“

Ty věty znějí tvrdě, hodně západních pokrokářů jistě rozčílí, ale opírají se o fakta. Dva Židé zavraždění v Paříži v listopadu 2003. Ilan Halimi umučený ve Francii v únoru 2006. Čtyři zavraždění v židovské škole v Toulouse v březnu 2012. Jeden v židovském muzeu v Bruselu v květnu 2014. Čtyři v košer lahůdkářství v Paříži v lednu 2015. Jeden u synagogy v Kodani v únoru 2015.

K tomu lze přidat případy po publikaci Gerstenfeldova textu. Zavražděná Sarah Halimiová v Paříži v dubnu 2017. Ubodaná Mireille Knollová (žena, která přežila holokaust) v Paříži v březnu 2018. Čtrnáctiletá Susanna Feldmannová, znásilněná a zavražděná azylantem z Iráku v německé Mohuči v květnu 2018.

Všechny ty případy mají cosi společného. Pachateli byli muslimové, respektive Evropané s muslimskými kořeny, řečeno korektně. Proto je středeční vraždění v Halle tak přelomové. Poprvé zpochybnilo výrok Manfreda Gerstenfelda, že v Evropě od roku 2000 „nenajdeme jediný objasněný případ antisemitské vraždy, kterou by nevykonali muslimští pachatelé“. Což ale není pro multikulturalisty důvod k radosti, neboť tím ostřeji se rýsuje, že předchozí případy šly na účet muslimů všechny.

Právě ty často ilustrují snahu o mediální, ba úřední bagatelizaci. Například tím, že pozornost věnovaná iráckému vrahovi Susanny Feldmannové je daleko menší než ta věnovaná bílému vrahovi z Halle. (Jistě i proto, že první pachatel je čtrnáctiletý, chráněný zákonem.) Či tím, že u soudu s vrahem paní Halimiové padl argument, že dotyčný byl pod vlivem marihuany. To jako že „tráva“je polehčující okolnost? Ne, spíše proto, aby se místo o antisemitské vraždě mluvilo o „feťákovi, který zabil v rauši“.

Snad začíná nová etapa v postoji k vražedným útokům a pachatelé již nebudou zamlžováni a bagatelizováni

Padni komu padni

Loni na Den památky obětí holokaustu kancléřka Merkelová ve svém projevu řekla: „Je těžko pochopitelné a ostudné, že žádná židovská instituce – škola, školka či synagoga – nemůže existovat bez policejní ochrany.“Rok a půl poté Evropa zažila prvního bílého rasistu střílejícího na Židy.

Poprvé má před očima pachatele, kterého nemusí šanovat kvůli víře, barvě pleti či politické korektnosti. Takže se rýsuje otázka: stane se z toho účinné pravidlo ve stylu padni komu padni?