Sladkobolné vzpomínání na Karla
Za normalizace vznikl dojem, že Karel Gott je už přidruženou součástí státního establishmentu. Já ho ale odmítám soudit
Zpráva o smrti Karla Gotta mě zastihla v Polsku a o to víc mi dala na srozuměnou, jak tento český zpěvák populárních písní – nikoli diplomat, politik či myslitel – opravdu sjednocoval střední Evropu. Ze všech možných polských, českých či německých komunikačních sítí, zachytitelných v řítícím se autě od bouřícího Baltu do poklidného Velkopolska, se střídavě na čtyři mobilní telefony a rádio hrnuly plačtivé vzpomínky, hodnotící komentáře, ba i neomalené sondy do Mistrova minulého sexuálního života, které vzápětí byly mazány.
Družný a zábavný
Do roku 1983, během něhož Melodii (na svou dobu nebývale svobodomyslný oficiálně vydávaný hudební měsíčník – pozn. red.) obsadila bolševická kohorta, jsem v tomto časopise odkroutil 15 let. To bylo něco příležitostí se setkat s nejuznávanějším českým popovým zpěvákem! Buď nás svedla práce na článku či anketě, nebo náhoda. Těch bylo požehnaně, v zákulisí koncertů, v Redutě nebo i v hospodě, kterou si právě oblíbila muzikantská společnost.
Karel, ač už sbíral zlaté desky u nás i v Německu, se tu nad nikým nevyvyšoval, byl družný a zábavný. Nadosmrti si zapamatuju jeden jeho vtip: „Dirigent se děsí, co se to při koncertě děje v sekci bicích. Chlap se tam s něčím namáhá a ruší celý orchestr. Po děkovačce letí dirigent zjednat nápravu. Hráč však ukazuje partituru, kde je napsáno: ,Ohne triangl.‘“
Naposledy jsem se s Karlem Gottem osobně setkal v českém studiu Rádia Svobodná Evropa v Dykově ulici na Vinohradech koncem 90. let. Jdu po chodbičce a najednou za sebou slyším známý hlas: „Čestmíre, co tady děláš?“A tak zatímco já jsem Karla slýchal v rozhlase a vídal v televizi a chtě nechtě dál sledoval jeho pěveckou dráhu, pro něho jsem zanikl spolu s roduvěrnou Melodií.
Navzdory Karlovu překvapení jsem byl na Svobodce doma já, coby autor a moderátor ekologického týdeníku Zeměžluč, on tu byl hostem hudebního pořadu Yvonne Přenosilové. Nebyl čas na více slov. Co bylo dál, si každý domyslí – já jsem dál příležitostně poslouchal Gottovy nahrávky, on si Zeměžluč určitě nepustil, protože nebýval rád rozptylován něčím, co nesouviselo s jeho zpěvem, hudbou a kariérou. Jedním z kultů, který si Karel Gott vystavěl, byl kult pracovitosti a perfekcionalismu. Nešlo mu nevěřit.
Zpívající sjednotitel střední Evropy
Už jsem vyslovil svůj první dojem na základě zpráv z nekrologových sítí o Gottově podmanění si středoevropského regionu. Vyslovím i přesvědčení, že se v Česku, na Slovensku, v Polsku a v německy mluvících zemích sotva najde dospělý člověk, který by nevěděl, kdo byl Karel Gott. Příznivci Gottova pěveckého pojetí jsou v jasné převaze nad odmítači. Jak by taky ne, když se zpěvák léta řídil průzkumy trhu a celou produkci zaměřoval na úspěšnost u publika.
Byl to vlastně velice promyšlený obchodní projekt se Zlatým hlasem z Prahy. Naši obchodníci se na něco podobného nezmohli a sladkým tajemstvím 70. let bylo, že ty úspěšné obchodní prognózy vypracovával západoněmecký Polydor. Nepochybně tak činil až do současné doby, protože zpěvák se po nepodařeném pokusu prosadit desku podle svých představ stal velice pokorným. Ovšem jen pod kmotrovstvím Polydoru mohla vzniknout nejkýčovitější nahrávka Gottovy kariéry, která má za úkol rozkývávat a rozvášňovat německé fanynky.
Má kupodivu český název Babička, ale na českém trhu se ji Gott příliš neodvažoval šířit. Tohle by naši běžní posluchači nejspíš neunesli, a tak Babička publikum teritoriálně nerozdělila. Sladkobolné kantilény naopak Gottův středoevropský záběr stmelovaly. Na světě byl další kult – kult sjednotitele publika milujícího velký hlas. V populární hudbě tohoto regionu neexistuje tenor, který by si troufl na „pop bel canto“. Na druhou stranu zpěvákovy pokusy vyrovnat se s klasickými tenorovými party vážné hudby příliš nevycházely.
Lovec Slavíků
Účast ve slavné čtenářské anketě Zlatý slavík o nejpopulárnějšího zpěváka uzavřel Gott s neuvěřitelným počtem 42 trofejí. Rok co rok s několika málo výjimkami přebíral sošku vítěze. Už v roce 1972 jsem se ho ptal, zda mu stojí za to hromadit domácí ceny, když u něj převládají zahraniční aktivity. Měl to rozmyšlené: „Stačilo by, abych jediného Slavíka propásl, a první, na co by se mě zahraniční novináři ptali, by bylo: ,Vy už nejste doma tak populární, můžete nám o tom něco říct?‘“
Jeho slavičí nástup byl nepředstavitelný – ještě v prvním kole v roce 1962 byl předposlední s třemi hlasy a pak už začal sbírat vítězné sošky. S takovou jistotou mířil na Slavíka, až mi to tehdy připadlo příliš sebevědomé. Ani to ho nijak nezaskočilo: „Každý zpěvák, každý herec musí mít nezbytnou dávku sebevědomí, musí být o sobě stoprocentně přesvědčen, že má ještě mnoho talentu pro to, aby dokázal víc. Jinak je zle, protože publikum každou nejistotu vycítí.“Ale není sebevědomí jako sebevědomí.
„U nás se to sebevědomí musí dávat najevo velmi elegantně, jenom tak jemně, po kousíčkách. Zato v Las Vegas mě nutili, abych se nechoval na jevišti tak skromně: ,Buďte, člověče, trochu drzej, chytněte ty lidi a jeďte!‘“Karel sám v Americe při dvou vystoupeních denně, kdy nějaké tenorovské zdravotní problémy neomlouvaly, zmužněl. I hlas upevnil. Ale svůj cíl prorazit v Mekce pop-music sám pro sebe odvolal. Vrátil se k evropskému publiku, aby vlídně nabízel své songy a s nimi jejich nosiče, předmět lukrativního obchodu. Provázeného masovým zájmem publika, který mu zároveň působil potěšení.
Cvičná emigrace
Emigrantům v Česku stát zabavoval majetek. Jedny chytal, nebo dokonce střílel na hranici, druhé se naopak snažil ze země vypudit pod hrozbou špatného zacházení. Avšak pro Karla Gotta a jeho družinu si naopak do Spolkové republiky Německo, Karlova nejlukrativnějšího působiště, poslal sám prezident Československé socialistické republiky Gustáv Husák. Komuniké o vzájemných závazcích nebylo nikdy zveřejněno. Ale vznikl nutkavý dojem, že Gott už není jen tím, kdo se ochotně podvoluje politickému tlaku, ale že už je přidruženou součástí státního establishmentu. Jakýsi státem privilegovaný zpěvák.
Karlovo slušné chování vůči lidem v branži se po návratu nezměnilo. Bylo mi však záhadou, jak dokáže se svým vrozeným a příliš neskrývaným antikomunismem komunikovat s papaláši, kteří byli pro většinu ostatních nesnesitelným jhem. Slyšel jsem vyprávět Jiřího Suchého, jak ho na nějaké sešlosti Gott posadil vedle Miroslava Müllera, šéfa kulturního oddělení ÚV KSČ. Tedy oběť pronásledovanou zákazy vedle všemocného predátora, který však nemohl nevstřícně jednat, aby neztratil dekorum.
Nejzáhadnějším a zvenčí nepochopitelným údobím Gottova života byla anticharta. Na shromáždění v Divadle hudby četl připravený pamflet proti dokumentu, který nikdo z přítomných nečetl – proti prohlášení Charty 77. Optimisticky socialisticky naladěn pak Karel Gott spolu s ostatními přítomnými pamflet podepsal.
Dověděl jsem se, že kdosi kdesi dal v současné názorové smršti Gotta do protikladu s Czesławem Niemenem, rovněž zesnulou (2004) polskou velkou pěveckou hvězdou. Gott coby představitel vemlouvavého popu, můj milovaný Niemen jako zpěvák a autor vycházející z rocku. Společná hvězdná velikost však oba muže zahnala do úzkých – Gotta do Divadla hudby, Niemena na obrazovku Jaruzelského televize za výjimečného stavu v roce 1981. Dá rozum, že se oba museli rozhodovat pod velkým „hvězdným“tlakem a jistě věděli, co riskují. Odmítám je soudit.
Příznivci Gottova pěveckého pojetí jsou v jasné převaze nad odmítači. Jak by taky ne, když se zpěvák léta řídil průzkumy trhu a celou produkci zaměřoval na úspěšnost u publika. Byl to vlastně velice promyšlený obchodní projekt se Zlatým hlasem z Prahy.
Hudební příměří
Recenzenti, které jsme soustředili kolem Melodie, byli spravedliví a nesmlouvaví. Bylo hrdostí časopisu v naprosto deformované době sedmdesátých let prezentovat nedeformované pohledy na hudební tvorbu. Ať ji stvořil profesionál profesionálů Karel Vlach, začínající tramp, nebo hvězda Karel Gott. Ten se mohl na jedné straně dočíst, že „Blachut by se na Gotta nezlobil“(Jiří Černý), na druhé straně, že „při absenci výraznějšího melodického nápadu vystoupily do popředí slabiny podprůměrných textů, naivně zrýmovaných a k zoufání plačtivých“(Pavel Skála), a tak dál, pěkně po pravdě. Alespoň té recenzentově.
Karel soudil, že je to tak všude na světě, že se kritik distancuje od všeho, co je komerční. A nenechal se vyvést z klidu: „Dřív jsem měl strašné komplexy, když jsem měl nějakou špatnou kritiku. Ale pak jsem pochopil, že když někdo zpěvákovi fandí, obyčejně takové kritiky nečte. Mé publikum za mnou stojí.“
A bude stát dál, protože 978 Gottových nahrávek na 50 milionech nosičů jen tak ze světa nezmizí.
Autor je bývalý redaktor časopisu Melodie a Lidových novin